Ammaniti, Niccolò: Anna

Ammaniti, Niccolò
Anna

recenze beletrie zahraniční

Citlivou sondou do duší dětí a dospívajících nabízejí všechny romány italského autora Niccola Ammanitiho, českému publiku dobře známého z několika českých překladů. Hrdinkou nové knihy je třináctiletá Anna: divoká, odvážná, silná, ale také křehká, rozmarná a citlivá dívka, jež se ocitá v postapokalyptickém světě: píše se rok 2020, všichni dospělí jsou mrtví a ona musí zachránit mladšího bratříčka.

Román o dívce, která se nebála
Niccolò Ammaniti: Anna. Einaudi, Torino, 2015, 288 s.

Niccolò Ammaniti, českému publiku dobře známý díky překladům Alice Flemrové (Vezmu tě a odvedu tě pryč, Já se nebojím) a Evy Zaoralové (Já a ty), píše psychologicko-vývojové romány, které vesměs představují překvapivě citlivé sondy do duší dětí a dospívajících. Na stránkách jeho knih ožívají věrohodné dětské osobnosti, se kterými čtenář dýchá, vidí a cítí. Hrdinkou nového Ammanitiho románu je třináctiletá Anna: divoká, odvážná, silná, ale také křehká, rozmarná a citlivá.

S Annou se setkáváme ve chvíli, kdy utíká před smečkou zdivočelých psů v liduprázdné, požáry zpustošené krajině. Všude zrezivělé vraky aut a domy s vytlučenými okny, obývané hmyzem a kostrami někdejších dospělých, jimž se tu říká „Velcí“. Jako by Ammaniti hlásal „vítejte na postapokalyptickém sicilském venkově“. Píše se totiž rok 2020 a všichni dospělí jsou mrtví. Veškerá dospělá populace byla vymýcena nevyléčitelnou nemocí, tzv. červeným virem. A co děti? Zvládnou se o sebe samy postarat? S vědomím, že jakmile přijde puberta, jejich život ukončí probudivší se vir?

Annin příběh je vyprávěn ve třech dějstvích: Podere del Gelso (Morušové hospodářství), Grand Hotel Terme Elisse (Grand Hotel Lázně Elisse), Lo Stretto (Úžina). Anna žije už čtyři roky sama se svým bratrem Astorem na velké usedlosti, která kdysi patřila jejich rodičům. Čtyři roky bez elektřiny, tekoucí vody, léků a jakékoli pomoci zvenčí. Jak dokázali přežít? Jediným rádcem byl Anně Sešit důležitých věcí, v němž jí prozíravá matka zanechala praktické rady na téma „Co dělat, až tu mamka nebude“. Díky moudrosti načerpané z řádků, které se za roky naučila zpaměti, Anna ví, nejen co dělat při horečce a jak šetřit se světlem, ale také, že „když má žízeň, není dobré čekat, až zaprší, lepší je vypravit se vodu hledat“. Stejně tak se Anna vydává hledat i Astora, který náhle zmizí z domu.

Anna, přesvědčená o tom, že jejího sourozence unesla skupinka modrých dětí, vedená dvěma bílými, se vydává na mnohakilometrovou pouť do někdejšího vyhlášeného wellness centra „Terme Elisse“, aby si „bratra zase vzala zpátky“. Do hotelu Elisse míří tou dobou mnozí, vedeni propagandou bílých dětí, které dokázaly přesvědčit ostatní, že díky božské Picciridduně existuje na „červenou“ lék.

Aby Anna mohla svého bratra vysvobodit, musí samozřejmě zažít mnohá dobrodružství a překonat nesčetně překážek: Ammaniti jako by se vracel až ke kořenům románového žánru, k románu rytířskému. Anna bojuje o život svůj i svého bratra, nesmí se bát tmy, gangů rabujících dětí, divokých psů ani mrtvol. Často nemá co jíst, v nohách má každý den desítky kilometrů. Musí se smířit také s tím, že jejími nepřáteli jsou právě ostatní děti. Čtenář navzdory všem mýtům o nevinnosti dětství rychle nabývá dojmu, že se z dětí bez vedení dospělých stávají malá vystrašená zvířátka a že to, co Annu odlišuje od ostatních, je síla lidskosti, ke které ji prostřednictvím soupisu rad v Sešitě důležitých věcí vychovala maminka. Naopak Astor je na rozdíl od Anny stále ještě hodně malé dítě, které lecčemu nerozumí a charakterově se podobá spíše svým únoscům než sestře.

Na Annině cestě nechybějí ani osudová setkání měnící směr jejího putování: po souboji s velkým bílým psem nečekaně získá oddaného čtyřnohého přítele a anděla strážného, ale především díky setkání s Pietrem Anna začne věřit, že celá ta okolní hrůza se může změnit v ten sladký život, jaký znala před „tím“.

I čtenář se na chvíli nechá ukonejšit, pohodlně se usadí a očekává, že autor své hrdince dovolí chvíli odpočinku; vždyť bolesti už bylo dost, teď je čas na kousek normálního života. Avšak Ammaniti před Annu postaví ještě další zkoušku. A pak ještě jednu.

„Připadala si, jako by ji někdo shora pozoroval. Psal její příběh a vymýšlel stále krutější způsoby, jak jí působit utrpení. Jako by před ni stavěl nové a nové zkoušky, aby zjistil, kdy to vzdá. Vzal jí otce, matku, nechal ji samotnou s dítětem, které musela vychovat. Pobavil se tím, že ji seznámil s Pietrem, dopustil, aby se stal nepostradatelnou součástí jejího života, a pak jí ho sebral. Pravda byla, že postupovala jako křeček po předem stanovené dráze. Myšlenka, že by se mohla rozhodnout, jestli půjde doprava, nebo doleva, byla pouze iluzorní. Vzpomněla si na to, co jí tolikrát řekl Pietro: Tenhle svět neexistuje. Tohle je jen zlej sen, ze kterýho se nám nedaří probudit.“

Anna jde, jde a stále jde, vstříc smrti, která je blízko. Stýská se jí po domově, cítí se slabá, opuštěná, sama. Postupuje na své překážkové dráze a vyprávění ubíhá v rytmu jejích kroků – někdy běží o život, jindy se otráveně loudá, někdy radostně poskakuje, jindy horečně kmitá, ale nikdy se nezastaví. Čtenář je veden stránku za stránkou k tomu, aby postupně ztrácel pojem o čase i sobě, aby společně s Annou pozbyl svou identitu ve jménu toho, čemu věří, ve jménu života, který má větší moc než bolest, zoufalství, který je silnější než smrt:

„... ani jedinkrát, ani na vteřinu ji nenapadlo se vším skoncovat. Věděla totiž, že život je nejsilnější ze všeho. Život nám nepatří, prochází námi. Její život byl stejný jako ten, který přiměje rozšlápnutého švába, aby se odkulhal na dvou nohách, jako ten, který nutí hada prchat s vyhřezlými vnitřnosti před ranami motykou. Anna ve své nevědomosti tušila, že všechny bytosti na této planetě, od šneků po vlaštovky, včetně lidí, musejí žít. To je náš úkol, to bylo vepsáno do našeho těla. Je třeba jít vpřed a nedívat se nazpátek, protože nedokážeme kontrolovat energii, která námi prostupuje, a i zoufalí, oslabení a slepí nepřestáváme jíst, spát a plavat, navzdory víru, který nás stahuje dolů.“

Ammaniti napsal bez patosu nebo zbytečného citového vydírání „nejtrýznivější“ (jak knihu charakterizovalo nakladatelství Einaudi) román své dosavadní tvorby. Jeho přímý a prostý, avšak svou obrazností vlastně i básnický jazyk mu umožnil poutavě vyprávět bolestný příběh neuvěřitelně statečné dívky, která v náročné zkoušce „dospělosti“ obstojí. Anna se za žádných okolností nevzdává, zvítězí nad divokými psy, chobotnicí, bolestí i smrtí a kouzlem vejde do světa, kde snad všechno zůstalo takové jako dřív.

© Pavla Přívozníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2386x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce