Csikszentmihalyi, Mihaly: Flow. O štěstí a smyslu života

Csikszentmihalyi, Mihaly
Flow. O štěstí a smyslu života

recenze sociologie

Problematický je autorův poměr k tradičním náboženstvím. Uvědomuje se, že jejich náplní bylo odpovídat na podobná dilemata, která chce řešit on sám. Vyzvedává proto význam osvědčených mytických a náboženských příběhů. Na druhou stranu ale na zavedená vyznání útočí nebo se o nich vyjadřuje přezíravě. Závěr knihy pak vyznívá tak, jako by se autor rozhodl jakési nové náboženství sám založit.

Jak být dospělý a přitom šťastný, ptá se slavný původce pojmu „flow“
Mihaly Csikszentmihalyi: Flow. O štěstí a smyslu života. Přel. Eva Hauserová, Portál, Praha, 2015, 326 s.

„Když lev cítí hlad, začne vrčet a hledá kořist, dokud svůj hlad neukojí. Pak si lehne, odpočívá na sluníčku a zdají se mu lví sny. Není důvod si myslet, že se trápí nenaplněnými ambicemi nebo že je zdrcen tlakem odpovědnosti. Zvířecí dovednosti jsou vždycky přiměřené konkrétním požadavkům, protože mysl zvířat obsahuje pouze informace o tom, co je skutečně přítomno v okolí ve vztahu k jejich tělesnému stavu, jak je určen jejich instinkty. A tak hladový lev vnímá jen to, co mu pomůže, aby vyslídil gazelu, zatímco sytý lev se plně soustřeďuje na teplo slunce. Jeho mysl nezvažuje možnosti, které jsou mu v daném okamžiku nepřístupné. Nepředstavuje si žádné příjemné alternativy, které mu zrovna chybějí, ani ho netrápí strach ze selhání... Když jsou zvířata zbavena konfliktů přicházejících zvenčí, jsou v harmonii sama se sebou a zakoušejí neporušené soustředění, které u lidí označujeme jako flow.“

I těmito slovy vysvětluje prof. Mihaly Csikszentmihalyi (*1934) koncept, který sám pojmenoval a který jej proslavil. Tento psycholog je původem z Maďarska, ale ve dvaadvaceti letech emigroval do USA, kde působil jako vedoucí katedry psychologie na Univerzitě v Chicagu a nyní pracuje na Claremont Graduate University. Zabýval se tématy jako štěstí a kreativita, ale nejvíce se proslavil právě pojmem (a teorií) flow, která ostatně s oběma výše zmíněnými tématy těsně souvisí. O tom svědčí i název jeho česky právě vydané publikace Flow. O štěstí a smyslu života (jedná se přitom o upravené druhé vydání téhož překladu, který ale původně vyšel pod trochu jiným titulem). Autor chápe flow jako „stav, ve kterém jsou lidé tak ponořeni do určité činnosti, že nic jiného se jim nezdá důležité“, okamžik, „kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to“. Při prožitku flow „lidé zapomínají na sebe samé, přestávají vnímat čas a splývají s tím, k čemu je upřeno jejich vědomí“.

Prožitek flow je přitom podle autora pro nás čímsi přirozeným a prvotním, dobře jej podle něj znají například děti: „Každé dítě, než si začne uvědomovat samo sebe, jedná spontánně, s naprostou nenuceností a plným zaujetím. Nuda je něco, čemu se děti musí těžce učit, je to reakce na uměle omezené možnosti volby. Ale zase to neznamená, že by děti byly pořád šťastné. Krutí nebo nedbalí rodiče, chudoba a nemoc, nevyhnutelné nehody života působí dětem velké utrpení. Dítě je však málokdy nešťastné, nemá-li k tomu dobrý důvod. Je pochopitelné, že lidé mají sklony vzpomínat na své rané dětství tak nostalgicky... Pokud si dovedeme představit jen málo příležitostí a málo možností, je poměrně snadné dosáhnout harmonie. Naše přání jsou jednoduchá a možnosti výběru jasné. Pro konflikty a nutnost kompromisů zbývá jen málo místa. Tak jsou uspořádány jednoduché systémy – řád z nedostatku něčeho lepšího. Je to křehká harmonie: Jakmile se začne zvyšovat složitost systému, začne růst i entropie, kterou tento systém vytváří.“ Spontánnost a přirozenost zvířat či malých dětí ale dospělí lidé ztratili. Můžeme tedy podle autora obdivovat vyrovnanost odpočívajícího lva, bezstarostné přijímání osudu, jaké vidíme u příslušníka nějakého přírodního kmene, nebo naprosté zaujetí dítěte tím, co právě dělá. Nicméně nemůžeme „v nich najít vzor pro řešení svých nesnází. Řád založený na nevinnosti je už mimo náš dosah. Jakmile jsme jednou utrhli ovoce ze stromu poznání, cesta zpátky do ráje je nám navždy uzavřena.“

Co tedy autor doporučuje? Vlastně nic převratného: na předním místě plnou pozornost aktuálně prováděné činnosti a sebeovládání, vždyť nejsnadnější krok ke zlepšení kvality života podle něj spočívá v tom, že se naučíme kontrolovat a ovládat tělo a jeho smysly. Dále přijímání životních těžkostí jako výzev, které je možné přijmout a pozitivně na ně odpovědět. A celkově také doporučuje aktivní přístup k životu: místo pasivního sledování sportovních přenosů v televizi nabádá – podobně jako René Alleau, G. K. Chesterton a další – k aktivnímu sportování a místo poslouchání cizích nahrávek povzbuzuje k samostatnému muzicírování. Podle autora vlastně neexistují – či nemuseli by existovat – žádní skuteční laici. Stačí prý nepatrný výcvik, a dokonce i děti či pologramotné ženy z domova důchodců pak dokážou tvořit krásnou a dojemnou poezii. A opačně: i seriózní věda může a má být hrou a slovutní vědci se pak mohou podobat hrajícím si dětem.

Csikszentmihalyi přitom stavy flow neabsolutizuje a nepřistupuje k nim nekriticky. Připouští například, že i takový Adolf Eichmann „pravděpodobně pociťoval stav flow, když vymýšlel složité jízdní řády vlaků a zajišťoval, aby vzácné dopravní prostředky byly využity co nejlépe a aby se oběti dopravovaly co nejlevněji. Zřejmě si nikdy nekladl otázku, zda jsou úkoly, jimiž byl pověřen, dobré, nebo špatné. Když se řídil příkazy, jeho vědomí bylo ve stavu harmonie.“ A podobně jej asi prožívali i účastníci umně režírovaných nacistických hromadných rituálních průvodů.

Problematický je ovšem autorův poměr k tradičním náboženstvím. Uvědomuje se, že jejich náplní bylo odpovídat na podobná dilemata, která chce řešit on sám. Vyzvedává proto význam starých a osvědčených mytických a náboženských příběhů: „Lidé, kteří si jako dospělí vytvořili ucelená životní témata, si často vzpomínají, že jim v dětství rodiče vyprávěli příběhy a četli jim knihy. Když nám dospělý, jehož milujeme a jemuž věříme, vypráví pohádky, biblické příběhy (a) hrdinské historické ságy..., pak tyto informace obvykle představují naše první seznámení se smysluplným řádem, který člověk získává ze zkušeností minulosti. A naopak, jak zjišťujeme ve svých průzkumech, jedinci, kteří se nikdy nezaměří na žádný cíl nebo bez otázek rovnou přijmou ten, který jim nabízí okolní společnost, si obvykle na to, že by jim rodiče v dětství četli nebo vyprávěli příběhy, nevzpomínají.“ Výslovně také píše, že v oblasti životní moudrosti máme z minula na co navazovat, vždyť „zahodit těžce získané informace o tom, jak žít, shromážděné našimi předky, nebo očekávat, že člověk sám objeví uskutečnitelný systém cílů, je samolibost, která nás od našeho úmyslu odvádí. Šance, že uspějeme, jsou asi takové, jako kdybychom se pokoušeli sestrojit elektronový mikroskop bez nástrojů a bez znalosti fyziky.“

Na druhou stranu ale autor na tradiční vyznání útočí, nebo se o nich vyjadřuje přezíravě (případně přidává svérázné psychologizující interpretace děl jako Dantova Božská komedie). O členech zavedených církví pak tvrdí, že za svoji příslušnost k nim a z ní vyplývající klid mysli platí tichou dohodou, že „budou ignorovat velkou část toho, co je známo o fungování světa“. To je konstatování příliš příkré a nespravedlivé, i když existují oblasti, kde není sloučení prastarých dogmat s nejnovějšími výzkumy úplně jednoduché. Sám Csikszentmihalyi přitom navrhuje nebo i doufá, že jednoho dne „vznikne nové životaschopné náboženství“. Závěr knihy pak – řečeno s nadsázkou – vyznívá tak, jako by se autor rozhodl cosi podobného možná sám založit. Nastiňuje totiž svoji představu „nejslibnější víry pro budoucnost“ a vyznává se z toho, že je podle něj celý vesmír systémem, ve kterém „je všechno vzájemně spjato společnými zákony... Když si uvědomíme omezení lidské vůle a přijmeme roli spolupráce s vesmírem, pak bychom měli pocítit úlevu exulanta, který se vrací domů. Problém smyslu života bude vyřešen, protože osobní záměr splyne s vesmírným flow.“ Na takovém krédu samozřejmě nic špatného, naopak. Ukazuje ovšem, že i psycholog musí v něco věřit, a to v postuláty, které bude jen těžko exaktně dokazovat nebo se snažit dát je do jednoznačného souladu se současnými přírodovědeckými poznatky o fungování světa...

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1794x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce