Rozhovor se španělským spisovatelem Eduardem Mendozou, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Spisovatel cenu převzal minulý týden.

iLiteratura.cz: Do Prahy jste přijel převzít Cenu Franze Kafky. Jaký máte k jeho dílu vztah?
Eduardo Mendoza: Hodně intenzivní. Měl jsem to štěstí, že jsem si jeho dílo přečetl jako hodně mladý, v podstatě ještě jako adolescent, a udělalo na mě ohromný dojem. A nejen to. Chtěl jsem se stát spisovatelem a mám dojem, že když člověk čte Kafku, přepadne ho touha umět psát jako on. Ta pak naštěstí přejde, protože Kafku napodobit nelze, a když už se o to někdo pokusí, výsledek bývá hrozný. Během života jsem pak jeho dílo dále četl a soustředil se na různé aspekty jeho tvorby. Časem jsem se více zaměřil na jeho deníky a korespondenci. Nyní mám zřejmě nejraději jeho deníky.

iLiteratura.cz: Byl tedy Kafka jedním z prvních spisovatelů, kteří vás inspirovali k vlastní tvorbě?
Eduardo Mendoza: To určitě ano. Inspiraci jsem samozřejmě čerpal i jinde, ale když se člověk ponoří do Kafkova díla, a navíc řekněme v poněkud křehkém, ovlivnitelném věku, Kafka ho úplně uchvátí. Některé Kafkovy kratší texty umím skoro zpaměti, protože něco takového bych býval hrozně rád napsal, ale nikdy nenapíšu.

iLiteratura.cz: Na internetu je ovšem dostupné video z roku 2009, dosti sestříhané, v němž sám tvrdíte, že Kafka byl špatný spisovatel a byl si toho vědom… Mohl byste tedy upřesnit, jak jste to tenkrát myslel?
Eduardo Mendoza: Rád. To video bylo pořízené na semináři o psaní románů. Román jako takový má určitou strukturu a já jsem tehdy nadhodil, jak je možné, že tak špatný spisovatel jako já umí román zakončit, když tak skvělému spisovateli, jakým byl Kafka, se to nedařilo. Navíc si to sám uvědomoval a považoval se za špatného spisovatele. I proto své romány nikdy nedokončil, jelikož nevěděl, co si s rozpracovaným materiálem má počít. Své dílo chtěl nechat zničit. Na videu však zůstalo jen to, jak říkám, že je špatný spisovatel. To by snad ale nikdo netvrdil. Byl to velký spisovatel, kterého však frustrovala vlastní neschopnost své romány dovést do konce. A nejen to. Materiál, který po sobě zanechal, se čte dost obtížně. Jeho romány mají velice zdařilý začátek, jenže pak nastane okamžik, kdy se ten vydařený rozjezd vytratí. Já chápu, proč to tak je, protože mně se to také mnohokrát stalo, a určitě s tím mají svou zkušenost všichni spisovatelé, ale on nevěděl jak z toho ven, své romány postupně odkládal a moc se tím trápil. Sám o tom píše. Byl to ovšem také důsledek toho, že se pokoušel román posunout o kus dál. A když se člověk snaží být průkopníkem, leccos pro to musí obětovat. Důkazem toho je, že mnoho lidí Kafkovy romány nedočte.

iLiteratura.cz: V tom videu říkáte, že Kafka dává konec vlastně na začátek.
Eduardo Mendoza: On je natolik výrazný a syntetický, že po pár stránkách už člověk vlastně dál číst nemusí. Základní myšlenka je totiž nastolena hned na samém začátku. Kafka jako první na světě napsal, že Josefa K. zadrželi a on neví proč – a tato věta vystačí na celé dvacáté století s jeho totalitními režimy, a i v jednadvacátém století ta věta nadále platí. Dnešní společnost je společností lži, přetvářky, byrokratů, kteří se neustále vymlouvají, že jen dělají svou práci, a zříkají se odpovědnosti za své činy. Ale koho by se tedy měl člověk ptát? A přesně to stojí psáno hned na prvních třech stranách. Jenže jak dál? Nějak samozřejmě pokračuje a má tam úžasné momenty plné reflexe, jelikož Kafka byl nejen velice intuitivní, ale také vysoce vzdělaný.
Snažil se taky o výjimečnou věc, a sice smísit Nietzscheho filozofii, Freudovy teorie a židy coby proroky s jeho oblíbeným jidiš divadlem, které upřednostňovalo komedii. A jemu se podařilo dosáhnout úžasné syntézy komedie s filozofií, která se stala charakteristickou pro literaturu dvacátého století. Jidiš divadlo je vlastně lidové, maximálně komické divadlo, ale Kafka našel způsob, jak ho promísit s Nietzschem.

iLiteratura.cz: To s ním tedy máte společné. Také ve své tvorbě rád mísíte zdánlivě neslučitelné věci a kořeníte je humorem.
Eduardo Mendoza: To dnes děláme všichni a jde nám to snadno, ale jen proto, že to před námi někdo vymyslel. Kafka s tím začal a skvěle se to po něm daří například Jamesu Joyceovi v jeho Odysseovi.

iLiteratura.cz: Jedním z vašich nejúspěšnějších děl je kniha Sin noticias de Gurb (Žádné zprávy od Gurba, španělsky vyšlo roku 1991) o mimozemšťanovi v Barceloně, která se připravuje na olympiádu. Mimozemšťan chodí po městě a vtipně komentuje běžné věci, které se však jemu zdají absurdní. Co by takový mimozemšťan viděl dnes?
Eduardo Mendoza: Myslím, že dnes by koukal co nejdříve zmizet. Pro mimozemšťany teď není vhodná doba. Nacházíme se v rozhodujícím, ale zajímavém období, které sice není nijak komické, ale máme se v něm rozhodnout jak pokračovat, a to vlastně ve všech oblastech. Vytvořili jsme si svět, který v současné podobě už nemůže zůstat. A nabízejí se nám rozličné možnosti: je to zajímavé, ale nikterak lehké období. Mimozemšťan by si možná ničeho zvláštního nevšiml – viděl by jakési mraveniště s jeho typickým šrumcem a třeba by ho ani nenapadlo, že uvnitř probíhá nějaká krize, ale ve skutečnosti se v krizi nacházíme. Několikrát jsem byl požádán, abych o mimozemšťanovi napsal druhý díl, ale to jsem vždycky odmítl, protože jsem to psal jako takové milé, téměř dětinské vyprávění o jistém období optimismu, radosti a změn: v Barceloně se tehdy plno věcí změnilo jen kvůli něčemu, co jsme považovali za dobrou věc. Teď je tomu naopak. Nyní se snažíme přijít na to, jak se přizpůsobit, aby špatné věci byly méně špatné nebo aby se to špatné nějak spravedlivě rozdělilo mezi všechny.

iLiteratura.cz: Řekl byste tedy, že se nyní nacházíme v období pesimismu, nebo jde „jen“ o rozhodující období?
Eduardo Mendoza: Úplně pesimisticky bych to neviděl. Nemusí to přece nakonec dopadnout špatně. Ale už nemůžeme žít tak, jak jsme si před lety mysleli, že budeme moci žít napořád. Na druhou stranu se však nacházíme hodně daleko od nejhorších okamžiků v dějinách lidstva. Na světě možná už není tolik násilí, ale utrpení je na něm pořád dost. A je potřeba s tím něco dělat.

iLiteratura.cz: Ve Španělsku se v prosinci budou konat parlamentní volby. Jak vidíte jeho možnou budoucnost?
Eduardo Mendoza: Nejsem optimistický ani pesimistický, jelikož do budoucnosti zkrátka nevidím, ale to neumí nikdo. Nějaké věci však vzbuzují jisté naděje, jako třeba že nová generace je rozhodnutá převzít moc. My jsme kdysi postupovali stejně: vyhodili jsme staré a hlásali, že teď jsme na řadě my, a povedlo se nám Španělsko změnit. Jen mě trochu trápí, že se teď tolik bráníme, aby přišli jiní a udělali totéž. Jejich chvíle přitom už nadešla. Moje generace už na to nestačí tělesně ani duševně. Zestárli jsme. Proto je třeba pustit na scénu mladé politické strany. Nemají zkušenosti, ale ty jsme taky neměli. Mají taky někdy stejně absurdní projekty jako kdysi my. Nakonec ale ze svých požadavků jistě trochu sleví a víc se přizpůsobí, ale je třeba jim dát příležitost. Já věřím, že tyto nové politické strany jsou silné, reprezentují různé zájmy a chtějí přehodnotit ekonomické zřízení, a to mi připadá správné.

iLiteratura.cz: Domníváte se tedy, že mladé generaci je třeba víc důvěřovat?
Eduardo Mendoza: Spíše musíme přestat tolik důvěřovat sami sobě a myslet si, že jen my umíme situace řešit správně. Jenže současní novináři na ty mladé celkem tvrdě útočí a nepamatují si, že sami kdysi byli stejní. Lidé ztrácejí paměť. To mi přijde zvláštní.

iLiteratura.cz: Vy jste ostatně i při debatě v Cervantesově Institutu prohlásil, že je třeba předat hlas mladým, aby psali oni. A tak se nemůžu nezeptat: píšete ještě?
Eduardo Mendoza: Ano, to ano. Ale nesouhlasím s tím, co si někdy ve stáří myslí jiní spisovatelé, a sice že jsme poslední generace skutečných spisovatelů, jelikož vedle nás píší už jen děti… Ale mladé spisovatele číst musíme. Je třeba je v jejich činnosti podpořit. To je vlastně důležitý úkol již zavedených spisovatelů: podpořit mladé a vytvořit si následovníky, přestože to znamená, že člověk tím pádem musí sám sebe trochu upozadit.

iLiteratura.cz: Kdo jsou vaši oblíbenci z řad nové generace španělských spisovatelů?
Eduardo Mendoza: Je jich dost, ale nechci nikoho jmenovat, jelikož by jich bylo skutečně hodně a bylo by nespravedlivé zmínit například jen ty, které jsem náhodou sám poznal. Ale je jich hodně, těch spisovatelek i spisovatelů, kteří ke spisovatelskému řemeslu přistupují s chutí a psaní berou vážně. A určitě existují i tací, jejichž tvorba se mi líbit nebude a kteří nebudou pochopeni, ale to je naprosto běžné a patří to k věci.

iLiteratura.cz: Z celého vašeho díla jsou do češtiny přeloženy jen dvě knihy: Pravda o případu Savolta (česky vyšlo v roce 1983) a Podivuhodná cesta Pomponia Flata (česky v roce 2009). Kdyby se zdejší nakladatelé rozhodli vydat nějakou další, kterou byste jim doporučil?
Eduardo Mendoza: Je pravda, že v češtině vyšly jen dvě knihy, a navíc dost rozdílné. Za sebe bych jim nejspíš doporučil vydat Ciudad de los prodigios (Město zázraků, španělsky vyšlo roku 1986), to se mi zdá hodně „bytelné“. A pak mé humorné romány. Ty zatím měly úspěch všude, kde vyšly. A česká literatura tradičně obsahuje tolik humoru, že by se tu má další díla snad taky ujala. Španělsko na překlady knih španělských autorů poskytuje dotace, což pomohlo k vydání mého díla i v jiných zemích. Ale nakladatelé se musejí rozhodnout sami, jde o jejich peníze. Myslím, že nejméně knih mi zatím vyšlo v Maďarsku, Norsku a v České republice. V Německu vyšlo celé moje dílo, ve Francii a Itálii také, v Anglii asi polovina, v Rusku a Srbsku toho vyšlo dost, v Polsku jsem se uchytil taky dobře, tam se mých knih prodává snad nejvíc. Jen tady ve střední Evropě se mým knihám zatím tolik nedaří.

iLiteratura.cz: Snad tomu nyní pomůže právě Cena Franze Kafky.
Eduardo Mendoza: Snad ano.