Krvavý vír znásilněné spravedlnosti
Erikson, Steven: Stvoření temnoty

Krvavý vír znásilněné spravedlnosti

Stvoření temnoty je kniha fascinující a děsivá, navzdory své symbolické rovině nepříjemně skutečná, v mnoha ohledech vyloženě nepříjemná a zraňující. Je plná postav, které stvořily temnotu jen proto, aby je pohltila a vzala jim vše, kvůli čemu stálo za to žít.

Kurald Galain je prastará domovina Tisteů, kteří zvítězili ve všech válkách se svými nepřáteli za hranicemi. Nyní však prohrávají boj se sebou samými. Jejich vládkyně, Matka noc, se pomalu proměňuje v živoucí bohyni, mocné rody intrikují, kdo by měl stanout po jejím boku, a vojáci, kteří kdysi rozhodli válku, touží po spravedlivém uznání svých zásluh a opětovném návratu na výsluní. Mezi ambicemi a ukájením ega mocných jsou chyceni bratři z držby Púrak – Anomander, Andarist a Silchar Zmar, První synové noci – i stovky nevinných. Zdánlivě nedůležité činy a rozhodnutí, pokradmu troušená slůvka i nešťastně zvolená nečinnost se pomalu sčítají a brzy celou zemi utopí v krvi…

Kanadský spisovatel Steven Erikson se prosadil gigantickým cyklem Malazská Kniha padlých, jehož deset knih vyšlo v letech 1999 až 2011 a nastavilo nové standardy v oblasti moderní epické fantasy. Na rozdíl od v současnosti celosvětově populárnější Martinovy ságy Píseň ledu a ohně se Kniha padlých nerozpadla autorovi pod rukama ani nebyla v průběhu psaní předstižena vývojem (Píseň ledu a ohně představovala v druhé polovině devadesátých let na poli fantasy skutečně šokující zjevení, avšak její poslední díly jsou už v podstatě žánrový mainstream) a Erikson v ní plně využil své vzdělání archeologa a antropologa. Neuvěřitelně rozsáhlý svět zaplnil nejen stovkami postav, ale i ras, kultur, náboženství, ritů a ideologií – a jejich proměnami. A i když v některých místech podlehl jisté upovídanosti, dokázal přesto všechny své úžasné myšlenky ideálně vyvážit chytrým, akčním, tragickým i vtipným dějem, který překlenul několik kontinentů v prostoru a mnoho tisíc let v čase. Sérii posléze doplnil stále ještě nedokončený cyklus černohumorných novel o dvojici nekromantů (první tři příběhy u nás vyšly jako Potoky krve) a svými romány přispěl i Ian C. Esslemont, který svět Malazu společně s Eriksonem stvořil.

Delší úvod o autorově nejslavnějším díle byl nutný, protože Charkanaská trilogie, jíž je Stvoření temnoty prvním dílem, spadá do stejného světa – a zároveň nespadá. Odehrává se mnoho tisíc let před první ságou a čtenář v ní narazí na několik známých postav i míst. Ale Kurald Galain není jen další kontinent, je to jiná říše, v astrálním slova smyslu. Místo, kde Tisteové, které z Knihy padlých známe jako takřka nesmrtelnou záhadnou rasu, křižující svět v obří létající pevnosti, jsou stále ještě relativně normální lidské bytosti, a na jehož okraji se pomalu začíná probouzet něco, co bude později známo jako magie. Rozpor mezi jejich přízemní lidskou existencí a pozdější mytickou velikostí je jednou z nejzábavnějších složek knihy.

Erikson se ovšem pokusil především zmapovat zrod tří linií Tisteů, jak je známe z Knihy padlých (Edur, Liosa, Andii), a to prostřednictvím analýzy občanské války a jejích mechanismů. A slovo analýza je na místě. Stvoření temnoty nejen popisuje události, které vyvrcholí krveprolitím, ale především zkoumá motivace všech zúčastněných a body, kdy se dobré úmysly vymknou kontrole, kdy pro zúčastněné začne být přijatelné, ba žádoucí obětovat nevinné životy nebo kdy dojde k zaslepení a do čela se dostanou instinkty, předsudky a prostá zášť. V Knize padlých se nachází postřeh, že veškerá nespravedlnost a krutost světa se dá shrnout do tří slov: Umírají tu děti. Ve Stvoření temnoty umírá dětí spousta. Pokud mají štěstí.

Přes veškerý naturalismus, ke kterému Erikson neváhá sáhnout, se nejedná o nějaké laciné krvavé efekty. Ano, autor umí šokovat a ano, umí i znechutit, ale nikdy ne samoúčelně. Vše má svůj smysl, vše má dopad na postavy i celou kulturu Tisteů.

Erikson si navíc dokáže skvěle pohrát se čtenářským očekáváním – jako například ve scéně, kdy jistý mladík spěchá na svatbu dívky, kterou miluje, ale která má patřit jinému. Ví, že se chystá masakr, ale štve svého svého koně přes hory a doly… a čtenář poučený běžnou žánrovou produkcí „ví“, že se řítí záchrana na poslední chvíli nebo pomsta… Ve chvíli, kdy mladík dorazí na místo, přehodnotí čtenář znalý postmartinovské fantasy svůj názor a nyní „ví“, že bude něco špatně… Aby nakonec bylo všechno ještě horší, protože celá scéna vygradovaná v podstatě jedinou jednoduchou větou („Tu urozenou ženu chytili v jedné ze zadních místností...“) je jen předehrou pro pochopení toho, co se děje v hlavě jednoho z vrahů.

Erikson dokáže jako málokdo využít největší sílu fantasy, tedy možnost pracovat s metaforou jako s něčím reálným. I přes všechnu konkrétnost přitom dokáže zachovat symbolickou rovinu věcí a procesů – jako když si malíř vypíchne štětci oči. Nebo když pod znetvořeným marodérem umírá znásilňovaná kráska. Nebo když se Matka noci skutečně stává matkou noci. Název románu zase odkazuje nejen k výbuchu toho nejhoršího v lidských bytostech, ale i ke stvoření živoucí Tmy, kterou budou Tisteové (respektive Tiste Andii) v budoucnu uctívat.

Veškerá tragika knihy přitom spočívá především v nevyhnutelnosti – od jisté chvíle čtenář ví, co se děje a co bude logicky následovat, i když postavy samotné ještě nic netuší nebo si odmítají pravdu přiznat. Jde jen o to, nakolik dokáže Erikson okamžik prozření oddálit a vyšponovat čtenářské přání, aby vše bylo nakonec jinak, jakkoliv je naděje menší a menší. Daří se mu to až nepříjemně dobře. Stvoření temnoty je tak v mnoha ohledech vyloženě nepříjemná, zraňující kniha, kterou je třeba omlátit (podobně jako celý Malaz) o hlavu všem, kteří stále ve fantasy vidí jen únikový žánr. Erikson před ničím neutíká a nutí vydržet i své čtenáře.

Kterým ovšem občas předhodí i střípek skvělého humoru, byť pravda dosti černého. Jako v případě tří dcerušek pána Dracona, z nichž čtenáři Knihy padlých znají jen dvě – právě ve Stvoření temnot se přitom ve svérázné variaci na Perníkovou chaloupku dozvědí, co se stalo s tou třetí. Není to pěkné, ale je to až strašidelně zábavné! Podobně jako scéna, v níž jde mladý šlechtic ráno v táboře močit a v latríně objeví amputovanou nohu svého domácího učitele. Samo o sobě je to jen nechutný detail, v kontextu však přerůstá v černý kameňák, spojený s několika zajímavými prozřeními.

Stvoření temnoty tedy není kniha, kterou by bylo možné si nezávazně užít, ale rozhodně je to kniha fascinující a děsivá, navzdory své symbolické rovině nepříjemně skutečná, plná postav, které stvořily temnotu jen proto, aby je pohltila a vzala jim vše, kvůli čemu jim stálo za to žít. Opakuji to při různých příležitostech a často, ale nelze jinak: tolikrát proklamovaná krutost a šokující zvraty Martinovy ságy jsou vedle Eriksona jen neškodný čajový dýchánek.

Je to varování i doporučení.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Dana Krejčová, Talpress, Praha, 2015, 672 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Vaněk jr.,

Já snad radši jenom doplním originál citovaných vět:
"A witness lacking literacy would see only the violence of the mason’s hand, but surely it is fair to say that the ignorant are not capable of irony. Yet like the house-hound who by scent alone will know a guest’s true nature, the uncomprehending witness surrenders nothing when it comes to subtle truths. — But the Hold’s lord was not a man to welcome questions in matters of personal inclination. — Neck arched by the reins held tight in his master’s gloved hands, the warhorse Calaras drew up, breath billowing, lather streaming down its sleek black neck and chest. — His likeness, brushed by the brilliant artist Kadaspala of House Enes, now commanded pride of place in the Citadel’s Hall of Portraits, and it was indeed a hand of genius that had managed to capture the unknowable in Draconus’s visage, the hint of something beyond the perfection of his Tiste features, a deepening behind the proof of his pure blood. It was the image of a man who was king in all but name."

ijs,

Překlad celého Eriksona je mizerný; není tomu tak jen u těchto dvou zde recenzovaných.

T.Jenik,

Tohle se nebude psát dobře, ale nedá mi to... Recenze obou Eriksonových knih od Borise Hokra je brilantní. Fundovaná, zábavná, vybízející ke čtení. Bohužel krajně zavádějící. Nebo, možná trefná, pokud by šlo o originály. Obě knihy, které jsem dostal jako vánoční dárek inspirovaný právě touto recenzí, totiž strašlivě utrpěly překladem. A ten, jak je pomalu zvykem, recenzent zcela ignoruje. Možná ví proč.
U Spratka se jedná vesměs o neobratnosti, na kterých trochu drhne čtení, ale dají se přežít a celá kniha dočíst. Dojem bude "žádný zázrak" ale neurazí. Daleko horší (a mnohem delší) je Stvoření temnoty. Problémy nastanou hned na začátku - už jenom Předehra jsou nepřelouskatelná muka. Nejde ani tak o faktické chyby jako o trestuhodně špatný výběr slov, kvůli němuž působí text nečesky a těžkopádně.
Pár příkladů:
"Svědek postrádající gramotnost by viděl pouze vášnivost kameníkovy ruky, ale je jistě spravedlivé říct, že nevzdělanci postrádají smysl pro ironii. A přece, jako domácí pes, který čichem pozná pravou povahu hosta, nechápající svědek neprozradí nic, když přijde na jemné pravdy."
"Pán držby však nebyl muž vítající otázky ohledně osobních zálib."
"Válečný oř Calaras, krk prohnutý, otěže pevně držené v pánově pěsti, se zastavil."
"Jeho podobizna, namalovaná vynikajícím malířem..., visela na čestném místě v Portrétovém sále Citadely, a byla to vskutku ruka génia, když se jí podařilo zachytit Draconův nepoznatelný vzhled, náznak čehosi pod dokonalostí tistejských rysů prohlubující se pod důkazem jeho čisté krve. Byl to obraz muže, jenž je králem ve všem kromě jména."
A tady jsem skončil - přesně v polovině strany 24 (2. stránka první kapitoly, pardon Kapitoly jedna), po necelých pěti stranách textu. Možná na následujících stranách dojde k zázraku, ale já na něj čekat nebudu. Půjdu si pořídit originál.
Samozřejmě může jít o profesionální deformaci a přecitlivělost na neobratnosti. Z vlastní zkušenosti také vím, jak náročné je leckdy překládat fantasy i sci-fi, a že je to krajně nevděčná (špatně placená) práce, ale pokud bude většina výsledků toho snažení vypadat takhle, žánr se z kategorie "brak" nikdy nevyhrabe. A vůbec neprospívá ani to, že oslavnou recenzi napíše člověk, který se na vzniku obou knih osobně podílel.