Grunberg, Arnon: Gstaad

Grunberg, Arnon
Gstaad

recenze beletrie zahraniční

Nejnověji do češtiny přeložený román Gstaad nizozemského prozaika Arnona Grunberga na první pohled splňuje vnější charakteristiku psychologického románu. Pokud však čtenář chce, najde v něm mnoho významů, které překračují rovinu „psychické vivisekce“ deviantní lidské mysli. A jsou to zjištění dosti znepokojující.

Anatomie zla v kulisách horského luxusu
Arnon Grunberg
: Gstaad. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, dybbuk, Praha, 2015, 328 s.

Nejnověji do češtiny přeložený román Gstaad nizozemského prozaika Arnona Grunberga na první pohled splňuje vnější charakteristiku psychologického románu. Pokud však čtenář chce, najde v něm mnoho významů, které překračují rovinu „psychické vivisekce“ deviantní lidské mysli. A jsou to zjištění dosti znepokojující.

Už samotný hlavní hrdina nahání strach. V románu sledujeme život duševně zdeformovaného jedince, a to od dětství po zralý věk. Jeho život určuje několik faktorů: skutečnost, že je synem svobodné matky, kleptomanické pokojské Matyldy, na kterou je celoživotně chorobně fixován; chudoba, které v dětství a mládí čelí a která je oba nutí vydělávat si na živobytí (vedle krádeží) mezi lidmi, kteří s jejich situací nemají zrovna slitování; vlastní mentální stav, který vykazuje rysy poruchy autistického spektra; a ovšem všelijak pokřivené lidské charaktery, které matka se synem po laciných hotýlcích a penzionech na své cestě Německem, Francií a Švýcarskem potkávají. A tak tu máme oidipovský komplex, chorobnou vazbu na řitní otvor a postoj k sexu, který je buď čistě utilitární (pro obživu), anebo se v něm odrážejí potlačované temné touhy, pokládané většinově za nenormální. A zároveň nevykazuje tento člověk ani náznak ochoty nebo jen připuštění možnosti stát se „normálním“. Grunberg si zde pohrává s pojmoslovím psychoanalýzy, aniž by však kreslil psychologickou studii; jeho antihrdina se nedá zařadit pod nějakou lékařskou diagnózu (ani jako čtenáři necítíme takovou potřebu), přesto je jeho pohled na sebe sama, okolní svět a zločiny, kterých se nakonec dopouští, mrazivě uvěřitelný.

Gstaad, ve kterém děj románu vrcholí, je ovšem mondénní lyžařské středisko ve švýcarských Alpách, obývané sezonními hosty, kteří zde většinou buď tráví podzim života, nebo sedí na barových stoličkách a hledají ten pravý život – je z nich znát, že čekají na něco, co už pravděpodobně nepřijde, a je z nich na pozadí nejkrásnějších evropských přírodních scenerií a v obklopení nejvybranějšími pochoutkami a prvotřídními službami cítit obrovská únava. V každém případě je Gstaad povedená metafora určitých rysů současné evropské civilizace, respektive její vládnoucí buržoazní třídy: přejedené, unavené, apatické a mírně dekadentní. Na druhé straně stojí syrové popisy nejrůznějších perverzit, kterých se hlavní hrdina či jeho partneři dopouštějí. Nejde jen o sexuální perverze, ale i o násilí a drobné činy na pokraji legality či přímo za ní. Náš muž se v Německu stává zubařem, aniž by se cokoli ze stomatologie někdy naučil, a vydělává si „léčením“, ve skutečnosti šarlatánským trápením těch, kteří nemají jinou možnost – ilegálních přistěhovalců bez dokladů a bez zdravotního pojištění. Stává se sommelierem v luxusním alpském hotelu, ačkoli o vínech neví o mnoho víc než pár náhodně posbíraných snobských frází. Jeho „business modelem“ je starý dobrý obchod s teplou vodou: dopřává zoufalým, nebo naopak uzívaně blazeovaným lidem jejich iluze, říká a dává jim právě to, co chtějí.

Jestliže tu hlavního hrdinu nejmenujeme, má to svůj důvod. Narodil se jako François Lepeltier, ale jméno několikrát změnil podobně jako svou společenskou roli; v Gstaadu je Brunem Ritterem. Nejenže tedy na jménu nezáleží, dokonce u něj platí, že opakované změny jmen a identit jsou paradoxně součástí jeho identity. Jako by tato amébovitá unikavost hlavní postavy měla poukazovat na neuchopitelnost toho, co ztělesňuje, na nejednoznačnost nebo přímo nepojmenovatelnost zla, které se nějakým způsobem jako amorfní hmota rozlévá světem, jenž je navenek úplně v pořádku.

Grunberg tak neustále provokativně útočí na naše vnímání hranic normálnosti a perverzity: mnohé z toho, co se v hotelových pokojích, kuchyních a prádelnách odehrává, se odehrává dobrovolně. Tím, že všechno sledujeme perspektivou jeho samotného, vzniká napětí mezi vnějším světem a jeho morálkou na jedné straně a zákonitostmi jeho vlastního, „autistického“ světa na straně druhé.

A tak se dostáváme k práci s jazykem. Lepeltier podobně jako jeho matka a podobně jako jiní lidé, účastníci jejich společných sexuálních hrátek, mluví o „dobrotě světa“, když jim svět nastavuje svou extrémně nepřátelskou tvář; užívá slova jako „hlídání” nebo „slitovávání se”, přičemž má na mysli úplně jiné činnosti. Tímto způsobem si François-Bruno podvědomě buduje paralelní svět, ve kterém platí paralelní zákony. On sám je v něm zákonodárcem a stanovuje pravidla tím nejstarším, starozákonním demiurgovským způsobem – pojmenovává.

„Tohle není žádný Bildungsroman“ (s. 27), upozorňuje Lepeltier na samém začátku románu psaného v ich-formě. Také žádnou iniciací nekončí, pomyslný klimax představuje jeden z nejodpornějších zločinů, jaký si lze představit, který se Lepeltierovi nakonec stane osudným. A ačkoli on sám, jak se zdá, neunikne spravedlnosti, jak ji reprezentuje vnější svět, anatomie zla mezi lidmi zůstává.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

46%čtenáři

zhlédnuto 1801x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce