Karahasan, Dževad

Karahasan, Dževad

portrét beletrie zahraniční

Karahasanovy postřehy a názory platí v dnešní bosňácké společnosti za jeden z nejsilnějších intelektuálních hlasů. Kromě literárních úvah se často vyjadřuje k aktuálním tématům, a to jak v rámci Balkánu, tak i celého světa.

Dževad Karahasan

Bosenský prozaik a esejista Dževad Karahasan se narodil 25. ledna 1953 ve městě Duvno (dnes Tomislavgrad) v severní části Hercegoviny do rodiny, jak sám říká, religiózního komunisty a silně věřící muslimky. V mládí byl navíc častým hostem ve františkánských klášterech (tento řád je s Bosnou spojen několikasetletou tradicí), kde se kromě latiny a řečtiny naučil vnímat i katolickou kulturu. Různobarevné etnické a náboženské klima Bosny a Hercegoviny, jemuž byl od dětství vystaven, bezesporu ovlivnilo a formovalo Karahasanův intelektuální růst a životní postoje, které později vetkl do svých děl.

V rodném městě absolvoval základní školu i gymnázium, po jehož ukončení odešel na Filozofickou fakultu v Sarajevu, kde v roce 1976 vystudoval teatrologii a srovnávací literaturu. O deset let později získal na univerzitě v Záhřebu doktorát (jako téma své práce si zvolil dramatické dílo velikána chorvatské literatury Miroslava Krleži). Řadu let se aktivně podílel na vydávání týdeníku Odjek, významné kulturní revue, která již od roku 1947 seznamuje bosenskou veřejnost s texty domácích i zahraničních autorů. Působil jako šéfredaktor sarajevského časopisu Izraz, zabývajícího se literární a uměleckou kritikou. Pracoval jako dramaturg v Národních divadlech v Zenici a v Sarajevu, spolupodílel se na organizaci nejvýznamnějších jugoslávských divadelních festivalů (kupř. Festival jugoslávského divadla v Sarajevu, Jugoslávské divadelní hry v Novém Sadu apod.). V letech 1986 až 1993 působil na postu docenta na Akademii divadelních umění v Sarajevu, kde se později stal děkanem.

V roce 1993 odešel před válkou ze země a usídlil se ve Štýrském Hradci. Začal působit jako hostující profesor na Univerzitě Salzburg a později se stal lektorem bosenštiny, chorvatštiny a srbštiny na katedře slavistiky na univerzitě v Göttingenu. Je řádným profesorem na univerzitách v Berlíně, Innsbrucku, Salzburgu, Basileji a Sarajevu. Od roku 2012 je dopisujícím členem Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny (Akademija nauka i umjetnosti Bosne i Hercegovine), v roce 2014 byl zvolen předsedou Svazu spisovatelů Bosny a Hercegoviny (Društvo pisaca Bosne i Hercegovine). V současné době žije se svojí ženou Draganou Tomašević-Karahasan střídavě ve Štýrském Hradci, Sarajevu a Berlíně.

Dževad Karahasan patří v současnosti mezi nejvýraznější bosenské spisovatele, jeho knihy již řadu let představují jeden z vrcholů literární tvorby této země. Vedle románů a esejí tvoří povídky, literární kritiky, dramata a teoretické spisy zabývající se nejčastěji problematikou divadelního umění. Karahasanovo dílo se jako celek vyznačuje silným apelem na mezilidskou toleranci, důrazem na duchovní hodnoty a hluboce etickým a humanistickým poselstvím. Podle kritiků je Karahasanova tvorba literatura, filozofie a teologie v jednom, nelze jej tedy označit ani za čistého prozaika, ani za teoretika. Umělecká kvalita jeho textů spočívá právě v oné specifické symbióze beletristického a teoreticko-filozofického diskurzu. Jeho knihy se dočkaly překladu do celkem patnácti jazyků.

Nejvýraznější část Karahasanovy tvorby tvoří románová próza, jíž otevřel v bosenském prostředí cesty k širokému rozvoji. Jeho romány se nacházejí na hranici modernistické a postmoderní poetiky, jejich vysoká úroveň spočívá jak v suverénní znalosti materiálu (jeden ze základních předpokladů kvalitního vyprávění) a v autorově širokém všeobecném přehledu, tak v promyšleném nahuštění nejrůznějších literárních žánrů, vypravěčských postupů a tematického materiálu. Jak trefně uvádí bosenský literární vědec Enver Kazaz, romány Dževada Karahasana jsou „provedeny jako složené polyfonní struktury, v nichž se romaneskní příběh větví do mnoha souběžných proudů a systémem aluzí, asociací, citátů a pseudocitátů dosahuje významu komplexního a multifunkčního cyklu“. Vytváří tak dokonalý literární labyrint, jehož originální poetika je plná symboliky a parabolicky zpodobňuje svět.

Do širšího povědomí vešel Karahasan již svým prvním románem Istočni diwan z roku 1989 (v roce 2007 vyšel ve slovenském nakladatelství Kalligram pod názvem Východný díwán). Pro tento ryze postmodernistický román o súfijském mučedníkovi a mysliteli Al-Halládžovi je typický zmíněný postmoderní žánrový synkretismus: lze v něm objevit prvky deníkové prózy, detektivky, milostného, politického či epistolárního románu, ale např. také filozoficko-teologické úvahy o mystických dimenzích arabské a perské kultury. Přestože se román odehrává v 8. století v prostoru Orientu, parabola s Karahasanovou současností je více než čitelná, a od čtenáře je tak vyžadováno hledání kulturních spojnic mezi dneškem a raným středověkem.

Velmi častým dějištěm Karahasanových literárních děl je rodná Bosna a Hercegovina, v užším měřítku pak Sarajevo. Z této fascinace tajemným charakterem jeho země vzešla řada románů. Mezi ty nejvýznamnější patří román z roku 1996 Šahrijahov prsten (Šahrijahův prsten), který, jakkoliv se odehrává v Bosně, přesahuje lokální rámec a problematizováním národní identity a úvahami nad ní se tu Karahasan dotýká otázek globálního, až existenciálního charakteru. V díle dává autor zaznít úvahám, jimiž zdařile odhaluje mnohé z nejniternějších duchovních dimenzí lidské duše, a jasně tak odkazuje na jednoho z velikánů bosenské literatury Mešu Selimoviće (1910–1982), konkrétně na jeho nadčasový román Derviš a smrt z roku 1966, který vyšel i v českém překladu. Další Karahasanův román s bosenskou tematikou, pozoruhodné dílo o dvojité identitě s názvem Sara i Serafina (Sára a Serafína) z roku 1999, se odehrává ve válkou zmítaném Sarajevu. Spíše než dějová zápletka je hlavním tématem popis každodenní válečné reality, popírající veškeré humanistické principy, a zamýšlení se nad současným světem, jenž podle autora ztrácí veškerou etickou zodpovědnost. Tematikou bosenského konfliktu se Karahasan inspiroval i v románu s lehce kriminalistickým nádechem Noćno vijeće (Noční rada) z roku 2005. Na osobě hlavního hrdiny Simona Mihailoviće, vysídlence s narušeným vědomím vlastní identity, Karahasan zobrazuje tragické důsledky občanské války v Bosně a Hercegovině.

Posledním velkým románovým počinem Dževada Karahasana je rozsáhlá trilogie, souhrnně nazvaná Što pepeo priča (Co vypráví popel), jež vyšla v červenci letošního roku a kterou jeden z recenzentů, profesor christologie a autorův nejlepší přítel páter Mile Babić, označil jako „hymnus životu a lásce“. Trilogie se skládá ze tří románů: Sjene smrti (Stíny smrti), Utjeha noćnog neba (Útěcha nočního nebe) a Miris straha (Vůně strachu). Jako podklad sloužil Karahasanovi starý rukopis, který objevil v sarajevské Vijećnici, knihovně obsahující miliony vzácných svazků. Ta ovšem v roce 1992 při obléhání Sarajeva vyhořela a autor pak v norské emigraci slíbil sám sobě, že zvěční příběhy, jež v rukopisech vyčetl, a nechá tak, symbolicky řečeno, „promluvit popel“. Svorníkem všech tří částí je postava perského astronoma, matematika, básníka a mystika Omara Chajjáma, reálné osobnosti z 12. století. Na jeho životě autor zachycuje těžkou pozici intelektuála ve společnosti a dotýká se kupř. i otázek náboženského fundamentalismu, čímž jasně odkazuje na současnou situaci ve světě. Literárními kritiky je Što pepeo priča ceněno jako jedno z nejlepších děl bosenské literatury vůbec.

Za pozornost stojí i Karahasanova esejistická tvorba, z níž nejvýznamnější jsou sbírky esejí O jeziku i strahu (O jazyku a strachu) a Knjiga vrtova (Kniha zahrad). Fenomén Sarajeva pak ožívá v esejistických sbírkách Sjenke gradova (Stíny měst) či Dnevnik selidbe. Právě Dnevnik selidbe z roku 1993, osobní vzpomínky na život v obléhaném Sarajevu očima intelektuála, jsou dosud jedinou Karahasanovou knihou přeloženou do češtiny – dílo vyšlo pod názvem Loučení se Sarajevem v roce 1995 v překladu Dušana Karpatského. Za toto dílo obdržel Karahasan roku 1994 cenu Charlese Veillona za evropskou esej roku.

Se Sarajevem je spojena i sbírka povídek s názvem Izveštaji iz tamnog vilajeta (Zprávy z temného vilájetu), vydaná v roce 2007. Za svazek povídek Kuća za umorne (Dům pro unavené) z roku 1993 získal letos v dubnu prestižní cenu Kočićovo pero (nazvána je podle bosenského realistického spisovatele Petara Kočiće). V této knize, „věnované výhradně lásce“, vyjadřuje Karahasan – podobně jako antický filozof Empedoklés – své přesvědčení, že láska a nenávist jsou dvě hnací síly všeho dění. Zakladatel Společnosti Petara Kočiće Nikola Vuković o tomto díle prohlásil, že patří k jednoznačně nejlepším literárním počinům v tomto prostoru.

Dževad Karahasan navštívil Českou republiku v červnu roku 1993, kdy v pražské vinárně Viola prezentoval českému publiku svůj román Istočni diwan. Jeho rozhovor s Vladimírem Karfíkem a Ludvíkem Vaculíkem na téma války v Bosně pak následně vyšel v Literárních novinách pod názvem V analogii je ďábel.

V dnešní bosňácké společnosti platí Karahasanovy postřehy a názory za jeden z nejsilnějších intelektuálních hlasů (o tom mimo jiné vypovídá i kvantita rozhovorů s ním). Kromě literárních úvah se často vyjadřuje k aktuálním tématům, a to jak v rámci Balkánu, tak i celého světa. Soustavně např. kritizuje „ultramaterialismus“ a přemrštěný konzumerismus dnešní globální společnosti a svým neúmorným „etickým radikalismem“ se snaží o nalezení konsenzu v rámci své země i planety. Kromě výše zmíněných ocenění obdržel v roce 1997 Mezinárodní cenu za mezikulturní dialog, o dva roky později pak Herderovu cenu a v roce 2010 získal na prestižním Mezinárodním literárním festivalu ve slovinské Vilenici hlavní cenu za mimořádný přínos literatuře střední Evropy. V roce 2012 získal prestižní Goethovu medaili za podporu německého jazyka v zahraničí a za svou činnost v oblasti mezinárodní kulturní spolupráce mezi Německem a Bosnou a Hercegovinou. Ve stejném roce obdržel v Düsseldorfu Cenu Společnosti Heinricha Heineho.

© Matěj Matela

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1388x

Inzerce
Inzerce
Inzerce