Karahasan, Dževad: Loučení se Sarajevem

Karahasan, Dževad
Loučení se Sarajevem

recenze beletrie zahraniční

Působivá esej jednoho z nejvýznamnějších současných autorů Bosny a Hercegoviny Dževada Karahasana podává zprávu o ničivé občanské válce první poloviny 90. let očima intelektuála, jenž je v obleženém Sarajevu vystaven pozvolnému zániku multikulturní atmosféry města, ke kterému jej poutá silná citová vazba. Dílo získalo v roce 1994 cenu Charlese Veillona za nejlepší evropskou esej roku.

Zpráva o zániku jedné kultury
Dževad Karahasan:
Loučení se Sarajevem. Přel. Dušan Karpatský, Mladá fronta, Praha, 1995, 118 s.

Občanská válka v Bosně a Hercegovině představuje jeden z nejkrvavějších konfliktů světových dějin od II. světové války. Letošního roku toto tíživé téma moderní historie opět silněji rezonovalo, a to na počátku července, kdy se ve východobosenské Srebrenici konaly vzpomínkové akce na počest stovek muslimských mužů a chlapců, kteří byli před dvaceti lety zmasakrováni jednotkami bosenských Srbů. Přesně dvacet let uběhne na konci listopadu i od ukončení této války, jež znepřátelené strany za pomoci západních mocností stvrdily 14. prosince tzv. Daytonskou mírovou smlouvou. Bosenský konflikt se stal námětem řady literárních děl a vedle historických materiálů k nám tak i po bezmála čtvrt století promlouvá také formou beletristickou.

Jedním z děl zabývajících se tematikou válečné Bosny je i pozoruhodná esej Dževada Karahasana (1953), bosňáckého spisovatele, novináře a dramatika, jež byla do češtiny přeložena jako Loučení se Sarajevem (v originále Dnevnik selidbe). Karahasan v knize zachycuje své vzpomínky na život v ostřelovaném Sarajevu, konkrétně ve čtvrti Marindvor, kde je svědkem postupné zkázy tohoto balkánského Jeruzaléma.

Již od prvních stran knihy autor neskrývá svoji fascinaci bosenskou metropolí, netají se silnou citovou vazbou, jež jej ke kouzlu tohoto města pojí. Sarajevo pro něj představuje „metaforu světa“, zmenšený obraz lidské civilizace, neboť mezi jeho zdmi, v nichž se harmonicky mísí prvky osmanské a rakousko-uherské architektury, bylo před válkou v 90. letech možné setkat se s příslušníky všech monoteistických náboženství a kromě jihoslovanských jazyků zde zněla mluva velké části Evropy i Asie od turečtiny, arabštiny a perštiny až po maďarštinu, němčinu, italštinu či řečtinu. „Všechno,“ říká autor, „co je ve světě možné, existuje v Sarajevu.“ Ojedinělou atmosféru bosenské metropole vždy formovaly právě protiklady, neboť až díky tomu „Odlišnému“ lze samého sebe definovat a budovat tak svoji jedinečnou identitu. Každý potřebuje objevovat „Druhého“, aby věděl, jakým způsobem poukázat na specifika vlastní identity – muslim ze Sarajeva je tak podle Karahasana na základě této teorie více muslimem než jeho spoluvěrec v Mekce, neboť ten sarajevský díky možnosti porovnávat se s jiným jasněji rozvine „vědomí svých zvláštností a identity“. Karahasana tak doslova ničí události, jež se na jaře 1992 začínají v Bosně a Sarajevu dít a které pomalu, avšak neúprosně, mění tvář této multikulturní mozaiky.

Loučení se Sarajevem je především výpověď o zániku a zmaru očima intelektuála, vysokoškolského profesora, což se na díle plně odráží. Když autor po jednom z mnoha bombardování vyjde ze sklepa svého domu a vidí, co se s jeho domovem stalo, nepustí se do litanií nad materiálními škodami ani do bezbřehého hořekování na adresu srbské jednotky nad městem. Místo toho si všimne, že si vlastně nikdy předtím neuvědomil, jak moc má svůj dům rád. Až díky palbě Jugoslávské lidové armády pochopí, že „plnou hodnotu všeho, s čím se setkáváme, získáme až tehdy, kdy to, co jsme potkali, přestěhujeme z tohoto světa do paměti“, tj. že věci vždy lépe vidíme ve vzpomínce než ve skutečnosti. S podobnými filozofickými úvahami se lze v knize setkat prakticky na každé straně. Tvrdou realitu autor zobrazuje prostřednictvím filozofických reflexí, jimiž se snaží porozumět tehdejší situaci, vymykající se všem základním lidským pravidlům. Pomocí historických aluzí (např. na křížové výpravy) usiluje o alespoň částečnou definici nedefinovatelného, v dějinách světa hledá „modely k dnešnímu bosenskému osudu“, z nichž vyvozuje analogie, jež by mu objasnily důvody lidského počínání. Za zvuků dopadajících srbských granátů působí tyto vnitřní analýzy bosňáckého profesora zvláštním, avšak velmi pevným a neochvějným dojmem.

Autorova hloubavá, filozofická duše se snad nejvíce promítá v rozhovoru, který Karahasan vede s jedním Francouzem. Zatímco Francouze zajímá výlučně to, kde v obleženém městě berou jídlo, pití a zdali jim není zima, Karahasan neustále zdůrazňuje, že tím hlavním problémem nejsou ani tak potřeby materiálního charakteru jako spíše fakt, že zde přímo před očima mizí multietnicita, která na tomto prostoru fungovala tolik staletí. V podstatě logické otázky francouzského pozorovatele tak autor odsouvá jako nedůležité a na tomto příkladu si uvědomuje znatelnou propast mezi optikou západního člověka a bosenského intelektuála (v případě Karahasana neobyčejně citlivě a humanisticky založeného), jemuž mnohem více než o vlastní pohodlí jde o zabránění kulturní destrukce evropských rozměrů. Společně s Lévi-Straussem se zamýšlí nad tím, může-li člověk vůbec porozumět něčemu, co nespadá do jeho kulturního rámce, a na nepochopení ze strany příslušníka Západu ukazuje intelektuální (a vlastně i existenciální) samotu, v níž se jako Bosňák najednou ocitl.

Onen akt „loučení“ zde není použit pouze ve smyslu reálného odchodu z města (autor emigroval do Rakouska), ale funguje především v rovině symbolické. Dževad Karahasan je nucen říci sbohem místu, jež jej svojí barevnou různorodostí, tolerancí a atmosférou ovlivňovalo podstatnou část jeho života, městu, které pomalu, před zraky celého světa, pozvolna odchází do minulosti. Za Loučení se Sarajevem, útlý svazek, jenž je v rámci děl s tematikou bosenského konfliktu velmi netradičním, sugestivně a filozoficky laděným opusem, obdržel Karahasan v roce 1994 prestižní cenu Charlese Veillona za evropskou esej roku.

Kniha vyšla česky v roce 1995 v překladu Dušana Karpatského, jednoho z nejznámějších překladatelů literatur zemí někdejší Jugoslávie.

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1267x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce