Zabužko, Oksana: Ukrajinskyj Palimpsest

Zabužko, Oksana
Ukrajinskyj Palimpsest

recenze kultura

Kniha rozhovorů polské novinářky Izy Chruslinské a Oksany Zabužko vyšla v roce 2013 polsky, o rok později ve zpětném překladu ukrajinsky. Oksana Zabužko je ikonou současné ukrajinské literatury, těžiště její práce je rozděleno mezi poezii, esejistiku, beletristiku a literární vědu. Zabužko žije Ukrajinou, a tak se kniha stává průvodcem po ukrajinské kultuře, literární historii a neustálém boji této země za samostatnost.

Pochopit Ukrajinu
Oksana Zabužko: Ukrajinskyj Palimpsest. U rozmovi z Izoju Chruslinskoju. Přel. Dzvenyslava Matijaš, red. Ivan Andrusjak, Oksana Zabužko, Komora, Kyjiv, 2014, 408 s. 

Kniha rozhovorů polské novinářky Izy Chruslinské a Oksany Zabužko vyšla v roce 2013 polsky, o rok později ve zpětném překladu ukrajinsky. Oksana Zabužko je ikonou současné ukrajinské literatury, těžiště její práce je rozděleno mezi poezii, esejistiku, beletristiku a literární vědu. Zabužko žije Ukrajinou, a tak se kniha stává průvodcem po ukrajinské kultuře, literární historii a neustálém boji této země za samostatnost.

Kniha je přehledně rozdělena na kapitoly, z nichž některé jsou biografické a některé jsou zaměřené na konkrétní literárně-kulturní či politické téma. Přesto je hlavní hrdinkou knihy vždy ukrajinská literatura. Zabužko se neustále vrací k 30. letům 20. století, kdy Ukrajina přišla o nejtalentovanější spisovatele a umělce generace takzvaného „rozstříleného obrození“ („rozstriljane vidrodžennja“, například Valerjan Pidmohylnyj, Mykola Kuliš, Mykola Chvyljovyj, Les Kurbas, Michajlo Bojčuk aj.). Sugestivně popisuje nepředstavitelné rozměry této kulturní katastrofy, která znamenala přerušení vývoje ukrajinské vědy a kultury. Uvádí, že v tomto období bylo postiženo represemi asi třicet tisíc osob náležejících k ukrajinské inteligenci.

Zabužko se svým celoživotním dílem snaží o „rehabilitaci“ Ukrajiny jako státu. Ukrajinská historiografie je plná stereotypů pečlivě vybudovaných sovětskou a stále šířených ruskou propagandou. Nejde jen o očerňovaného Symona Petljuru, Stepana Banderu či Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), ale hlavně o rozsah zvrácené činnosti ruského impéria zaměřené na totální likvidaci ukrajinského jazyka a kultury. Ještě v 70. letech mohla (a měla) ukrajinsky vycházet jen nenáročná venkovská próza, což mělo dokládat, že se ukrajinština na nic jiného nehodí. Represe kromě intelektuálů postihly nejen vrcholná díla ukrajinské literatury, ale také kvalitní překlady světové literatury a třeba i písmeno g (ґ). Marginalizovaná byla postava básnířky a dramatičky Lesji Ukrajinky, která má pro ukrajinskou literaturu srovnatelný význam jako pro nás K. H. Mácha a kterou dodnes Ukrajinci ani svět jaksi nedovedou pochopit, ačkoliv její busta zakletá v lidovém kroji zdobí kdejaké město nebo třeba dvěstěhřivnovou bankovku.

Pro Čecha je obzvláště zajímavá možnost srovnání bolševické despocie na Ukrajině a v Československu. Zatímco u nás šlo o problém politické, ekonomické a kulturní nesvobody, na Ukrajině byla ohrožena sama státnost a existence jazyka. Čech si těžko může představit, že by byl stíhán za to, že mluví česky a má doma české knihy či překlady do češtiny. Naopak jisté paralely lze vysledovat v české a ukrajinské schopnosti konspirace, která má v obou zemích hluboké kořeny (v Česku jako subverze proti Rakousko-Uhersku a na Ukrajině v průběhu celého 19. století, nejvíce pak od začátků osvobozeneckého boje za nezávislou Ukrajinu).

Zabužko napsala monografie o Tarasi Ševčenkovi, Ivanu Frankovi a Lesje Ukrajince. Poslední jmenovaná je s autorkou spřízněna nejen osudem ženy-spisovatelky, ale i jednoznačnou inklinací k západoevropské inteligenci. Díky společnému úsilí ukrajinských narodovců a později bolševiků byl stvořen mýtus o Lesje Ukrajince jako o mladé dívce v kroji, která píše o lásce a přírodě. Ve skutečnosti byla tato básnířka všestranně vzdělaná aristokratka (znala deset jazyků), která psala literaturu na světové úrovni. Jen si na rozdíl od N. Gogola vybrala „nevhodný“ jazyk – ukrajinštinu.

Kromě ikonických postav ukrajinské kultury se Zabužko v rozhovoru zabývá i autory marginalizovanými, kteří kvůli represím a štvavým sovětským kampaním neprávem zapadli a jejichž místo zabrali jiní, poněkud konformnější. Takovou autorkou byla vůdčí osobnost tzv. generace šedesátníků Alla Horska, dnes neprávem zastíněná Linou Kostenko.

Tuny sovětského balastu jsou nalepeny nejen na ukrajinské historiografii, ale také na historii ukrajinské literatury. Zabužko popisuje těžko uvěřitelný paradox, kdy namísto změny školních osnov došlo po rozpadu SSSR k tomu, že do dosavadního kánonu byli pouze přidáni perzekvovaní autoři, čímž vznikl nepřehledný chaos. Do toho ještě zasahuje vliv některých proruských politiků, kteří se snaží odstranit z povinné četby literaturu o hladomoru (například román Žovtyj Knjaz Vasyla Barky). Podle Zabužko je Ukrajina knihovna bez polic, jakási hromada knih, v níž se nikdo neorientuje. Tento stav se trochu zlepšuje, neboť domácí i zahraniční ukrajinská inteligence je velmi aktivní a čile spolupracuje. Na nepřekonatelnou sílu setrvačnosti sovětského vzdělávání, národní stereotypy, katastrofální neznalost ukrajinské literatury mezi běžnými občany a stálou nedostupnost ukrajinsky psané literatury i literatury vůbec, zejména na východě země (jsou tam statisícová města, kde nenajdete jediné /sic!/ knihkupectví), je však stále krátká.

Knihou prostupuje postava Solomiji Pavlyčko. Byla to blízká přítelkyně Zabužko, která tragicky zemřela. Pavlyčko byla iniciátorkou ukrajinského feminismu a literární vědkyně, která se zabývala právě Lesjou Ukrajinkou, k čemuž nadchla i Zabužko. Stejně jako svými pracemi o Alle Horské a Iryně Vilde.

Dalším, kdo Zabužko inspiroval, byl známý jazykovědec a literární vědec Jurij Ševeljov. Jeho rodiče byli rusifikovaní Němci, otec bývalý carský generál a šlechtic. Ševeljov se rozhodl pro ukrajinskou národnost sám, když viděl, jaké násilí se páchá na ukrajinské kultuře, ačkoliv v něm nebyla ani kapka ukrajinské krve. Zcela záměrně se postavil na stranu ukřivděných. Tento postoj je v protikladu se sovětskou výchovou, která hlásá „Leninismus, to je věda, jak vítězit“ (Zabužko zde naráží patrně na řeč Sergeje Kirova pronesenou v roce 1934 na zasedání KSSS: „Marksizm-leninizm – eto jedinstvennaja nauka, kotoraja učit rabočich pobeždať svojich vragov“) a vychovává sovětského člověka k tomu, aby byl vždy za každou cenu na straně silnějšího, na straně toho, kdo bije, aby si pro sebe urval co nejlepší místo a výhody. Kdo je bit, je vysmíván jako slaboch a smolař. Smyslem bytí sovětského člověka je nestát se smolařem. Ševeljova lze nazvat duchovním otcem Zabužko; spisovatelka nazývá jejich vztah „sókratovským učením“. V jejich korespondenci se jí snažil předat vše, čím žil. Pro Zabužko představoval jednu z nitek, která svazuje kulturní hnutí začátku 20. století, jehož byl pamětníkem, se současnou generací ukrajinské inteligence. Kromě lingvistických prací psal kulturologické eseje a autobiografické texty (například Ja – mene – meni… i dovkola). Přestože byl jedním z nejaktivnějších a nejvýznamnějších ukrajinských emigrantů, není dodnes příliš znám ani na Ukrajině.

Po přečtení knihy můžeme Zabužko snadno uvěřit, že se Ukrajina vůbec nevyrovnala se zločiny 20. století. Většina Ukrajinců nemá tušení o rozsahu represí a zločinů NKVD a KGB. A vlastně o nich po tolika letech mlčení a lhaní nelze důstojně psát, aniž člověk upadne do hysterie. Situace připomíná román Chladnou zemí a drama Cesta do Bugulmy Jáchyma Topola, které různými způsoby popisují putování zemí, pod níž je skryto množství příšerných zločinů; po této zemi chodí lidé, kteří jsou tak trochu oběťmi i katy a ničeho nelitují, protože nevědí, že je možné žít i jinak. Topolův absurdní horor se, jak se zdá, ukrajinské realitě přiblížil, ačkoliv je děj situován do Běloruska, respektive Tatarstánu v Rusku. To jsou ovšem také „krvavé země“.

Zabužko není nacionalistka, ale o Rusku si nedělá žádné iluze. Nebyla by proti zavedení ruštiny jako dalšího oficiálního jazyka, nicméně: „diskuse na toto téma by měly smysl, kdyby ‚oficiální status‘ ruského jazyka za sebou netáhnul Putina, patriarchu Kirilla, téma Velké vlastenecké války, čili veškeré ruské státní mytologie, a neotvíral by dveře pro zatažení Ukrajiny do ruského imperiálního modelu, který se oficiálně nazývá ‚ruský svět‘“ (s. 254). Na druhou stranu se vymezuje proti mládeži, která zaměnila komunistický diskurz za nacionalistický. Proti ruskému šovinismu se nelze bránit ukrajinským šovinismem. Zabužko chce svojí literaturou oslovovat demokraty.

Ukrajina zůstává za „skleněnou oponou“, která jí brání stát se součástí západní kultury. Jedná se zejména o informace, které ukrajinští novináři (a nejen ti) čerpají procezené přes ruská média. Ukrajina nemá korespondenty v zahraničí, je v mnohém závislá na Rusku.

Kniha má šanci se stát návodnou četbou pro všechny, kdo chtějí pochopit Ukrajinu. Je skvělým a velmi čtivým úvodem do ukrajinské kultury a mementem pro ty, kdo si chtějí něco začít s Ruskem. Ačkoliv se jedná o rozhovor, je kniha opatřena velmi kvalitním poznámkovým aparátem a Zabužko si vždy dává záležet, aby volila pádné a ověřitelné argumenty. Vzhledem k sílícím hlasům marginalizujícím ruské nebezpečí pro Evropu, zejména pro tu, která se Moskvě již jednou dostala do spárů po druhé světové válce, je v našem zájmu, aby tato kniha vyšla v češtině. Český čtenář se nebude stačit divit.

 

© Jiří Bernkopf

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1214x

katalogy

Inzerce