Snyder, Timothy; Kůrka, Pavel (ed.): Politika života a smrti

Snyder, Timothy; Kůrka, Pavel (ed.)
Politika života a smrti

recenze historie

I když kniha obsahuje i dva texty, který už byly dříve česky publikovány, je nutné ji jako celek přivítat. Její autor je nejen erudovaný historik, ale i břitký polemik a obratný stylista. Litovat nad ní můžeme jen toho, že v Česku jeho aktuálně politické texty nevycházejí častěji. A že u nás Snyder nedostává více cen.

Záslužný výbor z textů erudovaného historika a obratného stylisty Timothyho Snydera
Timothy Snyder a Pavel Kůrka (ed.): Politika života a smrti. Břeclav, Malovaný kraj, OPS, 2015, 173 s.

Letošním nositelem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 (celkově sedmnáctým) se stal americký historik a profesor na Yaleově univerzitě Timothy Snyder (*1969). Stejně jako ostatním laureátům, i jemu při té příležitosti vychází výbor z textů. Ten Snyderův nese název Politika života a smrti.

Obsahuje texty vztahující se k jeho zatím nejznámější knize Krvavé země, konkrétně polemizující s jejími kritiky, dále obecnější stati o kolektivní paměti a paměti suverenity, článek ostře útočící na bývalého amerického prezidenta George Bushe mladšího a především kapitoly reagující na aktuální dění na Ukrajině.

I když je škála témat v knize obsažených pestrá, všechna je spojuje problematika aktuální historie a politiky. A často také polemický tón: ať už když jsou jeho terčem historici, kteří podle autora nedostatečně znají prameny o dějinách východní Evropy (i proto, že na rozdíl od Snydera často nevládnou jazyky, jimiž se v oněch oblastech v současnosti mluví), a proto je falešně pojímají jako „zóny bez písemností“, nebo když v nadsázce líčí bushovskou Ameriku jako stát silně se blížící orwellovské antiutopii z románu 1984.

Orwella má autor zřejmě hodně rád. Nejvíce to totiž od historika „schytává“ současná oficiální moskevská politika, kterou rovněž obviňuje z orwellianismu. Její propaganda je podle něj tak vnitřně rozporuplná, „až to dělá orwellianismu špatnou pověst. Rusko prohlašuje, že podporuje demokracii, ačkoliv nemá svobodné volby a snaží se jim zabránit u svého souseda. Moskva absurdně poučuje Západ, že ukrajinská vláda je fašistická, a přitom podporuje skutečné fašisty v Evropě a svou vlastní zahraniční politiku provádí podle tradičního fašistického programu ochrany soukmenovců vojenskou silou, ať již si ochranu přejí, nebo ne.“ Zároveň ale uznává, že propagační válku Rusové pozvedli na kvalitativně novou úroveň.

Autor se ptá, proč je tolik lidí na Západě ochotno této propagandě věřit, proč ji vůbec někdo z kruhů západní levice bere vážně: „Může k tomu vést následující úvaha: Rusové vyhráli druhou světovou válku, a tudíž jim lze věřit, že rozpoznají nacistu. To je však velký omyl.“ To, jak Putin a jeho příznivci snadno a lacině svoje protivníky označují nálepkou fašista, přitom pokládá za neomalené a cynické: „Ti, kdo jsou natolik bláhoví, že mu věří, se budou jednoho dne muset sami sebe ptát, jak a ve službách čeho se vlastně nechali oklamat. Pokud si fašisté navléknou plášť antifašismu, promění se i sama památka holokaustu. V budoucnu tak bude obtížnější odkazovat k holokaustu ve službách jakékoli dobré věci, ať už půjde konkrétně o židovské dějiny, nebo o obecnou historii lidských práv.“

Autor ovšem nezůstává jen u polemik a sarkasmů. Nadšeně například vyzníval jeho článek čerstvě popisující dění a atmosféru na kyjevském Majdanu: „Mezi protestujícími jsou zastoupeny všechny skupiny ukrajinských občanů: lidé hovořící rusky i lidé hovořící ukrajinsky (i když většina Ukrajinců je bilingvní), lidé z měst i venkova, lidé ze všech koutů země, členové všech politických stran, mladí i staří, křesťané, muslimové i židé. Jsou mezi nimi věřící všech křesťanských církví a duchovní většiny z nich. V impozantním počtu tu pochodují krymští Tataři a svou podporu hnutí dali jasně najevo i židovští předáci. Rozmanitost Majdanu je obdivuhodná: skupinu, která hlídá nemocnice, aby stoupenci režimu nemohli unášet raněné, vedou mladé feministky. Horkou linku, která protestujícím slouží při tísňových voláních, obsluhují aktivisté hnutí LGBT.“

Velmi pochvalný je rovněž jeho text o polské Solidaritě, kterou by rád viděl jako jeden ze zakládajících evropských mýtů. A pro naše severní sousedy lichotivý a pro budoucnost nadějeplný je rovněž článek o neuralgických bodech společné litevsko-polsko-ukrajinské historie (na našem portálu jsme o těch prvních psali zde, o těch druhých zde). Autor v něm líčí způsob, jak se politickým elitám Polska podařilo po roce 1989 otupit ostří sporů o interpretaci traumatizujících a bolestných událostí z minulosti, v níž nechybělo nucené vysidlování ani hromadné vraždy. Polské elity si podle Snydera po pádu komunismu předsevzaly, že by se Poláci měli učit dějiny svých sousedů a snažit se chápat, že s epizodami své minulosti zacházejí se stejným druhem předpojatosti, jaký Poláci uplatňovali na své vlastní dějiny. Podobný postoj, pro vzájemné vztahy blahodárný a pro jejich pozitivní rozvoj jediný možný, pak podle autora Poláci učí také svoje (severní a východní) sousedy.

Snyder je nejen erudovaný historik, ale i břitký polemik a obratný stylista. Mnohé z toho, co píše na adresu Vladimira Putina a jeho režimu, v českém prostředí není nové, málokdo ale svoje argumenty umí formulovat tak obratně a přesvědčivě jako on. To na druhou stranu neznamená, že s ním musíme ve všem souhlasit. Je otázka, zda nebyl k G. W. Bushovi snad až příliš tvrdý, i když současný neutěšený stav Iráku a Sýrie je nepochybně plodem i jeho politiky. A také se můžeme skepticky ptát, jestli trochu neidealizuje polskou politiku 30. let. Tento stát se od roku 1933 skutečně nacházel mezi dvěma totalitami, které jej obě ohrožovaly, je ale sporné, jestli se Poláci skutečně nikdy „nespojili s nacistickým Německem“. Vůbec totiž nepřihlíží k jednání polské vlády po podpisu mnichovské dohody, kdy Polsko přispěchalo s ultimátem požadujícím sporná československá území, která pak také nakrátko získalo. Na rozbití demokratického Československa – nacházejícího se ve stejné pozici mezi dvěma totalitami, a tedy potenciálního spojence v boji proti nacistům – se tak Poláci aktivně a velmi neprozíravě sami podíleli, přičemž záhy jejich stát čekal obdobný osud. Bohužel vztahy obou slovanských zemí byly tenkrát tak špatné, že úvahy o jejich společném boji proti hitlerovskému Německu patří jen do oblasti kontrafaktuální historie, i když někteří Češi po německém vpádu na straně Poláků nakonec přeci jen bojovali… Dodejme ale, že v publikaci Černá zem téma mnichovské krize a reakce Polska pojednal obšírněji a tak, že ani český čtenář nemusí nic namítat.

Ač Snyderova kniha obsahuje i dva texty, který už byly dříve přeloženy a česky publikovány (v Lidových novinách a v Respektu), je nutné ji jako celek přivítat. Litovat nad ní můžeme snad jen toho, že autorovy skvělé aktuálně politické texty v Česku nevycházejí častěji. A že u nás Snyder nedostává více cen…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1092x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce