Sládek, Ondřej: Jan Mukařovský. Život a dílo

Sládek, Ondřej
Jan Mukařovský. Život a dílo

recenze literární věda

„Ve středu mi bylo pořád smutno; pak nějak se to všechno uvolnilo, když přestal ten plzeňský shon, a smutek mne zaplavil jako moře. Ale uvědomil jsem si, že vlastně je to náramně přirozená reakce po uvolněném napětí (jsem to protivný analytik, co?), a klidně jsem se tomu oddal. I v smutku je něco hezkého.“

První souhrnná biografie klasika české estetiky a významného představitele českého strukturalismu
Ondřej Sládek: Jan Mukařovský. Život a dílo. Brno, Host, 2015, 448 s.

„Ve středu mi bylo pořád smutno; pak nějak se to všechno uvolnilo, když přestal ten plzeňský shon, a smutek mne zaplavil jako moře. Ale uvědomil jsem si, že vlastně je to náramně přirozená reakce po uvolněném napětí (jsem to protivný analytik, co?), a klidně jsem se tomu oddal. I v smutku je něco hezkého.“

Poznali byste, kdo je autorem citovaných slov, která prozrazují rozvinutou citlivost vyvažovanou sebereflexí? Leckoho to možná překvapí, ale roku 1919 je napsal tehdy ještě neznámý Jan Mukařovský (1891–1975), který se později proslavil jako přední český estetik a literární teoretik, čelný představitel Pražského lingvistického kroužku (PLK) a českého strukturalismu, od něhož se však na počátku padesátých let distancoval.

I když už dříve vyšla třeba publikace Studie o Janu Mukařovském: Sborník statí ke 100. výročí narození (Karolinum, Praha, 1991), až letos spatřila světlo světa kniha, která jako první systematicky zkoumá jeho dílo ve spojitosti s kompletním životopisem. Nese lapidární název Jan Mukařovský. Život a dílo a jejím autorem je literární vědec Ondřej Sládek (*1976).

Kniha pro mnohé objevuje Mukařovského rodinné zázemí. O svém původu sám Mukařovský na sklonku života prohlásil: „Platil jsem za rebela, ale nikdy jsem nezapomněl, že můj děd byl pražský krejčík tak chudý, že ani podobizna po něm nezůstala.“ Narodil se v rodině středoškolského profesora (stejného jména); zatímco první dbal o rozvoj jeho intelektu, matka jej podle Sládka ovlivnila svojí citovostí. Kniha pro ilustraci přetiskuje i četné dopisy, který si mladý Mukařovský s rodiči vyměňoval; ty od jeho otce dnes působí svojí nabádavou mravokárností i starostlivým zájmem stejně dojemně jako snad i mírně komicky. Toto například napsal roku 1915 Mukařovský starší svému synovi po zprávě o tom, že nastupuje na plzeňské gymnázium jako profesor: „Přáli jsme si vždycky toužebně, abys dobře ukončil svá studia, a těší nás, že toto naše přání došlo svého naplnění a že Ty sám můžeš s vnitřním uspokojením pohlížeti na pěkný výsledek své dosavadní práce. Ale nyní chováme opět pro Tebe nové přání. Třeba, aby sis uvědomil ten veliký obrat v svém životě, že jsi totiž přestal být žákem a že jsi se stal učitelem žáků a že takto nyní sám máš připraviti si svou budoucnost a těžiti z toho, co jsi si dosud připravoval.“

Sládek se krátce zmiňuje i o seznámení Jana Mukařovského s jeho ženou Zdenkou a o svatbě. Tato žena prý svojí praktičností vyvažovala trochu nepraktického a nerozhodného muže. Pro Mukařovského kariéru pak byl rozhodující odchod do Prahy, kde nejprve učil na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze, roku 1929 se habilitoval jako docent estetiky na Karlově univerzitě a roku 1934 byl jmenován profesorem. Pro jeho mezinárodní renomé ale bylo rozhodující to, že roku 1926 spoluzakládal Pražský lingvistický kroužek (PLK).

Sládek mapuje nejen vývoj Mukařovského odborných názorů, ale i osobní a přátelské vztahy, které v Praze navázal, a to nejen s lidmi z PLKu, ale například také s Karlem Čapkem. Ten jej pozval mezi pátečníky díky Mukařovského recenzi Povídek z jedné kapsy, která jej zaujala.

Autor ovšem konstatuje i Mukařovského postupné přibližování se marxismu, na kterém mělo svůj podíl jeho sblížení s levicovou avantgardou, jejíž díla také zasvěceně analyzoval, a zvláště silné přátelství s Vladislavem Vančurou. Příklon Mukařovského ke komunismu pak pokračoval po roce 1945, čímž jeho osobní vývoj kopíroval tehdejší politický posun podstatné části české společnosti. Právě dobovou atmosféru autor uvádí na obranu svého hrdiny. Mukařovského chování po komunistickém převratu, kterým činnost komunistů před mezinárodním vědeckým fórem významně legitimoval a sloužil jako jakýsi vývěsní štít nového režimu, se Sládek snaží různými způsoby omlouvat a líčit v co možná nejméně špatném – či dokonce pozitivním – světle. Autor tvrdí, že Mukařovského možnosti coby rektora byly po únoru 1948 omezené a že pravděpodobně právě díky němu seminář pro literární vědu neovládla „studentokracie“. Pokouší se jej hájit jak proti Václavu Černému, tak proti jeho bývalému příteli Romanu Jakobsonovi, který jeho novější texty publikované ve Slovu a slovesnosti označil roku 1948 za „banality a senility“. Cituje také z Mukařovského vyjádření zřejmě z doby pražského jara 1968, z něhož vyplývalo, že svoje angažmá v roce 1948 prožíval upřímně. Chtěl se prý tehdy zapojit do rozhodujícího boje mezi dvěma světy, „na jehož výsledcích i dnes budujeme. Šlo o první etapu revoluce, jejíž druhou, zákonitou etapou je dnešní demokratizace a s ní i rehabilitace prof. Černého.“ Logika takového prohlášení ale při vší úctě k Mukařovskému není zcela přesvědčivá: kdyby u nás komunisté nezrušili demokracii, nebyla by žádná polovičatá demokratizace vůbec potřebná, a pokud by neprovedli čistky, nemuseli by nikoho rehabilitovat... Každopádně zmíněné období Mukařovského života dodnes vyvolává spory a rozhodně bychom našli autory, kteří k jeho tehdejší činnosti nejsou tak smířliví jak Sládek, viz Petráňovu knihu Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989) (Karolinum, 2015).

V knize na druhou stranu ale najdeme i řádky, které můžeme vnímat jako krajně ambivalentní. Pokud podle Sládka Mukařovský „přijal určitou povinnost, vykonával ji naprosto důsledně“, což měl být také rys vštípený mu jeho otcem. Vždycky se tedy „řídil směrnicemi, které jednoznačně určovaly směr jeho vědecké práce“: nejprve to byly směrnice PLKu, později zásady marxismu. Autor ještě dodává, že Mukařovský tyto zásady nevnímal jako dogma, ale nijak dále to nedomýšlí. Na mne ale ony řádky působí trochu zlověstně a vyvolávají otázky, jaké další svěřené úkoly by slavný vědec byl ještě ochotný vykonávat. Paralela k těm, kteří ve 20. století rovněž poslušně plnili zadané povinnosti, jako byl A. Eichmann, sice může v této souvislosti působit nemístně, násilně a přehnaně, ale nemůžu ji nezmínit.

V následujících letech Mukařovský skutečně přijal řadu oficiálních funkcí a úkolů: stál v čele mnoha institucí, rad, výborů a organizací, například se angažoval v nejvyšším orgánu Světové rady míru, takže mu podle Sládka na vědu nezbývalo už mnoho času. K vydání ještě připravil Studie z estetiky, v nichž podle autora splatil staré dluhy a částečně ještě uskutečnil některé ze svých starších plánů. A nadále si také psal pracovní deník, z něhož Sládek přetiskuje několik myšlenkově i stylisticky vytříbených úryvků (podle strukturalistů se jedno od druhého stejně nedá odtrhávat).

Kniha shrnuje Mukařovského život a dílo přehledně, srozumitelně a místy i poutavě, velkou postavu českých intelektuálních dějin ukazuje i z její lidské stránky. Přibližuje současně drama špičkového vědce, který byl přinucen k tomu, aby se zřekl podstatné části svého díla. Jeho veřejná sebekritika podle Sládka sice „nic nezměnila na jeho přístupu k literatuře“, ten ale zůstal skrytý pod vrstvou „dobových úliteb“ a marxistického žargonu. Je ovšem možná trochu škoda, že si autor nedovolil trochu více problematizovat právě Mukařovského politické postoje a veřejnou činnost po druhé světové válce. Jeho dílu by to na významu nic moc – nebo vůbec nic – neubralo, určité stinné či diskutabilní aspekty ostatně najdeme v životech či myšlení drtivé většiny našich i cizích velikánů. Vědecké dílo Mukařovského totiž skutečně „samo prokázalo svou platnost a inspirativnost“, jak autor říká v závěru knihy. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že v době, kdy Mukařovský jezdil po celém světě na zasedání Světové rady míru, kde se mohl setkávat se zahraničními profesními kolegy, mnozí českoslovenští literáti trpěli ve vězeních nebo nesměli veřejně publikovat ani cestovat. Potenciální inspirativnost děl, která napsat mohli, ale jež kvůli komunistickému režimu vůbec nevznikla (nebo je napsali, ale publikovali se zpožděním v době, která už pro to nebyla příznivá), již dnes nikdo neodhadne ani nezhodnotí...

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1064x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce