Zabužko, Oksana: Ukrajinskyj Palimpsest

Zabužko, Oksana
Ukrajinskyj Palimpsest

ukázka kultura

Kniha rozhovorů polské novinářky Izy Chruślińské s Oksanou Zabužko vyšla v roce 2013 polsky, o rok později ve zpětném překladu ukrajinsky. Oksana Zabužko je ikonou současné ukrajinské literatury, těžiště její práce je rozděleno mezi poezii, esejistiku, beletristiku a literární vědu. Zabužko žije Ukrajinou, a tak se kniha stává průvodcem po ukrajinské kultuře, literární historii a neustálém boji za samostatnost.

Ukrajinský palimpsest
Oksana Zabužko: Ukrajinskyj Palimpsest. U rozmovi z Izoju Chruslinskoju. Přel. Dzvenyslava Matijaš, red. Ivan Andrusjak, Oksana Zabužko, Komora, Kyjiv, 2014, 408 s.

Narodila jsem se v rodině, které se podařilo
uchovat kontinuitu tradice a paměti 

– Paní Oksano, vy jste spisovatelka, intelektuálka, osobnost s jasně definovanými názory, pro mnohé jste ikonou současné ukrajinské kultury. Co pro Oksanu Zabužko znamená definice „ukrajinská spisovatelka“?
– Ano, je nepopiratelné, že jsem ukrajinská spisovatelka. A vždy jsem silně cítila tu tíhu, která se nazývá literární rodokmen. Pokud jde o duchovní dědictví, cítím odpovědnost před svými předchůdci umělci, kteří nás už opustili, ale záměrně si vybrali příslušnost k ukrajinské literatuře, a to navzdory tomu, že šlo o literaturu koloniální. To, že byli ukrajinskými spisovateli, jim neposkytovalo žádné výhody. Naopak, podle slov Jurije Ševeljova1, volba být Ukrajincem neznamenala nic jiného než problémy. Byl to výběr a priori tragický, alespoň v posledních dvou stoletích. Právě toto období zahrnuje moje genetická paměť, mnoho jevů chápu a cítím, že jsou mi blízké.

– S jakou tradicí v ukrajinské kultuře cítíte nejtěsnější svazek?
– Vyrůstala jsem s historickým vědomím, které bych označila jako svázanost s tradicí jednotné Ukrajiny (Soborna Ukrajina)2 1. To je do značné míry spojeno s historií mé rodiny: otec je původem ze západní Ukrajiny, matka z centrální.
Přední místo v historických vyprávěních mé rodiny patří 22. lednu 1919, Dni sjednocení (Deň Zluky)3  – vyhlášení Deklarace nezávislosti Ukrajiny a obrovské demonstraci Ukrajinců, která se při té příležitosti sešla na Svatosofijském náměstí v Kyjevě. Ten den se tam ocitli, vtaženi do víru dějin, oba mí dědové – Ivan Zabužko, děda z otcovy strany, a Jakiv Marčyšyn, bratr mé babičky z matčiny strany.4 
Mladý Ivan Zabužko roku 1918 utekl z domova, stal se dobrovolníkem v řadách Ukrajinské haličské armády5  a už jako její člen se dostal do Kyjeva. Stál v Den sjednocení na Svatosofijském náměstí a slyšel řeč Symona Petljury6 . Později, po mnoha letech, o tom nadšeně a se zářícíma očima vyprávěl mému tátovi. Říkal, že takového řečníka jako Petljura už nikdy v životě neuslyší. Vyprávěl také o nadšení, které se tehdy zmocnilo nejen jeho, ale i jeho kamarádů, kteří tam stáli s ním. Byli připraveni jít bez váhání do boje a padnout za nezávislost Ukrajiny. Já jsem byla vychovaná v tomto mýtu, který otci předal jeho táta a tomu zase jeho otec.
Jakiv Marčyšyn před tím, než se ocitl ne Svatosofijském náměstí v Den sjednocení, stihl roku 1913 dokončit kyjevskou univerzitu a rok práce učitele na kyjevském gymnáziu; v roce 1914 byl mobilizován do ruské armády a poslán na frontu. Nicméně, v roce 1918 se už v řadách armády Ukrajinské lidové republiky7  dostává do Kyjeva. Několik týdnů po demonstracích na Sofijském náměstí dostane dovolenou, přijede domů a vypráví svým blízkým o tom, co prožíval v Den sjednocení. Mluvil o tom s týmž leskem v očích jako Ivan Zabužko ve svém domově. Hovořil o velkém dni ukrajinských dějin a také o nadšení a zápalu, kterými Ukrajinci žili v těch měsících národního obrození, o pocitech, které tak skvěle vystihl Pavlo Tyčyna v básni Zlatý hlahol8 . Po skončení dovolené se Jakiv Marčyšyn vrátil do armády a zanedlouho zahynul – nikdo neví, jak, ani kde. Zanechal v rodinné tradici památku na ten pro Ukrajince velký den, 22. leden 1919.
Když Petljurova armáda musela ustupovat z Kyjeva, můj děda Ivan Zabužko dostal tyfus. Nechali ho, v horečce a těžce nemocného, umírat v nějaké vsi u Žytomyru. Ale mladý a silný Ivan se uzdravil, ale armáda už odešla a on se nemohl vrátit ke svým kamarádům. Proto se na konci roku 1919 vrátil do rodného kraje, na Volyň, kde zdědil hospodářství po rodičích.
Oba moji dědové se také zasloužili – symbolicky – o předání tradice jednotné, nedělitelné Ukrajiny. Jeden z nich přišel do Kyjeva s Petljurovým vojskem z Haliče, druhý, Kyjevan, s armádou Ukrajinské lidové republiky. Tak, jak se pak vyvinuly jejich osudy, je podobné osudům ostatních členů mé rodiny a odráží v jakémsi symbolickém smyslu osud Ukrajinců 20. století.
Pro mě je Den sjednocení Ukrajiny v roce 1919 jako akt vlastního politického sebeuvědomění jedním z nejdůležitějších výchozích bodů dějin Ukrajiny. Tento den nadále ovlivňuje současné ukrajinské dějiny: je to vítězství Ukrajiny jako moderního národního projektu. Včerejší „Rusíni“9  a „Malorusové“10 , které po staletí oddělovaly hranice cizích říší, kde byli považováni za neurčitý etnický substrát, vyhlásili ten den, že jsou jedním politickým národem, díky čemuž s odkazem na historická období začala nová epocha. Všechny pozdější pokusy otočit hodiny zpátky, z nichž se – do značné míry – skládala historie Ukrajiny 20. století a které nadále pokračují, lze přesně diagnostikovat na základě toho, jaký diskurz se vytváří právě kolem tohoto data. To datum je také výchozím bodem i mé identity jako spisovatelky, intelektuálky a Ukrajinky.

 

Pozn. překl.: Po dohodě s autorkou byl přeložen úryvek z ukrajinštiny. Polský originál byl uzpůsoben polskému čtenáři, ukrajinský naopak ukrajinskému, tedy se knihy ne zcela shodují.

1. Jurij Ševeljov (1908–2002), používal také pseudonym Jurij Šerech – ukrajinský lingvista, literární kritik, esejista, po roce 1944 žil v imigraci v Německu, Švédsku, USA; působil na Harvardově univerzitě, později byl profesorem na Kolumbijské univerzitě; jeden ze zakladatelů dvou klíčových emigračních institucí: Uměleckého ukrajinského hnutí (Mysteckyj Ukrajinskyj Ruch – MUR) a Ukrajinské svobodné akademie věd (Ukrajinska Vilna Akademija Nauk). Author převratné práce věnované historii fonologie ukrajinského jazyka A Historical Phonology of the Ukrainian Language (1979; ukrajinsky: Історична фонологія української мови, Харків 2002) a dalších jazykovědných prací, mnoha esejů věnovaných ukrajinské literatuře a kultuře. Viz především: Шевельов, Юрій: Вибрані праці: у 2-х книгах, Київ 2008; Шевельов, Юрій: З історії незакінченої війни, Київ 2009; autobiografie: Шерех, Юрій: Я – мене – мені… (і довкруги), Харків 2012. zpět
2. Jednotná Ukrajina (Ukrajinský samostatný jednotný stát = Ukrajinska Samostijna Soborna Deržava) – nezávislý ukrajinský stát, který zahrnoval etnická území obývaná Ukrajinci. zpět
3. Den sjednocení (Deň Zluky) – slavnostní vyhlášení aktu sjednocení dvou ukrajinských států dne 22. ledna 1919 na kyjevském Svatosofijském náměstí: ZUNR (Západoukrajinská lidová republika = Zachidnoukrajinska Narodna Respublika) a UNR (Ukrajinská lidová republika=Ukrajinska Narodna Respublika). zpět 
4. V ukrajinské tradici je rodina chápána trochu šířeji; prastrýc je běžně nazýván dědou, prateta babičkou, sestřenice sestrou apod. Pozn. překl. zpět
5. Ukrajinská haličská armáda (UHA) – armáda Západoukrajinské lidové republiky. Byla založena v listopadu 1918. UHA se podílela na ozbrojeném boji proti Polákům na Haliči. Řadami UHA prošlo přes 150 tisíc osob, což mělo velký význam pro rozvoj moderního ukrajinského vlastenectví. zpět
6. Symon Petljura (1879–1926) — ukrajinský politik, jeden z vůdců národně-osvobozeneckého hnutí v období boje za nezávislý stát v letech 1917–1921, velitel ukrajinských vojenských jednotek, vykonával funkci Hlavního otamana armády UNR a také hlavy Direktoria UNR. Po potlačení boje za nezávislost emigroval. Zavražděn v Paříži 25. května 1926 Sholomem Schwartzbardem. zpět 
7. Ukrajinská lidová republika (Ukrajinska Narodna Respublika – UNR) – stát, který byl vytvořen na Ukrajině po pádu carského Ruska a jako výsledek ukrajinského národně-osvobozeneckého hnutí. UNR byla vyhlášena 22. ledna 1918 IV. universalem. Významní politici, kteří přispěli k vytvoření ukrajinského státu, byli: J. Čykalenko, S. Jefremov, M. Hruševskyj, S. Petljura, D. Dorošenko, V. Vynnyčenko. Konec UNR nastal v důsledku bolševické agrese. zpět 
8. Pavlo Tyčyna (1891–1967) – jeden z největších ukrajinských básníků 20. století. Jeho dílo je definováno jako geniální kombinace dvou stylů: baroka a symbolismu. Tyčyna byl také vynikající publicista a překladatel. Jeden z mála umělců tzv. rozstříleného obrození, který přežil za cenu tvůrčích kompromisů se systémem. Zlatý hlahol (ukr. Золотий гомін) – češ. viz: Pavlo Tyčyna: Vítr z Ukrajiny, přel. Jan Jiří, Praha 1927. Pozn. překl. zpět 
9. Název „Rusíni“ pochází s největší pravděpodobností z ugrofinského slova „ruotsi“, což znamená „válečník, obyvatel okolí“. Tento termín byl rozšířen pro označení obyvatel ukrajinských zemí do konce 19. až počátku 20. století. S příchodem moderního ukrajinského vědomí se používal pro lidí žijící v příhraničních oblastech a také pro obyvatele ukrajinského původu v Rumunsku, na Slovensku, v Srbsku, Chorvatsku, Kanadě, USA. Používání tohoto termínu uměle udržovaly státní orgány II. Rzeczpospolité k oslabení ukrajinské národní identity Ukrajinců žijících na Haliči. zpět 
10. Termín, který se používal v 18. a 19. století jak částí samotných Ukrajinců, tak i oficiálně v carském Rusku pro obyvatele Ukrajiny pod Ruskem. Jaroslav Hrycak v díle Нариси історії України (Київ 1996) píše: „Nová ukrajinská šlechta v hlavním městě impéria považovala Malorusko za svou vlast, ale vlast, která byla součástí většího státu – ruské říše. Mezi těmito dvěma patriotismy, ‚maloruským‘ a ‚velkoruským‘, nespatřovali žádný rozpor. Měli všechny důvody považovat říši za svou, neboť v průběhu 18. století příchozí z maloruských rodin dláždili svojí činností cestu k triumfu impéria. [...] Druh ‚Malorusa‘, který spojoval sympatie k Ukrajině, k její přírodě, písním apod. s oddanou službou ruské říši, byl jednou z charakteristických postav v ukrajinské politické a kulturní historie 19. století.“ zpět 

Překlad © Rita Kindlerová
ukázka z knihy Ukrajinskyj Palimpsest. U rozmovi z Izoju Chruslinskoju
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1241x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce