Erikson, Steven: Spratek

Erikson, Steven
Spratek

recenze sci-fi

Autor temných rozmáchlých fantasy románů překvapuje veselou parodií na seriál Star Trek. Hlavní hrdina, kapitán Sawback, může být nebezpečný sociopat i geniální filozof. A sexista. Na cestách čelí telepatickým koťátkům, mimozemšťanům posedlým kapitulacemi, pirátům nelegálně distribuujícím veteš všeho druhu a především lidskému stádnímu pudu.

Sci-fi Spratek dělá čest svému jménu
Steven Erikson: Spratek. Přel. Dana Krejčová, Talpress, Praha, 2015, 312 s.

Kapitán Hadrián Sawback právě obdržel své první velení. Je to sice krajně podezřelé, jenže černé na bílém. Takže se asi budou upravovat předpisy a někdo dostane výpověď, nicméně Hadrián mezitím vesele odletí s lodí Spratek, která mu nyní říká „pane“. Z donucení. Společně se svou posádkou se pak Hadrián odvážně (ale občas ječící hrůzou) vydá tam, kam se dosud nikdo příčetný nevydal.

Pokud v tom cítíte nádech Star Treku, máme dobrou a špatnou zprávu. Erikson se vskutku inspiroval úžasným světem kapitánů Kirka, Picarda, Siska a dalších, ale zároveň vše pojal jako přátelské kopání do zadku molocha, který se z celé franšízy stal. Takže Spratek je dost možná parodie, pravděpodobně sarkastický vztyčený prostředníček space opeře a rozhodně velká zábava, kterou budou trekkies z poloviny milovat a z poloviny nenávidět.

Že má Erikson smysl pro humor, to bylo jasné už dlouho. V Malazské Knize padlých byl však maskován všemi těmi genocidami, osobními tragédiemi, zániky civilizací, smrtí snů, iluzí a morálky. Už v tomhle světě se ovšem pohybovala partička tvořená dvojicí svérázných nekromantů a jejich na drogách závislým komořím (kniha Potoky krve obsahuje jejich první tři samostatná dobrodružství). A právě na dobrodružných zážitcích těchto nepravděpodobných hrdinů se ukazuje, jak si Erikson představuje humoristickou prózu.

Základem je naprosto vážně pojatý žánrový základ (zápletky se podobají těm od klasiků fantastiky Roberta E. Howarda či H. P. Lovecrafta) s postavami, které jsou sice více či méně zřetelní magoři a asociálové, ale mají plán, který dává smysl a jehož naplnění (či mnohem častěji nenaplnění) dokáže generovat emoce. Jako omáčka slouží do absurdna dotažená klišé zdrojového žánru a Eriksonova známá nenávist vůči korporacím a společnostem (ve smyslu států a kultur), které se samy uvěznily v marastu předpisů a ždímání vlastních lidí – a je jedno, zda se ono ždímání projevuje institucí dlužního otroctví (Lederská říše z MKP), nebo posedlostí zdravým životním stylem (viz závěrečná povídka v Potocích krve).

Spratek coby variace na Star Trek se tedy zdánlivě rozpadá do dílčích scén, které spolu v podstatě nesouvisí – jako bychom opravdu sledovali několik epizod původního Star Treku, které také začínaly vždy s čistým stolem. Posléze se nám dostane obdoby dvojepizod (to překračujeme do doby Nové generace) a nakonec jakéhosi zastřešujícího příběhu (vítej, Voyagere a Hluboký vesmíre!). Dočkáme se červených triček aka postav okatě určených k zabití, boje ve stylu Jamese T. Kirka, proradných, ale i stupidních mimozemšťanů a přemíry krásných důstojnic – ostatně Hadrián svou posádku vybíral především podle vzhledu… u mužů pak tak, aby schopnosti dotyčných nezastínily jeho vlastní, hm, úžasnost.

V tomhle modu je Spratek vyloženě geniální kniha a Hadrián připomíná skvělý mix Austina Powerse a již zmíněného Jamese T. Kirka. V řadě scén není zcela jasné, jestli je to nebezpečný imbecil, který dokáže šikovně využívat systém, sociopat vyžívající se v ponižování a psychickém týrání druhých, sexuální loudil… nebo jakýsi pohledný vesmírný Švejk. Jeho nenávist ke koťátkům je navíc zdrojem jedné z nejvtipnějších scén, jaké se v rámci science fiction za dlouhá léta urodily – o anabázi s vražednou mutující slepicí ani nemluvě (pokud jste na Star Treku milovali díly, kde postavy musejí prolézat lodní potrubí, tak právě tady vám velký Steve nadšeně mává na pozdrav).

Bohužel s přibývajícími stranami se ke slovu dostává hlavní příběh, který sice nadále šikovně manipuluje se startrekovskými motivy a tématy (a kritizuje lidskou touhu neustále ne objevovat, ale kolonizovat cizí prostory a myšlení a de facto se stylizovat do pozice hromotluckých kreténů s nebezpečnými technologiemi), ale zároveň Hadriána staví do pozice skutečného hrdiny, který používá svou aroganci a neúctu k druhým jako masku, aby mohl podrýt systém zevnitř. Zároveň se určujícím stává Eriksonova kritika společnosti a upřímně řečeno… v jeho fantasy sáze i černohumorných nekromantských povídkách mu to fungovalo mnohem, ale mnohem lépe.

V nadprůměru pak knihu drží spíše drobné detaily – třeba nucená změna pohlaví hlavního hrdiny nebo parafráze některých klingonských a vulkánských specialit. Znovu je třeba zdůraznit, že někteří trekkies budou hodně prskat, ale asi budou muset uznat, že tohle by nenapsal nikdo, kdo nemá Star Trek v malíčku. Ostatně na úvod knihy Erikson sám říká, že tahle kniha je věnována všem, kteří Star Trek milují bez ohledu na to, kam je tato láska zavede. Nu, tentokrát na palubu hvězdoletu Spratek.

Stejně jako nekromantské povídky, i Hadrián by se měl se svou posádkou znovu vrátit a bude zajímavé, kam Erikson svůj projekt, sloužící evidentně jako odreagování během práce na temné Charkanaské trilogii (jejíž první díl letos vyšel i u nás jako Stvoření temnoty), zavede; zda jej bude směřovat k tradičnějším podobám Star Treku, nebo pozdním seriálům, které se vyznačovaly epickou linií táhnoucí se napříč mnoha řadami.

To je něco, co budeme muset zjistit. Co už víme: i přes pokulhávající konec je první Spratek nejvtipnější sci-fi posledních pěti let.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2969x

katalogy

štítky k článku

Inzerce