Eco, Umberto: Nulté číslo

Eco, Umberto
Nulté číslo

recenze beletrie zahraniční

Satira na poměry v novinových redakcích a na způsob, jakým média manipulují veřejným míněním, moderní traktát o dějinách druhé poloviny minulého století nebo milostný příběh. To všechno je nebývale útlý román Umberta Eca – otevřené dílo se vším všudy.

Jak to vlastně bylo s Mussoliniho smrtí
Umberto Eco
: Nulté číslo. Přel. Anežka Charvátová, Argo, Praha, 2015, 248 s.

„Dnes ráno netekla z kohoutku voda.“ Touto nevinnou větou začíná poslední román Umberta Eca, autora, kterého opravdu není nutné široce představovat. Eco v něm nabízí vhled do fungování italského novinářského prostředí v 90. letech minulého století. Od detailu vodovodního kohoutku se autor odpíchne k složité a vrstevnaté výstavbě fikčního světa, která je založená na přesně té míře podrobností, jaká je potřebná, a nenabídne ani o písmenko víc. Avšak jak uvidíme, ačkoli je kniha ve srovnání s několikasetstránkovými Ecovými předchozími díly nebývale útlá, je toto autorovo gesto dost obsáhlé.

Zastavme se nejprve u dějové složky, a tedy u prvního z paradoxů románu. Je totiž nápadně redukovaná, ačkoli ve skutečnosti jsou tu narativní linie hned tři. Hlavní děj zaujímá čtyři hodiny jednoho dopoledne. Druhou linií je retrospektiva hlavního hrdiny jménem Colonna, popisující jeho působení na místě šéfredaktora novin. Avšak novin neexistujících. Základní zápletkou je založení redakce deníku, za nímž stojí tajemný komtur, který chce vlastnictvím média získat vliv a moc. Zatím se však činnost v redakci omezuje na přípravu fiktivních „nultých čísel“, která mají přinášet „zpravodajství“ o skutečných minulých událostech. Třetí linií je milostný příběh, který také plní určitou rámující funkci. Děje to nejsou nijak košaté, dokonce jsou docela banální, ale jak uvidíme, o děj taky také zrovna nejde.

S redukovanou dějovostí souvisí také práce s postavami. Ich-formový vypravěč je uveden na scénu i s tím, čemu se někdy říká „background“, tedy s informacemi o jeho životě. Je to vystudovaný germanista, nepříliš úspěšný dopisovatel třetiřadých novin a nakladatelský redaktor, sarkasticky glosující svízele, jimž čelí svět, kde se ještě věří v psané slovo. Ostatní postavy však jsou schematické až k bezkrevnosti, vyznačují se v podstatě pouze jediným rysem, který je nicméně pro román zásadní: jsou to všechno otrlí profesionálové, kteří si ovšem zachovávají hlubokou víru ve smysl tištěné žurnalistiky a určitý snílkovský idealismus.

Proporčně největší část románu tak tvoří pasáže nepříběhové, promluvové. Především se tu popisují dlouhé redakční porady, na kterých se rozebírají nejrůznější metody, jak dělat noviny. Nejde však o řemeslo, ale o mediální komunikaci. Colonna své méně zkušené kolegy učí lecjaké mírné podlosti a manipulace, které masmédium umožňuje: jak pracovat s nadsázkou, s metaforou, jak lhát tak, aby to nebylo poznat, jak využívat polopravdu či modality typu „možná“ a „třeba“ a „snad“, jak odpovídat na dopisy čtenářů, aby z toho jejich pisatel vyšel jako nedůvěryhodný partner, byť by měl tisíckrát pravdu, jak ovlivňovat čtenáře různým akcentováním zprávy, aby si z ní odnesl ten správný názor, jak si vymýšlet očitá svědectví, co ve skutečnosti znamenají formulace v pracovních inzerátech a na seznamkách... Tady Eco čtenáři připravil hutný úvod do mediální manipulace, který na jednu stranu baví, ale zároveň z něj trochu mrazí. Svůj díl dobré práce tu odvedla i překladatelka Anežka Charvátová, když tyto pasáže nápaditě skutečně přeložila do češtiny: „vlk se musí nažrat a koza zůstat celá, televize se dělá ve velíně, na venkov se vyjíždí, politici jsou v hledáčku státních zástupců a podniká se na ně hon, peníze se odklánějí, banky se tunelují, kampaně startují, ministři jsou pod palbou, někdo dostane druhou židli, jiný trafiku, kmotři se musí odstřihnout od moci a od penězovodů, státní správa – i fotbalová obrana – se betonuje, musí se pokračovat v nastoupené cestě, dlužníci jsou vydíráni, věřitelům dochází trpělivost, neodvratně se směřuje k bankrotu, převlékají se kabáty, porcuje se medvěd, nastavují se parametry, přepisují se učebnice, připlouvají kapříci, cizáci se šupem posílají tam, odkud přišli, je třeba vymýtit jed teroru, pozor na mocenské vakuum, policie spouští akci, něco je zrada na voličích nebo hazard s veřejnými prostředky, případně morální hazard, vše je dechberoucí a všichni odpovídají ‚tak určitě...‘“ (s. 113).

Až potud by to byl prostě satirický román na téma, které si tak trochu o satiru říká. Nebyl by to ale Umberto Eco, kdyby do takto narýsovaného půdorysu nevsadil nějakou teorii spiknutí. V tomto případě jde o teorii o tom, že Benito Mussolini nebyl na konci války zavražděn, nýbrž mu bylo umožněno uprchnout. Na to navazují dohady o temné stránce politiky v Itálii druhé poloviny minulého století, které se pak přelévají i do dalších evropských zemí. Tyto rozsáhlé úvahy ovšem nevisí ve vzduchoprázdnu, pronáší je Colonnův kolega Bragadoccio jakožto své vlastní objevy. Tím, že rozsáhlé výkladové pasáže vkládá autor do úst Braggadociovi, jednak zpřístupňuje to, co by jinak zůstalo akademicky odtažité, jednak odkazuje zpět k onomu místu literární tradice, kde se začala próza vylamovat z dramatické interakce, k platónským dialogům. Za poznámku snad stojí, že ho tato figura trochu zradila, když se v údajné přímé řeči najednou vyskytnou závorky. Jak se asi závorky dají vyslovit? – A aby učených pojednání náhodou nebylo málo, užije si čtenář – snad z autorova rozmaru – i podrobnou disputaci o tom, jaký typ automobilu je podle všech možných i nemožných kritérií dobré si koupit, a o falešných rytířských řádech, do nichž si za patřičnou sumu lze opatřit vstup.

Ecův čtenář by měl mít při četbě kteréhokoli jeho románu pořád na paměti, že všechno, na co v jeho knihách narazí, může někam odkazovat, fungovat v mírně odlišném kontextu jinak, znamenat jedno a současně i něco úplně jiného. Umberto Eco je koneckonců autorem dávno užívaného pojmu „otevřené dílo“, označujícího umělecké dílo přístupné každé interpretaci, různým čtením podle recipientova předporozumění. Čtenáři se při čtení odkrývají a řetězí významy, které může podle libosti vnímat, a nemá cenu hloubat nad tím, který z nich je validní: všechny. Teorie spiknutí v románu je tím děsivější, že se alespoň částečně zakládá na skutečných událostech. Zde se potvrzuje, že mistrovské spojení literární fikce a dokumentární věrnosti podpořené důkladnými faktografickými rešeršemi zůstává Ecovou hlavní devízou a že na tomto poli nemá konkurenta. Zároveň se tu však ukazuje druhý paradox tohoto díla. Umberto Eco totiž v románu o mediální manipulaci dělá vlastně úplně totéž, co jeho postavy – promyšleně mísí fikci s pravdou.

Jestliže by český čtenář zalitoval, že reáliemi devadesátých let v Itálii Eco spíše míří na domácí publikum, má na to nejspíš právo, avšak lze to brát jako další z prostředí (navíc spíše ve smyslu intelektuálního milieu než fyzického prostoru), které autor čtenáři zpřístupňuje, počítaje s tím, že to pro něj bude setkání s něčím novým – a to už tu byla prostředí hermetičtější, ať už šlo o středověké mnišské řády, o zednářství, nebo o popkulturu. Ovšemže český čtenář asi nepochopí všechny narážky na dobovou politickou situaci, ale to vlastně tak úplně nevadí. Zasazení do let teprve nedávno minulých navíc, odhlédnuto od politiky, román obohacuje o přidanou hodnotu v podobě možné konfrontace čtenáře s tím, co ještě nedávno sám zažíval. Hezký vtip se povedl třeba tady: „Ta móda mobilních telefonů [...] nemůže vydržet. Zaprvé stojí majlant a nemůže si je dovolit každý. Zadruhé lidé brzy pochopí, že nepotřebují pořád všem telefonovat, bude jim chybět rozhovor v soukromí, pěkně tváří v tvář, a na konci měsíce navíc zjistí, že účet za telefon se vyšplhal do astronomických výšek. Tahle móda vydrží tak rok, nanejvýš dva“ (s. 109).

Je tedy zřejmé, že hlavním tématem románu je moc jazyka, z užší perspektivy moc médií. Lze prozradit, že Nulté číslo nekončí nijak optimisticky, a to ve dvojím smyslu: potvrzuje se, že nahlížet příliš pod pokličku spiknutí, byť domnělých, se nevyplácí; Colonnův „koučink“ redakčních kolegů rovněž přichází nakonec vniveč. Jako by se tu potvrzoval jeden – baudolinovsky – cynický výrok hlavního hrdiny: „Čím víc toho člověk ví, tím méně se mu daří“ (s. 22). A to je takříkajíc třetí a poslední paradox Ecova nejnovějšího románu.

A pokud by někdo chtěl hollywoodský happyend, může ho u Umberta Eca také mít: Jen ta láska zůstává.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 2528x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce