Kučera, Vladimír; Rychlík, Jan: Historie, mýty, jízdní řády

Kučera, Vladimír; Rychlík, Jan
Historie, mýty, jízdní řády

recenze historie

Kniha rozhovorů Vladimíra Kučery a Jana Rychlíka je zajímavým vhledem do života předního českého historika. Kromě mnoha osobitých interpretací dějinných událostí v ní objevíme člověka, kterému se historie stala vášní. Hledáte-li nové pohledy na dávné legendy, mýty a různá historická klišé, jste na správné cestě.

Historie jako vášeň
Vladimír Kučera
a Jan Rychlík: Historie, mýty, jízdní řády. Vyšehrad, Praha 2015, 202 s. 

Cicero napsal ve svém spise O řečníkovi mimo jiné tato slova: „Historie je vskutku svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života a zvěstovatelkou dávných dob.“ Nejsem si jistý, jestli by dnešní historici s tímto významem ještě souhlasili. Jedna z příležitostí, jak to zjistit, je vzít si do rukou knihu Vladimíra Kučery a Jana Rychlíka Historie, mýty, jízdní řády a přečíst si, co si o dějinách myslí jeden z jejich kolegů.

Zdá se, že Češi, ale snad lépe řečeno Čechoslováci patří odjakživa k náruživým fandům historie. Té malé, domácí, i té velké, světodějné, evropské a zámořské. Nesejde příliš na tom, zda se jí věnují na poli akademickém, nebo amatérském. Rozhovory a hádání o velkých historických událostech, tím spíše o těch, jejichž interpretace se v čase mnohokrát měnila, jsou součástí našeho společenského života. Jsme lidé historičtí. Kniha o bitvě na Bílé hoře nebo o tzv. Benešových dekretech představuje pro českého čtenáře potravu, která mu obvykle dodá to, co hledá. Intelektuální debatu a tříbení názorů. Odvažuji se tvrdit, že historiografie všeho druhu u nás odedávna soutěží se zápalem pro sport, politiku a humor.

Omšelé rčení „Co Čech, to muzikant“ bledne před konstatováním skrz naskrz pravdivým: „Co Čech, to historik“. Není však od věci se zeptat, zda naše vidění minulosti počítá s důkladným historickokritickým bádáním a dialogem, na jehož konci je ten i onen blíže pravdě a stále lačný dozvědět se víc. Jak bychom asi obstáli? Domnívám se, že novinář Vladimír Kučera a historik Jan Rychlík jsou dobrým příkladem, že dějiny lze vykládat atraktivním a srozumitelným způsobem, aniž by se člověk musel dopouštět přílišného zjednodušování nebo – dobu od doby, režim od režimu – fabulování ad hoc. Historické vzdělání a vášeň nechybí ani jednomu z nich a dialog je dílem jejich intelektuálního dýchání.

Kniha rozhovorů, vydaná nakladatelstvím Vyšehrad, volně navazuje na známý pořad České televize Historie.cs, jenž podle mého mínění představuje jeden z nejlepších formátů veřejnoprávního média. Nebývá zvykem, aby akademici různých oborů byli ochotni a schopni popularizovat svá srdeční badatelská témata. A nebývá samozřejmé, aby se aktivně účastnili společensko-politického života své země. Profesor Jan Rychlík, působící v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd a přednášející na pražské Filozofické fakultě a Technické univerzitě v Liberci, je světlou výjimkou. Neobává se krok po kroku vysvětlovat i ta nejproblematičtější údobí lidských dějin a nevyhýbá se ani třem důležitým skutečnostem: věcnosti, diskusi a humoru.

Interview, vedené Vladimírem Kučerou, je ve srovnání s běžnou novinářskou prací přece jen v něčem jiné: tématy i mírou osobního vyznání obou autorů. To, co je třeba přirozeně upozadit v televizním vystoupení, dostalo svoji příležitost v povídání dvou přátel, kteří se – na stránkách knihy – určité intimity dopustit mohou. Je to ku prospěchu věci. Vladimír Kučera rozhodně otrocky nezaznamenává výpovědi, aby je nakonec zredigoval a dal na papír. Je rovnocenným partnerem dialogu, jenž se táže i za nás a přiměřeně odlehčuje někdy až neuvěřitelnou historickou vážnost a tíhu reality. Jak vidno, jeho dotazy dávají Janu Rychlíkovi příležitost ukázat, že historická věda se bez přesahu oborů, kontextuality a odvahy říkat i věci nepříjemné neobejde. A neobejde se ani bez občasného pousmání nad tím, co je třeba humorem vysvobodit ze zbytečné strnulosti.

V rozhovoru, který se rozrostl téměř na 200 stran textu, se Vladimír Kučera ptá Jana Rychlíka na historické i osobní věci, události, osoby, mýty, báje, legendy. Netlačí jej ke zevšeobecňujícím odpovědím, naopak. Kde je to nutné, svoji otázku doplňuje a precizuje. Kde to potřeba není, dává autorovi čas a prostor, aby řekl to, co říci chce. A Jan Rychlík, zvyklý přednášet a tvořit myšlenku, neváhá. V knize se dočteme o Rychlíkově dětství, o jeho rodičích a jejich formačním vlivu. Jako příběh nebo spíš román zde vyvstává vyprávění o univerzitním studiu doma a v zahraničí. Čtenář se dozví o autorově vášni pro cestování a zvláště pro železnici, která do oboru historie patří jako máloco jiného. Část interview tvoří uvažování o Československu, od doby jeho vzniku po jeho rozdělení, a o jeho vztazích se zeměmi střední, východní a západní Evropy. Stranou nezůstává ani Rychlíkovo angažmá na akademické půdě v listopadových dnech r. 1989, stejně jako jeho odborné rady a rešerše např. pro Petra Pitharta, týkající se převážně historických otázek česko-slovenských, německých, polských, rakousko-uherských. Vladimíra Kučeru zajímá Rychlíkův pohled na válečné období, na problematiku Sudet, na odsun Němců a české poválečné dějiny. Ve vyprávění se setkáme s osobitou interpretací ruských (sovětských) dějin, a to zvláště ve vztahu k Ukrajině, ke Krymu a k Polsku. V důvěrném, třebaže drobném vyznání nám poodhalí svůj kulturní a náboženský život a náhled na křesťanství, Boha a církve – v jejich současnosti i středověké reformační minulosti.

Ten, kdo zná Jana Rychlíka z jeho televizních nebo rozhlasových vystoupení, si při četbě připomene jeho nezaměnitelný hlas, dikci a naléhavost sdělení. Kniha rozhovorů mu nadto ukáže, že i člověk mimořádného vzdělání, které prošlo oponenturou a dialogem u nás i v zahraničí, s jazykovou vybaveností, která ho ke studiu historických reálií a pramenů doslova předurčuje, je mužem 21. století, jemuž rozhodně neschází nadhled, humor, laskavost a slova, která se dnes už příliš neslýchají. Nevím – pokud – domnívám se – nesouhlasím – ano – ne. Jan Rychlík má velké štěstí. Miluje svoji práci a jeho největší koníček, železnice, mu nepochybně vynahradí všechny případné ztráty. To není glorifikace univerzitního profesora, jenž tvoří obor a svým způsobem i dějiny jedné malé země uprostřed Evropy. Rychlík nikoho nenutí k souhlasu. Čeká na náš vlastní úsudek. Jeho podání výše zmíněných historických událostí nepodléhá módě, dobovým proudům ani stávající, dosti dynamické proměně vysokého školství. Nekonstruuje dějinné legendy a pohádky. Objasňuje a boří historické mýty a snaží se vyslovovat pravdu, která jediná má možnost člověka osvobozovat.

Mám rád Rychlíkův smysl pro pointu, sebereflexi a humor. Povídá: „Sešel se Srb a Polák a Čech a ti první dva vyprávějí, jak bojovali, a Čech říká: ‚Vám se to bojovalo, ale u nás to bylo zakázané!‘.“ Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy viděl historika se smyslem pro legraci a se sběratelskou vášní železničních jízdních řádů. O to jde, odclonit tu někdy nesnesitelnou vážnost a z dějin se ani nezbláznit, ani z nich nevytvořit kult.

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 1535x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce