Dimova, Teodora

Dimova, Teodora

rozhovor beletrie zahraniční

„Dětská samota je mnohem, mnohem děsuplnější než osamocenost dospělých,“ říká v rozhovoru Teodora Dimova, jedna z nejuznávanějších současných bulharských spisovatelek, které v češtině vyšla už druhá kniha.

S Teodorou Dimovou o uhrančivém půvabu Prahy, českém čtenářstvu i vlastní tvorbě

„Dětská samota je mnohem, mnohem děsuplnější než osamocenost dospělých,“ říká v rozhovoru Teodora Dimova, jedna z nejuznávanějších současných bulharských spisovatelek, které v češtině vyšla už druhá kniha.

iLiteratura.cz: V Čechách ti po Adrianě (2013) právě vyšla už druhá kniha – Matky. Máš s Čechami, resp. s Československem, spojenou nějakou dávnou, ještě dětskou vzpomínku?
Teodora Dimova: No ano, mám. Byla jsem hodně malá, asi tak tří-čtyřletá, rodiče odjeli pracovně do Prahy, nejspíš na nějaké setkání spisovatelů, a když se vrátili, přivezli mi z Čech dárek – překrásného koníka na hraní, který se natahoval klíčkem a jezdil dokolečka. V Bulharsku jsme takové mechanické hračky neměli. Seděla jsem před tím koníkem u vytržení celé hodiny. Od té chvíle si s Čechami spojuji právě tuhle dětskou, okouzlující pohádkovost.

iLiteratura.cz: A jak bys shrnula své dojmy z posledních let, kdy ses zúčastnila křtů svých knih v češtině? Jak na tebe působí česká čtenářská veřejnost, která podobné akce navštěvuje?
Teodora Dimova: Velice inteligentní, sčetlí lidé, zvídaví a bez předsudků. Klidní, citově vřelí, srdeční. A stejně vnímám i Prahu – pohádkovou, plnou vřelosti.

iLiteratura.cz: Překladatel do cizího jazyka je pro každého spisovatele důležitá osoba. Spolupracuješ se zahraničními bulharisty při překladu, radí se s tebou?
Teodora Dimova: Chci vyprávět o tom, jak se David Bernstein dostal k románu Adriana, protože to může být zajímavé pro české publikum. Jednoho dne mi zavolal a řekl, že by se chtěl se mnou vidět, protože by rád přeložil Adrianu. Bylo to ještě na začátku jeho působení v Bulharsku a jeho bulharština nebyla dobrá. V duchu jsem si myslela – jak může chtít překládat, když neumí ani pořádně mluvit! Ale setkali jsme se. A David mi pověděl, že už celý román přeložil. Namítla jsem – jak to, přeložil?! Odpověděl, že ho četl v překladu své babičce, která byla stejná jako Adriana a přibližně i stejně stará jako Adriana. Bezodkladně jí ho chtěl přečíst a ona prý s nepředstíraným zájmem poslouchala. A já si řekla – ano, tenhle román přeloží dříve nebo později David, protože se do Adriany zamiloval stejně, jako jsem se do ní zamilovala já. To je jeden z Adrianiných triků – nechat do sebe zamilovávat lidi.

iLiteratura.cz: Poměrně málo známá je u nás tvá románová prvotina Emine. Mohl by to být další eventuální titul pro překlad do češtiny. Jak bys knihu stručně představila zahraničnímu zájemci?
Teodora Dimova: Je to román o podvojném principu v ženské psychice, který je archetypální, těžko postižitelný, dá se uchopit jedině prostřednictvím intuice, avšak nelze ho vtělit do slov. Samotný román má pak sevřený a působivý syžet, ale ten není dominantním strukturním prvkem. Někteří čtenáři a kritici kladou hlavní důraz na jeho jazyk, nazývají ho – jakkoli to může znít z mých úst neskromně – magnetickým. Když jsem Emine psala, měla jsem pocit, že zapisuji hudbu, slyšela jsem jednotlivé melodie, jednotlivé rytmy, viděla jsem prózu v obrazech a ty jsem se snažila popsat.

iLiteratura.cz: Dostáváme se k Matkám. Zajímalo by mě, co tě vedlo k pozměnění původního námětu – vraždy spolužačky. Proč se z mrtvé dívky stala andělská učitelka Javora?
Teodora Dimova: V době, kdy jsem začínala Matky psát, mě znepokojovala tahle otázka: Jestliže se mezi námi zjeví svatý člověk, jak zareagujeme? Zvykli jsme si tak strašně nadávat na všechno, čeho se dotkneme, že s velkou pravděpodobností vztáhneme ruku i na tohoto svatého člověka, nepoznáme jeho svatost. Stejně jako nepoznáváme tvář Boží v každém člověku, v každém lidském obličeji. Je to naprostá paralýza citu pro druhého.

iLiteratura.cz: Román jsi upravila i do scénické podoby. Co je nejpodstatnější změnou, pokud se próza adaptuje na divadelní hru?
Teodora Dimova: Z původních sedmi povídek se staly tři. A z těchto tří povídek jsme se zaměřili na netečnost ve vztazích matek ke svým dětem. Ne přímo na absenci lásky, ale na něco ještě horšího – netečnost, nevšímavost, neúctu k vlastnímu dítěti. Když se jakékoli dítě narodí, musí být obklopeno láskou, musí žít v hedvábném zámotku bezmezné lásky, naprosté radosti a svátků. Pokud tento hedvábný obal chybí, zůstane dítě v celém vesmíru samo, a přitom citlivé jako obnažený nerv, a tak přijímá všechny negativní energie a nemůže se s nimi vypořádat. Dětská samota je mnohem, mnohem děsuplnější než osamocenost dospělých. My máme své obranné mechanismy, děti nikoliv. A tahle samota a všechny ty negativní energie se promění v agresi nebo autoagresi.

iLiteratura.cz: Viděla jsi nějaký svůj divadelní text hrát doma a zároveň v zahraničí? Co inscenace spojuje a co je rozdílné?
Teodora Dimova: Moje hra pro děti Elin se hrála téměř stejným způsobem ve Skopji i v Divadle mládeže v Sofii. A stejně to bylo i s hrou Neda a psi, kterou dávali současně v Soluni a v Sofii.

iLiteratura.cz: Česká divadla zatím neprojevila o tvé dramatické texty zájem. Kdybys měla vybrat jednu svou hru k českému uvedení, která by to byla a proč?
Teodora Dimova: Myslím, že divadelní úprava Matek, protože téma rodiče – děti je věčné a všude je úplně totožné. Tohle téma je jako past, která člověka lapí a už se z ní nevymaní – buďto je vinen vůči svým dětem, anebo je vinen vůči svým rodičům. Tyto vzájemné vztahy jsou univerzální a většina lidí se v nich pozná.

iLiteratura.cz: Na čem právě pracuješ? Píšeš v současné době jen prózy, anebo tě láká i žánr činohry, popř. rozhlasové hry, poezie?
Teodora Dimova: Poezii jsem nikdy nepsala, dokonce nemám jedinou básničku. Právě jsem se vydala „na číhanou“, kdy mám uši nastražené a v pozoru, nacházím se ve stavu vrcholného napětí, že zachytím hlas svého nového románu a vyrazím za ním, abych ho zapsala.

iLiteratura.cz: Tvá Adriana se dočkala filmového přepisu (společně s Románem bez názvu tvého tatínka). Film měli možnost vidět i čeští diváci. Co se podle tebe tvůrcům filmu podařilo přenést z obou románů na plátno úspěšně a v čem spatřuješ jisté slabiny této adaptace?
Teodora Dimova: Film Já jsem ty má hodně kvalit, ale má pochopitelně i své slabiny. Je to však úplně jiný svět než literatura, platí tam jiné zákony, román se nemůže doslovně přenést na filmový pás, musí se převyprávět filmovými prostředky, odlišnými od literárního narativu. Kromě toho jsem si uvědomila, že ten film vnímám pokaždé jinak, že nemám nějaký objektivní úsudek, že si dotvářím a domýšlím věci, které tam nejsou, a zase nevidím jiné, které tam jsou.

iLiteratura.cz: Uvažuje se o zfilmování některého tvého dalšího díla?
Teodora Dimova: Ano, velký zájem je o román Matky, ale ještě pořád ho nedokážu nikomu svěřit.

© Marcel Černý

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1555x

Inzerce
Inzerce