Fialová, Michaela; Klímová, Jarmila: Proč (a jak) psychosomatika funguje?

Fialová, Michaela; Klímová, Jarmila
Proč (a jak) psychosomatika funguje?

recenze přírodní vědy

Snaha autorek sumarizovat vědění o člověku z mnoha odlišných oblastí, myšlenkových tradic i úrovní poznání je jistě chvályhodná. V knize ale najdeme pasáže, které jsou skutečně zarážející, alespoň pro ty, kdo běžně nečtou texty autorů z oblasti new age.

Od psychosomatiky k malé teorii všeho
Jarmila Klímová, Michaela Fialová: Proč (a jak) psychosomatika funguje? nemoc začíná v hlavě? Progressive consulting, Praha, 2015, 240 s.

Publikace o psychosomatice u nás vychází už několik let a některé z nich si již získaly přízeň čtenářů. Zatím ale žádná z nich se v žebříčcích prodejnosti neumísťovala tak vysoko jako kniha Proč (a jak) psychosomatika funguje? nemoc začíná v hlavě? Společně ji sepsaly lékařka Jarmila Klímová a psycholožka Michaela Fialová, které pracují v Konzultačním a terapeutickém institutu v Praze a jako ke svým učitelům se hlásí ke klinické psycholožce Ludmile Trapkové a sexuologovi Vladislavu Chválovi.

Samy autorky vysvětlují svoje pojetí psychosomatiky následovně: „V samotném názvu oboru jsou přítomny pouze dvě složky tohoto komplexního přístupu – a to psychika a somatika. Tedy to psychické a to tělesné. Což ale nestačí. Zejména proto, že člověk je ze své podstaty především bytost sociální. Vztahuje se ke svému okolí a uvědomuje si sám sebe. Vztah si vytváří k věcem, k situacím, k prostoru okolo, k celoplanetárnímu dění a především k jiným lidem, v čele s nejbližší rodinou. Právě rodina je místo, kde začíná náš životní příběh, a je zcela určující pro to, jak my sami pro sebe napíšeme náš životní scénář a jak ho poté budeme schopni naplnit. Sociálním aspektem to ovšem stále nekončí, protože člověk je ještě determinován svojí spiritualitou. Tu si, prosím, nebudeme plést s náboženstvím. Se spiritualitou se to má tak, že zdaleka ne každý si ji uvědomuje a zdaleka ne každý je s ní v cíleném, účelném kontaktu. To neznamená, že ji neobsahuje. Je to stejně tak prosté, jako všichni obsahujeme emoce, neboli pocity, a přitom je mezi námi překvapivě velké procento lidí, které se svými emocemi vůbec neumí zacházet. Někteří dokonce ani netuší, že nějaké mají. Nejméně reflektovanou, ale nikoli nepodstatnou, složkou je naše energetické fungování. Jedná se o propojení mezi orgánovými soustavami těla, stejně jako s energetickým potenciálem celé naší bytosti a s energiemi, které nás obklopují.“ Mluví přitom o „BIO-PSYCHO-SOCIO-SPIRITuálně-ENERGetickém“ modelu.

Pro ty, kteří už něco o psychosomatice tuší, nebudou mnohé řádky žádným překvapením. S větší částí toho, co v knize hlásají, přitom mohu souhlasit: jistě není správné žádného pacienta redukovat jen na soubor příznaků. Naši racionalitu bychom skutečně neměli přeceňovat, ale určit jí v našem životě takové místo, jaké jí náleží. A podepsat se dá i to, že naše myšlení věří v některé magické principy více, než si běžně uvědomujeme.

Na druhou stranu ale v knize najdeme pasáže, které jsou skutečně zarážející, alespoň pro ty, kdo běžně nečtou knihy autorů z oblasti new age (odbornými recenzenty publikace byli mimo jiné Anna Strunecká a Antonín Baudyš, českými skeptiky ocenění Bludnými balvany za matení české veřejnosti). Jestliže zmínění L. Trapková a V. Chvála ve své knize nepsali jen o lidském těle, ale například také o potřebě hranic mezi jednotlivými státy, recenzovaná publikace rovněž nezůstává čistě u problematiky psychosomatiky. Naopak, zasazuje ji do opravdu širokých, nebojím se říci vesmírných souvislostí. A také do kontextů široce mezioborových: v knize najdeme pojmy jako DNA (kterou podle autorů můžeme údajně měnit pouhou silou své myšlenky), fraktály, archetypy, čakry, komplementaritu principů jin a jang či morfogenetická pole Ruperta Sheldraka. Autorky totiž vycházejí nejen z tradičních východních učení, ale rovněž z poznatků soudobé fyziky, genetiky, parapsychologie a dalších oborů, které ovšem svérázně domýšlejí a dotvářejí. Tak velmi tvořivým rozvinutím soudobých poznatků fyziky je jejich tvrzení, že „Hmota není podstata. Pralátkou a zdrojem veškerého dění a tvoření v historii vesmíru je plazma“ – plazma je přitom běžně vnímána jen jako jedno ze skupenství hmoty, i když těsně po velkém třesku měla zřejmě veškerá hmota právě tuto formu. Podobného typu je výrok, že „hmotný základ vesmíru neexistuje. Realita je nehmotný zdroj čisté potenciality. Ryzí inteligence.“ Princip neurčitosti přivádějí autorky ad absurdum tvrzením, že „myšlením lze částici stvořit stejně, jako někdo stvořil náš vesmír“. Velmi překvapivé je rovněž toto jejich tvrzení: „Kvantová teorie dokazuje, že se lidské vědomí v momentě smrti přemístí do jiného vesmíru.“ A co si myslet o absolutistickém výroku, že „[v]še, co se točí doprava, působí v tomto fyzickém světě zhoubně“?

Autorky by mi ale namítly, že prostě zůstávám zajatcem patriarchální evropské vědy, a proto nechápu. Západní vědecká racionalita v jejich pojetí získává až ďábelsky zlou a rafinovanou povahu. Pokud tedy čtenář například přijme myšlenku, že on sám je velká baterie nabitá energií (což mimo jiné každý člověk jistě je), pak tím vzdá hold zasloužilým starověkým učencům, jejím odmítnutím ale „potěšíte mnoho současných vědců“. Zášť maskulinních západních vědců jde údajně tak daleko, že právě kvůli své nenávisti k ženskému principu vyškrtli Pluto ze seznamu planet! U takového prohlášení by se mi chtělo ptát, jestli je autorky myslí skutečně vážně. (Pro pořádek: zařazení Pluta mezi trpasličí planety vyvolalo i nespokojenost v řadách mužů: potíže s tím mají především Američané. Někteří tamní politici se pokoušejí prosadit návrat k předchozímu stavu. Právě americký astronom – muž – totiž Pluto objevil…) Ale je možné, že mám jen málo informací a že to, co bych místy hodnotil jako jisté fantasmagorické výstřelky, možná bude jednou posuzováno jako geniální vizionářství. A hlavní poselství knihy asi podle autorek a jejich mediálních výstupů máme hledat jinde než ve spekulacích o nehmotné podstatě skutečnosti.

Snaha obou autorek sumarizovat vědění o člověku z mnoha odlišných oblastí, myšlenkových tradic i úrovní poznání je jistě chvályhodná. Možná právě pokus o cosi, co vypadá jako malá teorie všeho, na tomto díle čtenáře přitahuje. Já se ale přiznám, že na mne systém představený v knize Proč (a jak) psychosomatika funguje? působí snad až příliš uzavřeně, jako bychom už všechno věděli. I když nemůžu vyloučit, že někomu naopak tato kniha může poskytnout nové impulsy k vlastnímu hledání a objevování záhad veškerenstva i tajemství mnohorozměrné a komplikované bytosti, jakou je člověk.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 3138x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce