Sand, Šlomo: Jak byl vynalezen židovský národ (in Respekt)

Sand, Šlomo
Jak byl vynalezen židovský národ (in Respekt)

recenze historie

Absolutisticky postulovaný ideál multikulturní, ke všem svým členům spravedlivé společnosti, který Sand vyznává, je jistě ušlechtilý. Bohužel ale při jeho uplatňování neměří všem stejným metrem. A demokratické přednosti země, v níž může svobodně šířit podobné názory a zastávat profesorské místo na univerzitě, oceňuje zcela nedostatečně.

Židovský národ je novodobý konstrukt, tvrdí kontroverzní izraelský historik
Šlomo Sand:
Jak byl vynalezen židovský národ. Přel. Veronika Bránišová, Přemysl Houda, Olga Sixtová, Rybka Publishers, Praha, 2015, 492 s.

Jak starý je židovský národ? Tuto otázku si klade izraelský historik a emeritní profesor na Telavivské univerzitě Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ. A odpovídá na ni překvapivě. Dnešní Židé podle něj nejsou potomky jednotného národa, jehož původní vlastí mělo údajně být území starověké Palestiny a který byl ze své domoviny vyhnán Římany, aby se do „zaslíbené země“ po dlouhé době opět vrátil. Podle Sanda původní Židé zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu, z čehož plyne, že dnešní Židé nemají na území Izraele/Palestiny o nic větší právo než kdokoli jiný. Ti, kteří se například v Evropě hlásili k židovské víře, byli podle něj potomky místního obyvatelstva, kteří přestoupili k hebrejskému náboženství. Sand se přitom rozepisuje i o celých státech, v nichž byl judaismus přijat za oficiální náboženství, jako bylo Himjarské království přibližně na území dnešního Jemenu a Chazarská říše nacházející se kdesi mezi Kaspickým a Černým mořem a na Krymu. Říši, kterou svým románem Chazarský slovník proslavil Milorad Pavić (1929–2009), Sand velmi chválí: „Chazarská vláda s velikou pravděpodobností poskytovala ochranu Židům, muslimům, křesťanům i pohanům a v jejích městech mohly vedle sebe stát synagogy, mešity a kostely.“ Pozdější židovští, často v Německu žijící historikové ale dle Sanda památku Chazarů potlačili, protože se cítili být povzneseni nad kulturu východní Evropy.

Musíme samozřejmě se Šlomem souhlasit v tom, že při vzniku a utváření kolektivní identity každého národa hraje nemalou roli selektivní paměť a mytologizace (autor se přitom odvolává na klasiky jako Benedicta Andersona nebo Ernsta Gellnera). Ale podobně, jako byly přehnané teze Dušana Třeštíka o relativně nedávném „vymýšlení“ českého národa, jak u nás přesvědčivě dokázali František Šmahel nebo Alexandr Stich, jsou přepjaté i teze z recenzované knihy. Publicista a komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland ji zřejmě právem označil za „směs zajímavých hypotéz, dávno známých poznatků a nemalé manipulace s fakty“. Radikální kritika, které je v knize podroben současný Stát Izrael, je zřejmě nespravedlivá. Je samozřejmě tragické, že se dnešní Židé dosud nedokázali dohodnout s Palestinci a že se – řečeno s Janem Masarykem – ze své dlouhé historie menšiny uprostřed křesťanské (či jiné) většiny nepoučili, jak zacházet s jinou menšinou ve vlastním státu. Že by ale vina byla jen na židovské společnosti, nebo že by se dokonce jednalo o „nejrasističtější společnost na světě“, jak Sand později prohlásil, musíme označit za příliš černobílé vidění. Navíc dnešní vývoj v Belgii, Španělsku a Velké Británii ukazuje, že i jiné, dokonce velmi tradiční demokracie mají nemalé potíže s uspokojením požadavků etnických skupin, které se s daným státem plně neidentifikují. Pokud tedy Sand v knize píše, že na rozdíl od Izraele Španělsko patří všem Španělům bez ohledu na to, jestli jde o Kastilce, Katalánce či Basky, v Barceloně by se svým názorem příliš nepochodil. Centrální španělská vláda sice proti Kataláncům nepoužívá stejné prostředky jako izraelská vláda proti Palestincům, ovšem Katalánci – pokud vím – netvrdí, že Španělsko vlastně neexistuje, respektive by existovat nemělo. A že Španělé by měli být zatlačeni do moře…

Absolutisticky postulovaný ideál multikulturní, ke všem svým členům stoprocentně spravedlivé společnosti, který Sand vyznává (a k němuž se v českém doslovu hlásí i Pavel Barša), je jistě ušlechtilý. Bohužel ale při jeho uplatňování neměří všem stejným metrem. Demokratické přednosti země, v níž může svobodně šířit podobné názory a zastávat profesorské místo na univerzitě, podle mne oceňuje zcela nedostatečně. Navíc jeho kniha, sebenenávistně tepající všechny možné židovské nedostatky a prohřešky, může bohužel být ideologicky využita či zneužita i těmi, kteří sledují cíle a ideály naprosto odlišné, ba protikladné k těm, jež deklaruje.

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise Respekt 29. 11. 2015 
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1920x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce