Šafránková, Daniela: Anísa. Americký miniromán

Šafránková, Daniela
Anísa. Americký miniromán

recenze beletrie česká

Román s autobiografickým základem, v němž autorka skrze propletené osudy tří žen a jednoho muže zprostředkovává své zkušenosti s prostředím Spojených států amerických. Román se zajímavým námětem, jehož potenciál však zůstal nevyužitý.

Mezi „tady“ a „tam“, mezi „tehdy“ a „teď“
Daniela Šafránková: Anísa. Americký miniromán. Argo, Praha, 2015, 212 s.

Tradiční a pochopitelná potřeba autora (nebo spíš nakladatele) opatřit text právě vstupující na knižní trh nějakou atraktivní a zároveň relativně srozumitelnou nálepkou, byla zřejmě tím, co knize Daniely Šafránkové Anísa přineslo pozoruhodný podtitul „americký miniromán“. Opatrnost, kterou naznačuje ona umenšující předpona, je asi na místě: ne proto, že by šlo o dílo s příliš skromnými ambicemi, ale z toho důvodu, že tato kniha není reprezentativním příkladem tradičně pojímaného románu (i když je jasné, že v uměleckých dílech se hranice žánru spíš posouvají či aspoň zkoušejí, než přímočaře naplňují). Jde totiž o příběh(y) ve své podstatě komorní, řeklo by se spíše studiových parametrů než určené pro velkou a bohatě vybavenou filmovou scénu…

Což je na první pohled paradoxní vůči mnoha výrazným a zvýrazňovaným rysům díla, od exotického titulu a obálky knihy až po umístění převážné části děje do zámoří, do Spojených států amerických. Ač se zdá, že právě toto zasazení je pro knihu klíčové a propůjčuje jí nezaměnitelnou barvu a vůni (ovšem co třeba dřívější americké prózy Jana Nováka či podobně exotický „setting“ Tsunami Blues Markéty Pilátové, není tu nějaká inspirace?), není tomu tak; o atraktivní kulisu snad ani nejde, tedy alespoň nikoli v první řadě.

To neznamená, že Amerika je zde vždy a ve všem naprosto nahraditelná: představuje (nikoli překvapivě) místo nejen neobyčejné svobody a takřka nekonečných možností, ale také nejrůznějších střetů, paradoxů, pokušení a nástrah. Jinými slovy: potenciální katalyzátor děje, pohybu i myšlení hlavních hrdinů, přesněji řečeno především hrdinek. Největší textový prostor přitom mají dvě: Američanka Anísa a Češka Eva. Jejich skoro pravidelně se střídající ich-formové vyprávění je vždy uvedeno jménem dotyčné, takže se takřka nemůžeme splést. Rozdíly mezi ženami asi mají být vskutku zásadní: Eva se musí protloukat životem v nové zemi a teprve postupně se vypracuje, Aníse monotónně plyne čas s postarším manželem, marně chytajícím odlesky svého mládí. Tyto odlišnosti se však nijak neprojevují ve stylu, kterým promlouvají, a tak je těžké z textu vyčíst, čím je každá z hrdinek nezaměnitelná a svá. Ale možná je to záměr. Možná má Anísa s agilní Češkou přece jen cosi bytostně společného: nakonec se ukáže, že i ona je schopná opustit pohodlný život a odejít s podle všeho velmi podezřelým mužem do té divoké východní Evropy…

Svou roli ale sehraje i třetí žena, podstatně odlišná hrdinka – referentka Věra. Její příběh je nejtragičtější a pomáhá vytvořit dramaticky klenutý oblouk vyprávění. Pohled na zděšení nenápadné úřednice, která se dozví o návratu svého někdejšího trýznitele (o jeho praktikách se podrobně dovídáme z mnoha samostatných, graficky odlišených pasáží), totiž příběh otevírá a pohled na touž ženu, která se nakonec rozhodne jednat a ohlásit jeho nepotrestané zločiny, knihu završuje. Shodou okolností je dotyčný právě ten, kdo v Americe učaroval Aníse…

Je zřejmé, že autorka využívá obeznámenosti s americkým prostředím, kde studovala a žila, a snad i zúročuje vlastní zkušenosti a pozorování. Nicméně příběh Anísy, Evy, Věry (a Standy) není a zřejmě nemá být poutavý svou autobiografičností či autenticitou, spíš se jeví jako modelový; bohužel je ale místy až příliš vykonstruovaný. Přes snahu o hlubší propracování hlavních postav pořád sledujeme jen (pro někoho více, pro někoho méně zajímavé) „romantické“ typy, které nepřekračují hranice tezí, na jejichž základě byly vymyšleny.

Zvláště ve druhé půli knihy převažují úmorné pasáže (např. repetitivní promluvy Standy alias Stan-the-mana) nad těmi, které by objasnily motivace jednání postav. Zejména Věřina proměna zůstává nejasná, přesněji samoúčelná, a navíc se zde značně zdržuje kýžená gradace děje. Mezi jednoznačné slabiny patří také nepřehlédnutelná dějově-charakterizační klišé („Byli jsme spolu. Za hříchem. Já a on. On a já. Byli jsme na jahodách. Oh, jak ty byly velké, oh, jak ty byly sladké! Červená šťáva mě oblévá, lepí mi prsty, stéká mi po krku. Pálí mě v hrdle. Pršel. Hrozně. Sladce. Lepkavě. Zdárně? Nezdárně? Řítíme se do propasti. Jedeme na červenou! Šílenou rychlostí. Nedívej se, brzdy jsou v háji“). Námětově zajímavý debut tak má až příliš rozpačitých míst…

 

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 1593x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce