Gilbert, David: & synové

Gilbert, David
& synové

recenze beletrie zahraniční

V románu & synové spisovatel A. N. Dyer pojme představu, že jeho konec je nedaleko, a chce se usmířit se svými dvěma syny. Americký autor David Gilbert zachycuje, jak problematická může být představa několikageneračního podniku, kterou asociuje název knihy.

Spisovatel & synové
David Gilbert: & synové. Přel. Petra Pechalová, MOBA, Brno, 2015, 536 s.

Román & synové amerického autora Davida Gilberta (1967) má dvě zdánlivě proti sobě jdoucí roviny. Příběh stárnoucího spisovatele A. N. Dyera představuje jednak do sebe zahleděný román o literární tvorbě, jednak sevřenou studii vazeb mezi otci a syny, jež se dotýká i dalších univerzálních témat, zejména běhu času.

Když A. N. Dyerovi zemře jeho nejlepší přítel Charlie Topping, začne uvažovat o sebevraždě. Rozhodne se uspořádat svou literární pozůstalost a trochu přežehlit vztahy se svými dvěma staršími syny, zejména prvorozeným Richardem, který pracuje se závislými na drogách (jejichž zkušenost sám sdílí) a pokouší se prorazit jako scenárista. S otcem řadu let nepromluvil ani slovo. Mladší Jamie je dokumentarista na volné noze a učí film na druhořadé vysoké škole. Na rozdíl od Richarda nemá rodinu, což po čtyřicítce začíná vnímat jako selhání. Dyer má ještě nemanželského syna Andyho, jehož narození zapříčinilo rozpad spisovatelova manželství s Isabel, matkou Richarda a Jamieho. Nemocný a svým životem znechucený autor si starší syny pozve k sobě domů a požádá je, jestli by na Andyho po jeho smrti mohli dohlédnout. Nakonec jim též sdělí, že Andy není jeho syn v běžném slova smyslu (jak to přesně je, by bylo škoda prozrazovat), což si bratři dokážou vyložit jedině tak, že Dyerovi začíná strašit ve věži.

Richard a Jamie nejsou zrovna produkty příkladného otcovství. Otcova rezervovanost, egoismus i hvězdná popularita se na nich výrazně podepsala. Richard se vybouřil v mladí, ale coby aspirující scenárista na noze nepřestává vláčet dělovou kouli svého příjmení, kvůli němuž ho producenti především chtějí využít jako prostředníka mezi nimi a jeho otcem. Jamie nedokáže zakotvit, má spotřebu marihuany jako středoškolák a jediný smysl života vidí v honbě za co možná nejvíce šokujícími záběry. Pomyslného dna se v tomto ohledu dotkne v momentu, kdy nainstaluje kameru s nočním viděním do rakve své dávné první lásky, aby později mohl doplnit lyricky brutální codu k snímku zachycujícímu poslední dny jejího života.

Jamieho film je úderným kontrapunktem k lítostivým úvahám jeho otce, kterého odpuzují vlastní stařecké ruce a nemocné, vicodinem omámené tělo, jež mu připadá jako „dům s případným vetřelcem uvnitř“. V knihovně, kde jsou uloženy originály románů některých klasiků, spisovatel bolestně zakouší rozpor mezi věčností literárních děl a pomíjivostí jejich lidských autorů: „To rukou psané písmo působilo až příliš osobně. Byli to lidé ukrytí za svým nehynoucím jménem; byl to důkaz jejich krátké lidské existence.“ Kromě stárnutí Dyer kupodivu pociťuje i silné rozčarování ze své plodné kariéry. Ke spisovatelskému řemeslu ho přitahovala hlavně volnost a nechuť vůči „právničině, bankovnictví a politice“, kam se ubírali lidé z jeho společenských kruhů. Niternou potřebu psát však nepociťoval a po všech těch letech mu připadá, že „jen občas šmrncnul povrch skutečného světa“. Všemu nasadí korunu jednou z perel Gilbertova situačního humoru, když vysloví domněnku, že měl místo psaní románů pracovat v reklamě: „Tam by se mi líbilo. Brainstorming. Chrlit nápady jako na běžícím pásu.“ Dyer se evidentně nachází ve skutečné životní krizi.

Jedinou zdravě fungující otcovsko-synovskou vazbou je v knize vztah Richarda a jeho syna Emmetta, kterému otec sice úplně ve všem nerozumí, ale projevuje mu náklonnost a umí s ním komunikovat. Ústřední hrdina románu má svým způsobem ještě syna čtvrtého, neúspěšného spisovatele Philipa, syna Charlieho Toppinga. Ten k Dyerovi od dětství vzhlížel, zatímco k vlastnímu otci si hledal cestu jen těžko. Po otcově smrti se Philip ponoří do korespondence, kterou si Topping s Dyerem v průběhu let vyměnili, a zjistí, že jejich přátelství mělo netušenou hořkou příchuť, která je zachycena i v Dyerově debutovém románu Ampersand. Dopisy uvozují jednotlivé kapitoly a spolu s úryvky Dyerových děl, recenzí, scénáře či jedné pohádky spoluutvářejí celý román. Co se Philipa Toppinga týče, je především notně nespolehlivým vypravěčem celého románu; líčí i scény, kterých se coby postava neúčastnil, a má dost důvodů chtít si s rodinou Dyerových vyřídit účty. S mnohostí textů i Philipovým dvojím rozměrem Gilbert zachází funkčně a s přirozenou lehkostí.

Místy se zdá, jako by se autor cíleně snažil vyšperkovávat text co možná nejoriginálnějšími formulacemi. Jakkoli někdy mohou působit nuceně, je zapotřebí smeknout před Gilbertovou nápaditostí: „Rainer se zvedl ze svého křesla jako Oscar Wilde hrající Winstona Churchilla, který právě dostal špatné zprávy z fronty.“ Jindy je Gilbertova imaginativní ekvilibristika přímočařejší: „Vypadalo to, jako by jeho nos právě rodil.“ Autor je rovněž mistrem svižných dialogů, přičemž jejich hojnost spolu s úzce vymezeným dějištěm a časovým rámcem román připodobňuje k divadelní hře. Vezměme si třeba rozmluvu Andyho a Emmetta, hledajících stánek, kde mají ty nejlepší preclíky, s prodavačem fastfoodu v Central Parku:

„Nech si ty kecy pro sebe, kluku. Chceš ten hotdog, nebo ne?“
„Od vás ne,“ odsekl Andy.
„Co tím myslíš, že vode mě ne? Mám je dobrý, fajnový, a klobásky ještě lepší.“
„Trochu předražené.“
„U mě stojí stejně jako u všech vokolo.“
„Jo, a tomu se říká kartel a je to protiamerické.“
„To můj příběh, ten by vás na to tata rozbulel, páč ten je zase americkej pořádně.“

Překlad Petry Pechalové je poněkud nevyvážený a knize by prospěla důkladnější redakce. Autorovy vtipy a hříčky vyznívají žádoucím způsobem, ale místy z textu trčí angličtina. Jedna postava se svěřuje, jak už v pořádání filmových večerů nevidí „tu pointu“ (102); nemá na mysli pointu nějaké filmové zápletky, a tak by bylo vhodnější přeložit „point“ z fráze „to see no point in doing something“ jako „smysl“. Věta „Myslím, že vím, odkud to přichází“ (249) je doslovným přepisem anglického „I think I know where this is coming from“; v češtině nejde o ustálenou formulaci a méně kostrbatě by působil např. volnější ekvivalent „Myslím, že vím, proč tě to napadá“. Nešvarem, který udeří do očí nejvíce, je záměna tvarů zájmena „svůj“ za „můj“ nebo „jejich“, a to i jinde než v přímé řeči, kde by se případně dala tolerovat – viz „jednoduše jsem mu vyložil, že jsem si vzal delší neplacené volno, abych se vzpamatoval z mé ztráty“ (64); „shlukovali se do skupinek hovořících na téma Jak vypadám? a Co děláš potom? V jejich nejtišších momentech se jen chichotali“ (342).

O dospívání s výrazně dominantní otcovskou figurou sám David Gilbert něco ví, jeho otec v 80. letech šéfoval bance Morgan Stanley. Autor také, stejně jako jeho hrdinové, pochází z manhattanské nóbl čtvrti Upper East Side. Prorůstání světa Gilbertova se světem románu se sympaticky přelévá i na internetové stránky věnované spisovatelovu dílu, kde mimo jiné visí upoutávky na všechny romány A. N. Dyera. & synové představují teprve Gilbertův druhý román; The Normals z roku 2004 jsou o absolventovi Harvardu, jenž se ve snaze vyhnout se exekutorovi stane pokusným objektem farmaceutické společnosti. Kromě románů Gilbert v roce 1998 publikoval sbírku povídek Remote Feed.

& synové jsou zábavná freska na téma ne zcela veselého vztahového propletence dvou rodin, která čtenáři umožní osahat si některé ze základních životních pravd. Otázkou zůstává, jestli Gilbert stejného nebo ještě působivějšího účinku nemohl docílit na méně než pěti stech stranách.

 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 878x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce