Aliçka, Ylljet: Když projížděl Chruščov naší vesnicí

Aliçka, Ylljet
Když projížděl Chruščov naší vesnicí

recenze beletrie zahraniční

Sbírka povídek popisujících totalitní režim v Albánii, zemi, z jejíž literatury se u nás skoro nepřekládá. Obraz bezútěšné doby se skládá z detailů každodenního života s citem pro černý humor i čirou hrůzu.

Absurdita a hrůza socialismu po albánsku
Ylljet Aliçka:
Když projížděl Chruščov naší vesnicí. Přel. Přemysl Vinš, Petr Štengl, Praha, 2015, 134 s.

Literární zpracování komunistického režimu v zemích, ve kterých ve druhé polovině minulého století vládl, na sebe může brát různou podobu. Stále ještě nedostatečný historický odstup je vedle specifických místních literárních tradic zřejmě tím hlavním důvodem, že ne ve všech literaturách bývalého východního bloku bylo za touto periodou řečeno poslední slovo v podobě románu, který by vstoupil do veřejné debaty a udal jí tón. Z tohoto hlediska je vděčnějším žánrem povídka, která tuto implicitní odpovědnost na autora neklade: nevyžaduje žádné holistické gesto a umožňuje soustředit se na detail, aniž by se ze zřetele ztrácela výpověď o době, kterou chce pojmenovat. Do češtiny byly nedávno přeložené a uspořádané takto tematicky zaměřené povídkové sbírky z Moldavska či Ukrajiny, nejnověji pak z literatury, ze které se u nás takřka nepřekládá: albánské. Ylljet Aliçka (1951), prozaik a romanopisec, scenárista a bývalý diplomat, se v patnácti krátkých povídkách shromážděných ve sbírce Když Chruščov projížděl naší vesnicí zabývá dobou komunistického režimu s přesahem do chaotických a nebezpečných let devadesátých. Explicitně to v knize nikde napsáno není, ale pravděpodobně se nejedná o překlad původní Aliçkovy sbírky, ale o výbor, který uspořádal překladatel Přemysl Vinš.

Specifika poválečného vývoje Albánie shrnuje překladatelova předmluva. Albánie je tu představena jako specifický případ i v rámci komunistického bloku, a to kvůli její roztržce s poststalinistickým SSSR a následné orientaci na dalekou Čínu. Díky této situaci byl albánský socialismus v lecčems jiný a „papežštější“ než v ostatních zemích „tábora míru a socialismu“: hospodářské projekty megalomanštější, personální čistky brutálnější, boj proti náboženství ostřejší, míra militarizace vyšší a zbídačení celé země po pádu režimu počátkem 90. let rozsáhlejší. Z této široké a pro českého čtenáře obtížně představitelné krajiny totalitní země přinášejí Aliçkovy povídky drobné výseky. Jsou to spíše miniatury, spoléhající na synekdochickou schopnost jednotlivých motivů a mikrozápletek vyjádřit zoufalství a hlavně absurditu každodenní existence obyvatel. Neboť o jejich perspektivu tu jde: ich-formový vypravěč povídek (zřejmě do velké míry autobiografický) je student nebo učitel, jejich dalšími hrdiny jsou „obyčejní“ lidé, řešící své každodenní starosti. V jistém smyslu tak povídky deformují obraz o dějinách Albánie, který jsme získali četbou předmluvy: právě na konfliktech každodennosti s krutostí nebo tupostí režimu, tedy velkých dějin, jsou vystavěny. Tyto konflikty mají nejrůznější povahu. Může to být krutý žert vězeňského dozorce vůči matce hledající ostatky syna, který ve vězení zemřel (Sázení stromů), nebo zbabělost spolucestujících v autobuse, kteří se odmítnou zastat jiné matky, jež také putuje za synem na návštěvu do vězení (Matka). Na opačném pólu pak stojí příběhy, v nichž se odehrávají scény jako vystřižené z absurdního dramatu, jako třeba o přátelích-studentech, kteří se pod nejrůznějšími záminkami snaží vtírat do bohatších rodin, aby tam sledovali televizi, neboť takové trávení času platí za vrchol luxusu. Čtenářská responze je tak jasná a vcelku očekávatelná: pobavení nad drsností černého humoru anebo čirá hrůza, nezřídka v těsném sousedství nebo neoddělitelně propleteny.

K silnému vyznění napomáhá také autorův styl, jazykově i kompozičně nekomplikovaný, spíše věcný a popisný, jehož specialitou je zejména zvláštní způsob pointování: situace vymykající se rozumovému chápání anebo nahánějící hrůzu zde končí obvykle nějakým dílčím, nejčastěji přírodním motivem. Často však absence pointy nemusí být vůbec na škodu, protože šílená je celá popisovaná situace. Pokud bychom už nějakou pointu hledali, najdeme ji až na interpretační rovině: může jí být morální poselství, které Aliçkovy povídky obsahují a které je zřídkakdy explicitní. V textech, kde vypravěč popisuje děj jako svou vzpomínku, s jistým časovým odstupem, přidává někdy svůj udivený komentář anebo jen zachycuje emoce, které ho naplňují při setkání například s bývalým vězeňským dozorcem nebo spolužákem, který donášel tajné policii.

A s tím souvisí nesnadnost formulování nějakého celkového vyznění Aliçkovy povídkové sbírky. Autor tu nechává promlouvat vesměs samotné situace, které, jak víme, buď nekomentuje vůbec, anebo si nad nimi při pohledu zpět posteskává. Nenajdeme tu svědectví o lágrech, popravách, hladomorech a podobných atributech literárního obrazu komunistické totality. Najdeme tu svědectví o lidech, kteří se přes všechny překážky lopotí za lepším životem jako kdekoli jinde na světě. Nutno říct, že to bohatě stačí.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 1367x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce