Aliçka, Ylljet: Když projížděl Chruščov naší vesnicí

Aliçka, Ylljet
Když projížděl Chruščov naší vesnicí

ukázka beletrie zahraniční

Když Andrea ukončil studia, byl jmenován učitelem v jedné zapadlé horské vesnici na severu země. Jeho otec ho doprovodil na nádraží a ve chvíli loučení, kdy jen těžko přemáhal dojetí, mu udělil několik dobře míněných rad...

Ylljet Aliçka: Když projížděl Chruščov naší vesnicí. Přel. Přemysl Vinš, Petr Štengl, Praha, 2015, 134 s.

Kamenné slogany

Když Andrea ukončil studia, byl jmenován učitelem v jedné zapadlé horské vesnici na severu země. Jeho otec ho doprovodil na nádraží a ve chvíli loučení, kdy jen těžko přemáhal dojetí, mu udělil několik dobře míněných rad: „Dobře pracuj, opatruj se a dávej pozor… život je těžký.“
Andrea ho pozorně vyslechl, pak se v tichosti s otcem objal, nastoupil do vlaku a ještě mu zamával na rozloučenou.
Do vesnice v horách dorazil večer a ubytoval se v malé škole, kde pracovalo celkem deset učitelů. Šest z nich pocházelo z nedalekého města, jedna učitelka byla z Tirany.
Druhého dne ráno mu Pašk, nejstarší učitel ve škole, začal ochotně vysvětlovat, „jak by se měl chovat a pracovat, aby se na něho dobře pohlíželo“.
Pašk svůj výklad zahájil objasněním vesnické hierarchie. Nejvýše stojí stranický tajemník, učitel Sabaf, pak následuje předseda družstva. Když přišla řada na ředitele školy, Pašk ho popsal těmito slovy: „Není to vůbec špatný chlap. Žáky bije tak málo, že si ani nepamatuji, kdy tomu tak bylo naposledy. Ale když už je bije, nepřestane, dokud mu síly stačí. Snaž se s ním vycházet, protože on má v rukou všechno. Prostě všechno… rozvrh, slogany.“
„Jaké slogany?“ přerušil ho Andrea.
„Jak jaké slogany?“ podivil se Pašk. „Každý učitel má se svojí třídou za úkol složit z kamenů jeden slogan, za který pak po celou dobu zodpovídá.“
„Aha,“ pokývl hlavou Andrea.
„Tobě se snad zdá, že je to snadná práce?“ zeptal se ho.
„Ne, to vůbec ne,“ vzpamatoval se Andrea.
Andreův udivený pohled přiměl Paška, aby mu vysvětlil věci, o kterých si myslel, že je musí znát každý.
„Protože jsi tady nový a máš celou kariéru ještě před sebou, dám ti jednu dobře míněnou radu: jestli chceš, abys to měl u Strany a úřadů dobrý, vyhrň si rukávy a udělej nějaký dobrý slogan. Ale abys měl dobrý slogan, je zapotřebí být systematický,“ pokračoval, „nezanedbávat ho, to znamená, abys ke sloganu chodil aspoň jednou týdně. Po dešti totiž mizí jeho lesk, brázdy se vymílají, jednotlivá písmena jsou zablácená a déšť z kamenů smývá vápno, takže vypadají vybledle. Slyšel jsi přece, co se tady nedávno stalo…“
„Ne,“ odpověděl Andrea.
„Odkud bys to vlastně mohl vědět,“ uvědomil si Pašk. „Uběhlo skoro šest měsíců, než se úplně vysvětlilo ničení sloganu učitele Bafta. Učitel Baft vždycky vynikal dobrými slogany, to se musí nechat. Ale před několika měsíci se najednou jeho heslo začalo bortit. Pokaždé, když Bafta někdo sháněl, bylo jasné, kde ho hledat: byl u svého sloganu a opravoval písmena. Chodil k němu pořád častěji, dokonce i večer.
Ukázalo se, že to měl na svědomí družstevní pastýř patřící k jedné z nejreakčnějších rodin ve vesnici. Když brzy ráno vedl ovce na pastvu, hnal stádo přímo přes slogan učitele Bafta,“ vysvětlil Pašk a v jeho očích se objevil spiklenecký záblesk člověka, který záhadě přišel na kloub. „Baft div že nevypustil duši, jak den co den chodil ke sloganu. Pořád si, chudák, naříkal: ‚Co se to děje? Co krucinál furt ty ovce maj s tim mym sloganem?‘ A asi ani nepostřehl, že to právě jeho slogan Nejzákeřnější nepřítel je ten, na kterého se zapomíná ,podněcoval‘ ovce k ničení.
Kolikrát Baft žádal ředitele, aby mu změnil slogan, „jednoduše z pověrčivosti“, ale ředitel o tom nechtěl ani slyšet.
Vlastně to byl sám Baft, který jako první začal tušit, že jsou v tom ovce nevinně. Poté co pečlivě prozkoumal terén, sdělil své podezření stranickému tajemníkovi. ‚To je zvláštní,‘ divil se, ‚vždyť kolem mého sloganu vedou i jiné stezky, ještě příhodnější, a ovce koneckonců není zas tak odvážné zvíře jako třeba koza, která si troufne i do prudkého kopce, kde je slogan!‘
Během vyšetřování případu se objevila stopa, která napomohla k vyřešení celé věci: proslýchalo se totiž, že vesnický pastýř v poslední době v prodejně nakupoval větší množství soli.
Pastýř tedy postupoval dost vychytrale.
Oběma hrstmi nabíral sůl a vábil ovce, aby ji olizovaly přesně na slově ,nepřítel‘.
Vždyť víš, že se ovce po soli můžou utlouct. Takže jeho podezření se ukázalo jako pravdivé. Okamžitě to bylo nahlášeno místnímu operativci a potom byla zmobilizována skupina dobrovolníků, která měla ve dne v noci hlídat Baftův slogan. Vesničané se skrývali v křoví a čekali celé hodiny, než konečně prošly ovce a za nimi pastýř. Nakonec bylo všechno odhaleno. Bylo to brzy ráno, když hlídači, tedy vlastně vesničané, spatřili družstevní ovce, jak ničily písmena, která Baft a jeho žáci s takovým úsilím poskládali.
Když se o svém podezření přesvědčili, vrhli se bleskově na pastýře, samozřejmě až po signálu od operativního důstojníka.
Pochopitelně že pastýř po svém dopadení všechno popřel. Neuběhly ale ani dva nebo tři dny, když byl před lidovým soudem demaskován a poté uvězněn za nepřátelskou činnost. Do poslední chvíle se ale snažil hájit. Tvrdil, že za nic nemůže, že se na místě našly jenom stopy ovcí, které přece nejsou před zákonem zodpovědné, a podobné výmluvy.
Ředitel potom Baftovi změnil slogan a také kopec. Dal mu něco jako Sláva nebo Ať žije, tedy slogany, se kterými není moc práce, a jsou vždy aktuální.“
Pašk ztišil hlas a dodal: „Ostatně, pro učitele je málo důležité, co slogan hlásá. Ve chvíli, kdy je mu přidělen, si instinktivně spočítá písmena…“
Tímto příběhem uzavřel Pašk svůj výklad o tom, co Andreu v jeho následující práci čeká.
Po dvou dnech si Andreu zavolal ředitel, a když mu přidělil třídu, sdělil rozvrh a další věci, došlo i na slogan. K tomu mu oznámil:
„Protože jsi nový, přidělím ti místo nedaleko školy, a co se týče sloganu, ehm,“ ředitel otevřel červený zápisník, trochu zaváhal a dodal: „Víš co, můžeš si vybrat. Zbyly mi dva. První: Strana je ostřím meče pracující třídy, a druhý… druhý je: Chrom prolomí blokádu.“ Andrea, který teď už byl v obraze, ostýchavě odpověděl:
„Vezmu si ten s tím chromem.“
„Dobře,“ řekl ředitel lhostejně. „Vlastně to nebudeš mít nijak těžké. Na tom místě byl před tebou Frrok, takže terén už tam máš vyrovnaný. Frrok, který už je skoro v důchodu, vyrážel ke sloganu stále méně. Kvůli věku, umíš si představit… No tak ať ti to jde od ruky,“ zakončil svoji řeč.
Druhý den po vyučování šel Andrea se svými žáky asi půl hodiny pěšky za vesnici, až dorazili k místu určenému pro slogan. Návrší bylo už opravdu vyrovnané, ale stav dosavadního sloganu byl zoufalý. Místa však bylo dost i pro jeho slogan.
Když došlo na rozdělení jednotlivých písmen mezi žáky, nastal velký zmatek. Žáci se snažili získat takové písmeno, které by jim dalo co nejméně práce. Vycházeli přitom z vlastního abecedního systému, který byl založen na počtu kamenů potřebných k sestavení jednotlivých znaků abecedy. Z toho důvodu došlo hned na začátku k hádce o písmeno „I“, které se v textu vyskytovalo jen jednou, potom o „L“, „P“ a tak dále.
Povykem zmatený Andrea si přál rozdělit písmena co možná nejspravedlivěji, a tak ho napadlo, že by se měl zeptat: „A jak to přiděloval soudruh učitel Frrok?“
„Och, on to často měnil, na začátku rozděloval podle abecedy, potom holkám dával ty lehčí, nemocným žákům nechával ,íčka‘ nebo čárky.“
„Ale i soudruh učitel nadržoval,“ ozval se další žák.
„Tak dobře, tentokrát budeme pokračovat tak, jak jsme začali, a… a taky já si vezmu jedno písmeno,“ prohlásil horlivě Andrea.
„To ne, soudruhu učiteli,“ bránili mu žáci, „vy radši dohlížejte na směr písmen.“
Potom už všechno běželo jako obvykle. Asi tři hodiny všichni hopsali jako veverky mezi kameny a křovisky.
Když skončili, sami žáci poznali, že se jim slogan povedl.
Zmoření se začali jeden po druhém se školními brašnami a pracovními nástroji hozenými přes rameno rozcházet všemi směry domů na oběd a jeden po druhém Andreovi přáli: „Tak dobrou chuť, soudruhu učiteli.“
Bylo mu líto, když viděl, že žáci odcházejí hladoví, špatně oblečení, přesto ale šťastní. Bezpochyby nikdo z nich nechápal a ani se nesnažil pochopit, co slogan hlásal.
Pomalu se vrátil domů. Byl sice unavený, ale pocit splněného úkolu mu dodával klid. Jakmile si lehl, okamžitě ho přemohl hluboký spánek.
Když se probudil, setkal se s dalšími učiteli. Nikdo se o sloganech ani nezmínil. Později ale každého z nich viděl, jak naprosto klidní, se sakem přehozeným přes rameno a s cigaretou v koutku úst, v pravé pastorální atmosféře odcházeli a říkali: „Tak já jdu zase ke sloganu.
Zdálo se, že se to stalo jistým druhem zábavy.
„Co jiného se v tomhle zapadákově dá dělat?“ myslel si často Andrea.
Také pro něho se to postupem času stalo rutinou a alespoň jednou týdně vyrážel ke sloganu. Čistil slogan od listí, hlíny a bláta, sem tam upravil nějaké písmeno a pak poblíž odpočíval a zdravil se s vesničany, kteří se tudy vraceli z práce.
Neuběhlo ani pět měsíců a Andreovi změnili slogan. Vlastně ho změnili převážné většině učitelů.
Pašk jim vysvětlil, že ke změně sloganů nedochází moc často, rozhodoval o tom vlastně stranický výbor na základě několika velmi přísných kritérií. Do rozdělení nových sloganů se promítala celá řada faktorů: politické složení okresu, oblasti a okolí – tedy procento kulaků a internovaných, politických vězňů i běžných kriminálníků, počet komunistů, ekonomický rozvoj oblasti, úroda obilí, boj proti zemědělským škůdcům, historicko-kulturní tradice okresu a specifická situace kraje. Vyprávělo se například, že jednou přistihli jednoho ředitele školy s nějakou učitelkou, která měla podezřelý politický profil, a v okolí ihned došlo ke změně sloganů. Heslo Ať žije proletářský internacionalismus bylo nahrazeno slogany Ostražitost, ostražitost, věčná ostražitost a Pozvedněme výš proletářskou morálku.
Rozdělení sloganů bylo sice obvykle posledním bodem na programu shromáždění pedagogické rady, ale učitelé už víceméně tušili, jestli se budou přidělovat nové slogany. Den předtím byl stranický tajemník Sabaf povolán na okresní výbor Strany, a když se odtamtud vrátil, tvářil se zamračeně a vážně. Jasně na něm bylo znát, že si plně uvědomuje vážnost politické situace. Zdálo se, že si byl moc dobře vědom dychtivosti učitelů dozvědět se co nejdříve znění sloganů. Tu a tam někoho chladně pozdravil. V takových dnech zvali učitelé Sabafa na skleničku mnohem častěji, než bylo obvyklé.

© Přemysl Vinš

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1408x

katalogy

Inzerce