Genzor, Jozef: Jazyky světa. Historie a současnost

Genzor, Jozef
Jazyky světa. Historie a současnost

recenze kultura

Kolik je na světě jazyků a kolik mají jednotlivé jazyky mluvčích, jak jazyk vzniká, jaké má podoby a funkce, jak rychle může zaniknout? Objemná a výpravná publikace Jazyky světa přehledně popisuje všechny jazyky, které na zeměkouli slouží ke vzájemnému porozumění. Vedle kulturní historie jazyků zmiňuje i jejich sociologickou a politickou roli. Bohaté a detailní informace jsou podané dostatečně přístupnou formou i pro laika, a navíc doložené mnoha názornými mapkami a přehlednými tabulkami. Cenná

Bohatství jazyků světa v systematickém přehledu
Jozef Genzor
: Jazyky světa. Historie a současnost. Lingea, Praha, 2015, 672 s.

Přírodou, zeměmi, etniky, náboženstvími či uměleckými poklady celého světa se zabývá bezpočet knih. Překvapivě málo je ale těch, které představují bohatství jazyků světa. Čím tento nepoměr vysvětlit? Jistě ne tím, že by svět jazyků nebyl rozmanitý a fascinující. Spíše to bude tím, že jazyky jsou méně vizuálně přitažlivé a že jejich studium je vnímáno, na rozdíl od studia živočichů či kultur, jako výsada několika málo zasvěcenců.

Na podzim roku 2015 připravilo nakladatelství Lingea publikaci Jozefa Genzora Jazyky světa, která má všechny předpoklady k tomu, aby tento předsudek prolomila. A to nejen proto, že již na první pohled upoutá dokonalým technickým provedením (křídový papír, barevný tisk, množství fotografií a map, pevná vazba) i rozsahem (672 stran). Někteří pamětníci si knihu spojí se slovenským titulem Jazyky sveta (V. Krupa, J. Genzor a L. Drozdík, vydalo nakl. Obzor, 1983), který byl dostupný i u nás. Po druhém slovenském vydání z r. 1996 nyní kniha vychází – již jako dílo jediného autora – v české verzi.

Knih o jazycích světa u nás v nedávné minulosti vzniklo několik: před rokem 1989 to byla zmíněná slovensky psaná kniha a dále publikace A. Klégra a kol. Světem jazyků (Albatros, 1989), zaměřená na mládež. Po roce 1989 následovaly jen překladové tituly: Encyklopedie jazyků Evropy (G. Price a kol., Volvox Globator, 2002), Atlas jazyků (Bernard Comrie a kol., Metafora, 2007) a Atlas jazyků světa (R. Breton, Albatros, 2007). I Genzorovy Jazyky světa vznikly adaptací ze slovenského originálu, avšak perspektiva českého čtenáře je v této knize zohledněna natolik, že ji lze (až na občasné jazykové slabiny) v zásadě považovat za původní dílo.

V úvodní části, nazvané Jazyk a jeho stručná charakteristika, nás autor nejprve uvádí do dějin jazykovědy, vysvětluje rozdíly mezi lidským jazykem a komunikací zvířat a charakterizuje základní jednotky, z nichž se jazyk skládá (foném, morfém, slovo, věta). V oddílu věnovaném stratifikaci jazyka se dozvídáme, proč mívají jazyky vícero variet, jakými jsou jazyk běžné komunikace, spisovný jazyk, jazyk literatury či slang, a čím je použití těchto variet podmíněno. Následují pasáže o vývoji jazyků a jejich genealogické a typologické klasifikaci. Autor se též vyjadřuje k otázce tzv. primitivních jazyků, kterou již moderní jazykověda vyřešila: neexistují „lepší“ a „horší“ jazyky, neboť každý jazyk spolehlivě plní funkci, kterou mu dané společenství svěřilo. Nápadnou částí úvodní kapitoly jsou Zdvořilostní styly – toto téma je zařazeno na stejnou úroveň jako mnohem zásadnější oddíly, jako jsou funkce jazyka či jeho sociální rozvrstvení, a nejspíše koresponduje s odborným zaměřením autora, který se zabývá právě jazyky disponujícími velkou škálou gramatických exponentů zdvořilosti.

Lze uvést několik témat, která by tento úvod mohla doplnit: autor např. nevysvětluje, jakým způsobem jazyk vznikl (tato otázka dala vznik různým teoriím – afektivní, onomatopoické, kooperativní apod.). Neuvádí ani hojně citovanou teorii E. Sapira a B. Whorfa o vlivu jazyka na myšlení. Také tématu jazykových univerzálií není věnován téměř žádný prostor, ačkoli by bylo vhodné laické čtenáře upozornit na to, že i přes svou rozmanitost mají všechny jazyky světa mnoho společného.

Vlastním jádrem knihy je soubor kapitol věnovaných jednotlivým jazykovým rodinám či širším uskupením. Každá z nich začíná genealogickým přehledem jazyků, informacemi o jejich geografickém rozšíření a jejich společných strukturních rysech. Tam, kde příbuznost jazyků či jejich skupin není uspokojivě vyřešena, podává autor přehled navržených řešení. Jednotlivé jazyky jsou poté představeny v samostatných oddílech; vodítkem pro jejich výběr byl pohled českého čtenáře, který ocení podrobnější informace o jazycích jemu kulturně blízkých, tj. zejména evropských, zatímco např. pro charakterizaci více než tisícičlenné rodiny austronéských jazyků mu postačí podrobnější portrét indonéštiny, tagalogu, jazyka nguna a maorštiny.

Údaje o zeměpisném rozšíření jazyků a počtu jejich mluvčích jsou dosti podrobné (a to někdy až nezvykle: o sanskrtu se např. píše, že jej ovládá 15 817 lidí). Dozvídáme se o sociální a politické roli jazyků (úřední jazyk státu, regionální jazyk, lingua franca, úřední jazyk mezinárodních organizací apod.), o jejich kulturní historii (jazyk psaný vs. nepsaný, jazyk literární) a u psaných jazyků o písmu, které používají. Lingvisticko-geografické informace jsou pro evropského čtenáře cenným poučením: záhy pozná, že jazyková homogennost celých států či regionů, na niž je zvyklý, zdaleka není pravidlem ve všech částech světa. Autor se věnuje i mezinárodně užívaným jazykům; v této souvislosti lze ale těžko souhlasit s jeho tvrzením, že „němčina funguje zejména ve střední Evropě jako mezinárodní jazyk“ (s. 159).

Pokud jde o přehled strukturních vlastností, stál autor bezpochyby před nelehkou otázkou, jak na omezeném prostoru vyjádřit to, co je pro vnitřní stavbu toho kterého jazyka nejrelevantnější. Zvolil cestu hutné charakteristiky pomocí odborné terminologie, kterou může laik zprvu vnímat jako odrazující – pokud si však nejprve přečte úvodní část a využije slovníček lingvistických termínů, neměly by pro něj být ani tyto odborněji formulované pasáže překážkou.

U převážné většiny popisovaných jazyků je uveden přehled fonémů, druh přízvuku či tonálního systému, morfologický typ (stupeň analytičnosti/syntetičnosti, zastoupení flexe či aglutinace), stručné informace o slovních druzích a gramatických kategoriích, základní charakteristika slovosledu a informace o lexiku. U dalších vlastností není výběr systematický, stejně jako je nevyvážená konkrétnost příkladů: velmi názorné jsou příklady slov a vět doplněných českými glosami, jak je nalézáme např. v pasáži o indonéštině, naopak u většiny dalších jazyků je příkladů jen skrovně. U některých jazyků jsou podrobněji rozvedeny otázky slovosledu, u jiných jsou více popsány afixy. U některých jazyků se dozvídáme, že vyjadřují sloveso „mít“ pomocí vazby typu „u mě je“, u jiných nikoli, ačkoli touto vazbou rovněž disponují. Zatímco u mongolštiny je řečeno, že se vokalická harmonie nevztahuje na novější výpůjčky, u turečtiny je v téže kapitole tento fakt zamlčen. Tato útržkovitost má jistě praktické důvody a v populárně naučném díle ji lze tolerovat – není v silách jednotlivce poznat všechny představované jazyky natolik, aby byl jejich portrét úplný.

Součástí popisu evropských i neevropských jazyků jsou také slova, která nám tyto jazyky přenechaly. Čtenář si uvědomí, že hranice mezi jazyky jsou propustné a většina jazyků přirozeně čerpá slovní zásobu z jazyků ostatních. Dlužno poznamenat, že některé z uváděných příkladů působí okrajově (polské výpůjčky „dziady“, „oberek“, „rendzina“, srbské/chorvatské výpůjčky „jugovina“, „uvala“ či korejské výpůjčky „kajagum“, „komungo“, „sidžo“).

Po přehledu jazykových rodin následuje kapitola věnovaná hybridním jazykům, tj. pidžinům (zjednodušeným jazykům vniklým nejčastěji v koloniích) a kreolštinám (pidžinům, jež se prosadily jako mateřský jazyk). Velmi podrobná kapitola je věnována ohroženým jazykům. Dozvídáme se kromě jiného, že zánik mnoha jazykových společenství je otázkou jediné generace, podle některých odhadů zaniká každé dva týdny jeden jazyk. Jsou však i případy, byť řídké, kdy jazyk „přežije svou smrt“: v Evropě se dosud do určité míry používá latina, v Indii sanskrt a moderní hebrejština vnikla oživením staré hebrejštiny, která byla jen psaným kulturním jazykem. Znakovým jazykům užívaným neslyšícími se kniha nevěnuje.

Závěr knihy tvoří několik podrobně zpracovaných rejstříků a přehledů: slovník jazykovědných termínů, rejstřík zemí s informacemi o jejich jazykové situaci, přehled počtu mluvčích podle jazykových skupin a seznam nejrozšířenějších jazyků světa.

Při četbě knihy lze narazit na občasné nesoustavnosti či chyby v jazykových dokladech. Například italština je na s. 169 řazena mezi západorománské jazyky, zatímco na s. 171 mezi východorománské. Turecké slovo „iktibak“ je nesprávně uvedeno jako „iktibas“. V inventáři gruzínských fonémů chybějí v, z, ɣ a q’ (hláska, na kterou jsou Gruzínci hrdí stejně jako Češi na své ř) a příklady jsou uvedeny nepřesně: „msχverpl“ místo „msχverpʿli“, „brtʿkʿel“ místo „brtʿqʿeli“, „schra“ místo „cχra“. V kapitole o kavkazských jazycích jsou popsány abruptivy, značené střídavě diakritikem ʿ a tečkou pod písmenem, zatímco v kapitole o indiánských jazycích se o týchž souhláskách hovoří jako o glotalizovaných a značí se apostrofem; apostrof navíc v jiných kapitolách označuje palatalizaci. Termínem implozivy se v kapitole o afrických jazycích označují ingresivní souhlásky a v popisu korejštiny souhlásky bez uvolnění závěru. I když některé z těchto nesoustavností vycházejí z reálného úzu odborníků v příslušných jazykových oblastech, v syntetickém díle by měly být odstraněny nebo vysvětleny. Několik málo nesrovnalostí lze zachytit i v kartografickém zpracování: na mapě na s. 66 je chybně lokalizována arménština (na rozdíl od mapy na s. 103) a není vysvětleno, proč vzájemně nekorespondují mapy australských jazyků na s. 430 a 436 a mapy afrických jazyků na s. 466 a 486.

Zvláštní poznámku si zaslouží systém fonetické transkripce. Autor převzal prakticky beze změny transkripční zásady z prvního vydání knihy v roce 1983, které nedostatečně přihlížejí k jiným, již ustáleným systémům, zejména k mezinárodní fonetické abecedě IPA, jejíž znaky by byly pro čtenáře jen o něco málo náročnější než použitý systém. Ten je v mnoha bodech neobvyklý a obsahuje příliš mnoho řešení ad hoc: rozlišení tří stupňů vysokých samohlásek proti dvěma stupňům středových a jednomu stupni nízkých není realistické; termíny střední a středová jsou zaměněny; samohlásky [ü] a [ö] jsou uváděny mylně jako střední; stojaté [a] je definováno jako zadnější než kurzivní [a], i když se symboly běžně používají opačně, apod.

Pokud jde o jazykovou stránku, nelze nezmínit občasné lexikální či gramatické neobratnosti, které lze z větší části vysvětlit jako slovakismy: „proto, neboť“ místo „protože“; „za krále Ašóku“ místo „za krále Ašóky“; „jiná samohláska, jako je“ místo „jiná samohláska, než je“; „lexika“ místo „lexikum“, „fýla“ místo „fylum“, „perština se zbavovala arabských zvratů“ místo „obratů“, „pád Konstantinopolu“ místo „Konstantinopole“; „účinkování na Velké Moravě“ místo „působení na Velké Moravě“; „práce M. Yoshikawu“ místo „Yoshikawy“; „bez sylabárů“ místo „bez sylabářů“; „poznáme význam“ místo „známe význam“; „opisovaná skutečnost“ místo „popisovaná skutečnost“; „doliny“ místo „údolí“. Revizi by si zasloužil i styl, zejména pokud jde o slovosled.

Naopak pravopisná a typografická stránka je na vysoké úrovni a stejně pozitivně lze hodnotit i grafické provedení celé knihy včetně map a fotografií. Není častým případem, aby se jazykovědné publikaci dostalo grafického zpracování, jaké jsme zvyklí vídat u náročných uměleckých titulů. Výhrady lze mít jen k použití nedostatečně kontrastních barev v mapách, zejména dvou blízkých odstínů žluté, které na více než deseti mapách (např. na s. 232, 320, 445) téměř splývají, a neumožňují tak lokalizovat jednotlivé jazyky nebo jejich skupiny.

I přes uvedené výhrady není třeba pochybovat o tom, že Jazyky světa budou dobře sloužit jak tématu, tak čtenářstvu. V žánru populárně naučné literatury jde o výrazný vydavatelský počin, který ukazuje, že bez ohledu na velikost našeho knižního trhu lze i méně běžné téma zpracovat v solidním původním (či téměř původním) díle.

Na podobné téma:
Nicholas Ostler: Říše slova: jazykové dějiny světa. Přel. Petra Andělová, BB/art, Praha, 2007

© Tomáš Duběda

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2780x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce