Luján, Marcelo

Luján, Marcelo

rozhovor beletrie zahraniční

S argentinským spisovatelem Marcelem Lujánem o autorech, kteří ho ovlivnili, o emigraci do Španělska a jeho literární tvorbě: proč se jeho druhý román jmenuje Morava, jak vznikl a o čem je román Podhoubí, který v příštím roce vydá nakladatelství Argo v překladu Ondřeje Nekoly.

Žijeme v temném světě: zlo je jako magnet

S argentinským spisovatelem Marcelem Lujánem o autorech, kteří ho ovlivnili, o emigraci do Španělska a jeho literární tvorbě. Luján v rozhovoru odhaluje, proč se jeho druhý román jmenuje Moravia (Morava), vypráví o svém třetím románu Subsuelo (Podhoubí), který v příštím roce vydá nakladatelství Argo v překladu Ondřeje Nekoly, a zmiňuje se i o svých plánech do budoucna.

iLiteratura.cz: Kteří autoři vás ovlivnili a jsou důležití pro vaši tvorbu?
Marcelo Luján: Abych na tuto otázku mohl odpovědět, musím se vrátit k prvnímu sblížení s literaturou, k němuž došlo, ostatně jako snad u většiny jiných lidí, během dětství a dospívání. Vždycky vyprávím jednu historku. Když mi bylo kolem osmi devíti, dostal jsem k Vánocům dárek, který jsem si přál, a k tomu dvě knížky, Tajuplný ostrov Julesa Verna a Srdce Edmonda de Amicise. Tak jsem se poprvé dostal k literatuře. Také si pamatuju, že když jsme na základní škole šli na povinnou exkurzi na knižní veletrh v Buenos Aires, abychom se podívali na spisovatele, byl jsem poněkud rozladěný, protože jsem věděl, že Jules Verne tam nebude! Bylo to pro mě velké zklamání. Na začátku mé puberty se v Argentině objevili velcí mistři povídky Juan Rulfo, Julio Cortázar nebo Jorge Luis Borges a také Gabriel García Márquez se svými romány. Já začal číst Cortázara a vedle něho i Osvalda Soriana, toho mám moc rád, jelikož byl jednou z velkých ikon fotbalového klubu San Lorenzo a vnesl do literatury téma fotbalu jako vášně. (Luján ukazuje na tetování, které mu vyčuhuje zpod rukávu. Nechal si ho udělat po výhře svého oblíbeného klubu San Lorenzo v utkání Copa de los Liberadores.)
Potom jsem četl Chandlera, jelikož o něm Soriano hodně mluvil, poznával jsem Ricarda Pigliu a další autory, od nichž jsem se postupně učil, jak vyprávět a vystavět příběh. Co se týče učitelů, kteří byli zároveň známými autory, přečetl jsem román La vida entera (Celý život) Juana Martiniho, což je autor z generace Osvalda Soriana a mám to potěšení znát ho osobně. Je to román s předmluvou od Cortázara, s velmi přesnou kompozicí a důležitou hrou s vyprávěním. Vzpomínám si na tuto knihu hlavně proto, že mi změnila náhled na literaturu.

iLiteratura.cz: Četl jste před emigrací do Madridu i nějaké španělské autory?
Marcelo Luján: Málo, bohužel nejsou v Argentině moc k sehnání, hlavně ti současní. Jde o problém trhu. V Argentině se vydává velké množství knih, Argentina a Mexiko jsou dvě velké latinskoamerické literární mocnosti. Popravdě, během frankistické diktatury se hodně dobrých textů, které se ve Španělsku nemohly publikovat, vydávalo v Mexiku a Argentině, nakladatelství Losaba tisklo knihy, které se ve Španělsku nedaly získat. Argentinský trh je soběstačný, máme víc překladů, než kolik vychází ve Španělsku. Existuje tu problém, o kterém dost jasně hovořil Paco Ignacio Taibo II: je mezi námi oceán, který nás spojuje, a máme společný jazyk, který nás vzdaluje. Mnoho latinskoamerických spisovatelů se přeloží do jiných jazyků dříve, než se začnou prodávat ve Španělsku, Santiago Gamboa je toho jasným příkladem. Nejprve byl přeložen do italštiny a francouzštiny a až pak se objevil ve španělských knihkupectvích. Myslím si, že španělský trh latinskoamerickou literaturu obecně dost zanedbává, protože na ni nemá čas ani chuť, a latinskoamerické státy mu to určitým způsobem vracejí. Proto je tak komplikované se v Latinské Americe dostat k nejnovější španělské literatuře.

iLiteratura.cz: Jaké jste měl důvody k emigraci do Španělska? Měla s tím něco společného i možnost publikovat na jiném trhu?
Marcelo Luján: Byl jsem v té době mladý a ničeho se nebál, v Argentině mi nic nechybělo, měl jsem se tam docela dobře. Jako většina Argentinců ani já jsem do zahraničí neodcházel kvůli penězům. Cítil jsem ale potřebu jít pryč, ne proto, abych cestoval, ale abych poznal Evropu, trochu si rozšířil obzory a mohl fungovat v jiné společnosti, s jinými spisovateli, v jiné kultuře. Španělsko a Itálie jsou sice Argentině podobné, ale ne tak úplně co se kulturní úrovně týče. Žít za hranicemi tedy mělo svůj důvod spojený s literaturou, ale ne přímo spojený s nakladatelstvím. Rozhodl jsem se publikovat ve svých třiceti letech, připadalo mi, že je to okamžik, kdy je člověk už skoro vyzrálý. Vydávat knihy jako mladý není vždy dobrý nápad. Všechny mé první knihy získaly ocenění, což mě moc těší.

iLiteratura.cz: Vaše romány často obsahují téma exilu. Jak k této tematice přistupujete literárně?
Marcelo Luján: Pocházím z rodiny imigrantů, vychovali mě v imigrantské čtvrti, a proto mě toto téma zajímá, především imigrace v první polovině 20. století, která byla o dost drsnější než ta současná. Počáteční scénu mého románu Moravia (Morava) znám z vyprávění svého otce, který, když mu bylo sedm nebo osm let, chodil do přístavu v Buenos Aires a čekal na lodě z Itálie. Buenos Aires je město, které je z devadesáti procent složené z evropských imigrantů. Také mě zajímá migrační proces posledních dvaceti let, ve kterém se lidé nejen z Latinské Ameriky, ale i z jiných zemí pokoušejí dostat do Evropy a začlenit se do vyspělé společnosti, což je jedno z témat v románu Mala espera (Zlé očekávání). Jsou to tedy dva migrační procesy, jeden z válečného období v Evropě a druhý ze současnosti, a literárně jsou hodně pestré.

iLiteratura.cz: Zmínil jste se o svém druhém románu Morava, mohl byste českým čtenářům přiblížit, jak tento název vznikl?
Marcelo Luján: Chtěl jsem vyprávět příběh, který vychází z úryvku v románu Cizinec, je to tedy paratextový prvek. Hlavní hrdina je ve vězení v Alžírsku a najde ve své cele noviny, kde je popsán policejní případ, je to tak trochu mýtus, městská legenda, kterou Camus převzal. Ten případ se mi zdál velmi silný a vždy jsem jej chtěl převyprávět. K tomu jsem potřeboval imigranty v Argentině a jako zemi jsem si vybral Československo, a to jen proto, že v Cizinci je Československo daleký stát, ve kterém se tato podivná událost stane. Román se měl původně jmenovat Československo, ale tou dobou jsem byl zrovna na festivalu v Paříži a potkal jsem jednoho spisovatele, Paca Ignacia Taiba II, a zmínil jsem se mu o tom. Taibo mi na to povídá: představ si, že moje rodina pochází z Česka! Na druhý den jsme měli domluvené focení ve studiu a najednou se objeví Taibo a ptá se: Marcelo, a odkud jsou ti tví Češi? Abych mohl příběh napsat, musel jsem si o Československu něco načíst. Vybral jsem si tedy i oblast, kde se měl příběh odehrávat, a dozvěděl jsem se také, kdo jsou Moravané, což bylo dílo náhody, naprosté náhody. Odpověděl jsem: je to příběh Moravanů. Když jsme odcházeli, řekl mi: neodpustím si poznámku. Tvůj román by se měl jmenovat Morava. Ale proč, zeptal jsem se. Vysvětlil mi, že když román nazvu Československo, bude titul až moc odkazovat na státy východní Evropy, což není jeho cílem. Tu myšlenku rozvíjel tak dlouho, až jsem na to řekl, že si promluvím s nakladatelem. Proto se román nakonec jmenuje Morava.

iLiteratura.cz: Jedním z témat, na které čtenář v románu Morava narazí, je zlo ukryté v lidech, připravené kdykoli se projevit. Proč se o toto téma zajímáte?
Marcelo Luján: Protože i takový je svět, ve kterém žijeme, ve kterém nás vychovali a ve kterém, bohužel, vychováváme i své děti. Je to temný svět, naprosto temný, a to mluvím jak o západním světě s vyspělými oblastmi, jako jsou Spojené státy a Evropa, tak o chudších zemích, jako jsou státy Latinské Ameriky a některé oblasti Afriky. Zdá se mi, že zlo nás v tomto světě utváří, i když jsme dobří lidé a neporušujeme zákon, i když si neodskočíme zabít souseda. Myslím si, že zlo je součástí člověka, nelze se ho zbavit a nejde přehlédnout. Je to i dost přitažlivé téma, je jako magnet, sami se v něm najdeme. Když si dnes vyjdeme na ulici na noční procházku, cítíme, že se nám může něco zlého přihodit. Ne že by na nás zrovna zaútočil lev, ale člověk může. Přitahuje mě to, rád o tom vyprávím do hloubky. Jinak řečeno, nezajímá mě policejní vyšetřování, ale vyprávět a pochopit, co k takovým věcem lidi vede. Pak mě také zajímá člověk, na kterého se zaútočí: jak přijme tíhu zla a jak se s ním vypořádá. Z literárního pohledu mě opravdu baví sledovat temné stránky lidské povahy.

iLiteratura.cz: Toto téma rozvádíte také ve svém dosud posledním románu Podhoubí: do psychologie postav pronikáte ještě neúnavněji a lidskou psychiku prozkoumáváte v mezních situacích.
Marcelo Luján: V románu Podhoubí jsem se chtěl zaměřit na běžnou západní rodinu, která nemá ekonomické problémy, není rozvrácená, je to typizovaná rodina současnosti: manželský pár se dvěma dětmi. Chtěl jsem ji oddělit od všech společenských vlivů, což je dnes nemožné, nemůžu je jen tak dát do bubliny. Abych zachoval věrohodnost románu, protože se nejedná o fantastický román, rozhodl jsem se použít jeden běžný společenský prvek, a to prázdniny. Vzal jsem je na místo vzdálené od města a společnosti, kde se skoro nedostanou do styku s jinými lidmi. Nechal jsem je, jak se říká, izolované a samotné. Mluvím o rodinných příslušnících, kteří se velmi dobře znají, každý z nich je přitom jiný. A když už jsem je měl všechny izolované, zatáhl jsem je do situace, v níž se jim přihodilo něco zlého, abych viděl, jak každý z nich, hodný či zlý, zareaguje. Možná proto je román psychologičtější než Morava. V románu Podhoubí jsem se zaměřil na dva teenagery, jejich dospívání a sexualitu, která se v tomto věku hodně projevuje, se vším, co k tomu patří, a na jejich vztah s rodiči. Chtěl jsem vyprávět o tom, co o našich dospívajících dětech vlastně víme, když máme pocit, že jsme je dobře vychovali, a když jsme přesvědčeni, že o nich víme všechno. Když si vezmeme v potaz dnešní technologie a okolní svět, možná své děti neznáme tak dobře, jak si myslíme.

iLiteratura.cz: Vyprávěcí technika v románu Podhoubí je pečlivě propracovaná a čtenáře neustále udržuje v napětí. Můžete o ní něco prozradit?
Marcelo Luján: Román je vyprávěný ve třetí osobě, ale rozhodl jsem se použít interaktivního vypravěče. Celou dobu předbíhá, říká čtenáři: Podívej, za pět minut se stane to a to, chci, abys četl s tím, že už víš, co se stane. Když jsem čtenáře dostal do této pozice, snadněji jsem rozvíjel příběh, a přesto jsem si mohl nechat prostor pro překvapení. Román má totiž tři nebo čtyři překvapivé zlomy, a to díky tomu, že je čtenář zahnaný do úzkých. Připadalo mi, že je to zajímavý vyprávěcí prostředek, který příběh podtrhne a podpoří jeho introspektivní charakter.

iLiteratura.cz: Svůj poslední román jste sice vydal teprve nedávno, ale možná už víte, jakému tématu se budete věnovat příště?
Marcelo Luján: Upřímně, píšu dost pomalu. Nejprve musím přesně vědět, co chci vyprávět. Nemyslím tím zápletku, ale spíš co chci sdělit. V románu Podhoubí jsem chtěl mluvit o adolescentech, o jejich vztazích s rodiči a o tom, co se děje s dospívajícími, kteří jsou svedeni na scestí v běžné rodině. Dokud v hlavě nemám jasno, do psaní se nepouštím. Už pár týdnů mám nějaké nápady, začal jsem si psát poznámky a zrovna dnes jsem začal psát. Chtěl bych napsat příběh vyprávěný z pohledu tří lidí, tří různých žen. Nevím ještě, jestli budou z odlišných společenských vrstev, ale nejspíš budou mít ve společnosti různé postavení. Stane se cosi mimořádného a tato událost všechny tři zasáhne...

© Markéta Benčičová
Foto © Almudena Peleteiro

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1537x

Inzerce
Inzerce