Oz, Amos; Oz-Salzberger, Fania: Židé a slova

Oz, Amos; Oz-Salzberger, Fania
Židé a slova

recenze historie

Autoři nevnímají židovskou Bibli jako posvátný dokument, ale jako kulturní výtvor velké ceny, který v tomto nenáboženském smyslu uctívají. Knihu tak ortodoxní věřící – z řad křesťanů i židů – můžou vnímat jako diskutabilní, zároveň ale představuje skvělou interpretaci židovství pro současného sekulárního člověka.

Židovství pro ateisty
Amos Oz
a Fania Oz-Salzbergerová: Židé a slova. Přel. Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Paseka, Praha, 2015, 232 s.

„Jsme národ s daleko rozsáhlejšími dějinami než zeměpisem. Jako pradávní předchůdci Forresta Gumpa se záhadně objevujeme na každé důležité křižovatce v historii Blízkého východu a Evropy.“ I těmito lehce neuctivými slovy charakterizují izraelský prozaik Amos Oz a jeho dcera, historička Fania Oz-Salzbergerová, národ, z něhož pocházejí. Ve své společné esejisticky pojaté knize Židé a slova se o tuto charakteristiku pokoušejí celkem nekonvenčně, čtivě, vtipně a s humorem, ale přitom erudovaně a netriviálně. Čtenáře tak nenásilně seznamují s širokým spektrem židovských děl a autorů: se spisovateli proslulými i s těmi v českém kontextu takřka neznámými a jen málo vydávanými (jako je Šmuel Josef Agnon), od Písně písní až k filmům Woodyho Allena.

Podobně jako Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ, ptají se autoři po tom, co je to vlastně židovská identita. Ve své odpovědi ale nejsou tak radikální jako Sand, s jehož pojetím diskontinuity židovského národa důrazně nesouhlasí. Na rozdíl od něj je totiž nezajímá genetika ani autenticita historických pasáží Bible. Člověk podle nich nemusí být zbožným židem ani etnickým Židem, ani archeologem, fyzickým antropologem nebo genetikem, aby vystopoval podstatu židovské kontinuity: „Stačí, když bude čtenářem.“ Ano, čtenářem, protože hlavní důraz autoři kladou právě na jedinečný vztah mezi tímto etnikem a jeho ústními a písemnými projevy. Nejpozději ve třetím století před naším letopočtem se podle Oze a jeho dcery ustavila nepřetržitá písemná tradice, „pomyslný textový řetězec“, který trvá doposud. Na základě toho tvrdí: „Máme právo umístit starověké Hebrejce a moderní Židy do jednoho nepřerušeného sledu – nikoli biologického či etnického, či dokonce náboženského, nýbrž slovního. Nesčetní rodiče pro nás vytvořili záplavu textů, abychom nad nimi debatovali, polemizovali s nimi či se nad nimi… marně snažili ‚umlčet‘ sami sebe.“ Součástí této tradice ovšem bylo i stále nové interpretování a zpochybňování předaných textů. Což vedlo ke vzniku specifické kultury, v níž je „každý čtenář zároveň korektorem, každý student kritikem a každý autor, samotného tvůrce všehomíra nevyjímaje, musí čelit celé řadě otázek“.

Z toho pak také vyvozují další „typické“ židovské rysy, jako je rozvinutý smysl pro sebeironii, který sami bohatě prokazují, nebo úsilí po rovnosti: „Hádající se subjekt není nikdy jen platformou pro mísení citů, zkušeností a traumat, ale zároveň i hledačem pravdy a vyznavačem rozumu. Jde tu nejen o instinkt pro přežití, ale také o intelekt. Židé mají hluboce zakořeněnou víru v to, že slova jsou schopna utvářet a přetvářet realitu někdy skrze modlitbu, ale přinejmenším stejně často také prostřednictvím debaty, jež se snaží dobrat pravdy. S tím souvisí i židovská touha po sociální, ekonomické a politické rovnosti. Posedlost spravedlností lze sledovat od sociálně založeného proroka Mojžíše po socialistického myslitele Mosese Hesse, činného v devatenáctém století.“

Autoři navíc dodávají, že vlastnosti pokládané za židovské se mezitím globalizovaly: „V moderní době některým svitlo, že židovství by mohlo být příhodnou parabolou pro celé lidstvo. ‚Bludný Žid‘ již není zlořečenou výjimkou, ale stěžejním globálním typem. ‚Všichni lidé jsou Židy,‘ zavtipkoval prý jednou Bernard Malamud, ‚málokterý z nich to však ví.‘ Právě tím, jak univerzální platnost židovské obavy mají, obzvlášť v moderní době, mohou být chápány jako obecně lidské. Jestliže současný svět přijal za své takové židovské rysy jako existenční úzkost, nomádský neklid, mnohojazyčnost či zprostředkovatelské schopnosti, pak může také plakat s Primem Levim, smát se s Melem Brooksem nebo dělat obojí s Philipem Rothem.“

Autoři naštěstí šovinisticky netvrdí, že by židovský národ byl lepší či inteligentnější než kterýkoli jiný. Správě konstatují, že se například nikdy nedozvíme, kolik moudrých žen na různých kontinentech říkalo duchaplné věty. Ale pokud podle nich cosi podobného nějaká ženská bytost pronesla, měla větší šanci dosáhnout věčné slávy, pokud ji v tu chvíli „zaslechly biblické uši“. Současně ale říkají zcela jasně, že nadšeně přijímají mnohé z pokladnice jiných světových kultur, a naopak ne všechno z židovského kulturního dědictví se jim zamlouvá: „Většině z toho nepřipisujeme historickou pravdivost ani vědeckou přesnost. Necítíme vůči tomu morální závazek. V některých částech židovské knihovny však nacházíme tolik pravdivého, dobrého a moudrého, že si můžeme dovolit tvrdit, že jsme víru nahradili údivem.“ Nedopouští se tedy stejné chyby jako například Thomas A. Szlezák, který ve své knize Za co vděčí Evropa Řekům nekriticky adoruje starořeckou kulturu a ostatní nespravedlivě tupí.

Sebeironií, kterou autoři označují za jeden z rysů svého národa, se sami řídí i při psaní svého textu, a to jak ve vztahu k celé své knize, tak i ke svému národu. Sympaticky připouštějí, že esejista má sklon k arogantnímu zobecňování a selektivní interpretaci, a rozhodně si tedy nečiní nárok na objektivitu, čímž dopředu neutralizují značnou část potenciální kritiky (židovské myšlení je přitom neobyčejně bohaté a pestré a samozřejmě ne všechny jeho proudy jsou v knize dostatečně zastoupeny či zhodnoceny). Na adresu židovského Jahveho se dokonce odvažují prostořece tvrdit, že si nejsou vědomi jiného božstva, které by „smrtelník nachytal při tesání ozdůbek na text zapsaný do kamene. Bohové většinou takové věci nedělají.“ Sami sebe přitom označují za „ateisty Knihy“, čili Bibli nevnímají jako posvátný dokument, ale jako kulturní výtvor velké ceny, který v tomto nenáboženském smyslu uctívají. Publikaci Židé a slova tak ortodoxní věřící – z řad křesťanů i židů – můžou vnímat jako diskutabilní (či snad i pobuřující), zároveň ale představuje skvělou interpretaci židovství pro současného sekulárního člověka.

 

Na podobné téma:

Nesvatá válka o svatou zemi
Náboženství pro ateisty

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1073x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce