Op de Beeck, Griet: Výš než v sedmém nebi

Op de Beeck, Griet
Výš než v sedmém nebi

ukázka beletrie zahraniční

Co jsem ještě viděla? Ženu ve snack-baru pobíhající mezi balicím papírem, jarními závitky a drobnými. Tvářila se smutněji než kdokoliv, koho jsem kdy viděla. Měla na sobě tričko s flitrovým nápisem: love me. Dvě slova na neposedných ňadrech. Napadlo mě: jsme na tom podobně. Představila jsem si, jak přijde po dlouhé noční šichtě domů do prázdného bytu, ona a pach přepáleného oleje.

Griet Op de Beecková: Výš než v sedmém nebi. Z nizozemského orig. Vele hemels boven de zevende. Přel. Adéla Elbel, Host, Brno, 2015, 317 s.

I
Někteří lidé nic nezapomenou
Eva
Co jsem ještě viděla?

Ženu ve snack-baru pobíhající mezi balicím papírem, jarními závitky a drobnými. Tvářila se smutněji než kdokoliv, koho jsem kdy viděla. Měla na sobě tričko s flitrovým nápisem: love me. Dvě slova na neposedných ňadrech. Napadlo mě: jsme na tom podobně. Představila jsem si, jak přijde po dlouhé noční šichtě domů do prázdného bytu, ona a pach přepáleného oleje. Jako i já přijdu domů, za chvíli, do prázdného bytu. Ale se svými hranolky a masovým špízem si to budu míň uvědomovat. Možná.

Co jsem dnes dělala: procházela se městem a dívala se kolem sebe, tiše jsem seděla a naslouchala. Protože to člověk dělá, když je sám. Taky jsem přemýšlela. Říkají, že moc přemýšlím. Máme to v rodině, není úniku.

Taky jsem viděla malého chlapce, učil se jezdit na kole. Asi desetkrát sebou praštil na zem a pak, po jedenácté, se soustředěně kousl do rtu a ujel asi pět metrů, zase spadl a s vážným výrazem v obličeji zvolal: „Hurá, už to umím, dáme si teď kakao?“ A pak ten výraz jeho otce. Směšné, jak mě to rozněžnilo.

Ženu kolem padesátky hovořící s kamarádkou. Měly dost odbarvené vlasy a výraznou rtěnku. Jako by mohl být každý den svátek. Pily kávu, ale sušenky se nedotkly. Výborně se bavily. Zdálo se, že to jde samo. A pak jsem zaslechla, jak jedna z nich se smíchem říká: „Nevím, jak je to u vás, ale I am seriously underfucked.“ Řehtala se a dodala, že to slyšela v jednom filmu a hned ji napadlo: to si musím zapamatovat, úplně se to na mě hodí. Jestli měla muže, nebo ne, to se nedalo z rozhovoru nijak odvodit. Jestli ten smích znamenal výsměch, tak to už vůbec ne.

Starého muže s veselýma očima, který v televizi vyprávěl o svém životě a umění. A o své asistentce. Říkal, že je do ní blázen. Všechno se na něm smálo. „Možná že dokonce víc než blázen.“ Ale jiná slova se neodvažoval použít, jak sám dodal. Nevysvětlil proč ne. Přemýšlela jsem, jestli i nepoužití slov může znamenat nějaký cit.

Jsem sama, ale zdaleka ne ztracená. Občas si to říkám nahlas. Většinou se tomu směju.

Je mi šestatřicet. Ani mladá, ani stará. Umím výborně tančit v autě, nosit vysoké podpatky, uvařit rizoto a být milá na malá zvířata. Jak se má žít život, na to jsem ještě úplně nepřišla, ale dokážu docela dobře předstírat, že jo. Myslím, že je to dobrý začátek. Umím taky dobře radit ostatním, jak by se to možná mělo dělat, a pak si všimnu, že mě občas poslechnou, a to mě docela překvapuje.

Co jsem ještě viděla? Chlapce, který měl nad horním rtem něco mezi chmýřím a knírkem. Mnul si ho mezi prsty, zřejmě z hrdosti, ale mohlo to být i studem. Stál v mém oblíbeném knihkupectví a díval se na romány mého nejmilejšího autora. Váhavě vzal jeden do ruky. „Ten berte,“ řekla jsem mu, „je výbornej.“ Podíval se na mě, jako bych ho právě požádala o ruku, vyděšený z tak vlezlé důvěrnosti. Nic neřekl a vrátil knihu zpátky. „Na konci umře, takže už to teď nemusíte číst.“ Zalitovala jsem toho hned, jak jsem to vyslovila.

A jednu dívku, moc mladou na to, aby se dalo říct, že už je dospělá, a mnohem mladší než její milý se zastřiženou bradkou, kterému táhlo na třicet. Viděla jsem se po cestě domů. Pevně ji držel, pevněji než bylo nutné. V tom, jak nevěděla, co s rukama, bylo cosi bezmocného. Ti se ještě neznají moc dlouho, pomyslela jsem si. Možná to byla moje projekce. Protože mě to vrátilo do doby, kdy bylo léto a mně bylo patnáct. Už je na čase, říkala jsem si tehdy.

Nechodívala jsem na diskotéky. Ale se zásadami se člověk daleko nedostane. Takže jsem se ocitla vedle tanečního parketu. Bylo tam teplo a až moc světla. Zvažovala jsem, jestli se mám osmělit, nebo jít pryč. Nepřestávala jsem se usmívat, což bylo asi dobře. Ani jsem si nevšimla, že si vedle mě zatím stoupl nějaký kluk. Podle měřítek šestnáctiletých byl z nejlepšího boyfriend materiálu: kolem dvaceti let, ostré rysy, do hněda opálený, svalnaté tělo a dobře oblečený. Jmenoval se Francis.

„Dělám tady v Nieuwpoortu tohle léto plavčíka.“ Čímž okamžitě vytáhl svůj největší trumf: plavčíci si stojí v hierarchii letních lásek hodně vysoko. Byla jsem perplex. Ani na minutu jsem opravdu nevěřila tomu, že bych ten večer s někým odešla ruku v ruce, a teď tady stojí tenhle mladý bůh, tenhle z nebe seslaný Adonis, který mi zařídí, jako v opravdové pohádce, tu nejneuvěřitelnější vzpomínku na mého prvního francouzáka. „A co děláš ve volným čase ty?“ Na bradě se mu leskla kapička slin. Doufala jsem, že jeho vlastních, ale jistá jsem si tím nebyla. Taky mohla být od holky, které se na to stejné ptal před půl hodinou. Ta až příliš lidská vada na jeho kráse odvedla mou pozornost natolik, že jsem odpověděla úplně blbě, ale upřímně: „Čtu a hraju na hudební nástroj.“ Na což zareagoval slovy: „Růže, byť zvána jinak, voněla by stejně.“ Jako by těch pár slov byla naučená celá milostná scéna od Shakespeara, která na mě měla udělat dojem. Jestli se s ním chci projít kolem vody? Za pár minut už jsme šli v objetí podél příboje. „A bydlím tady?“ Naši si tu pronajali byt. Rád by ho viděl. A jen co jsme tam přišli, začal mě bez dalšího pokusu o seznamování líbat. On mě, to je správný popis. Moje nezkušenost mu nevadila, dál mě olizoval a kousal. Jako šílenec mi vrážel svůj obrovský jazyk do pusy – ven a zase dovnitř. Byl to asi ten nejhorší líbač v Nieuwpoortu a okolí. Ale co já mohla vědět? Naprosto ochromená jsem to nechala na něm. Aspoň že jsem teď měla kluka, malá chybička nevadila. A pak mi začal šmátrat po kalhotách: rozepnul pásek, knoflíky a bez jakékoliv předehry mi strčil prsty dovnitř. Odstrčila jsem ho od sebe, spíš leknutím než ze zásady. Načež si sedl na židli naproti mně a zapálil si cigaretu: „Mám to teď pořád, že se mi líbí ty nejškaredší holky. Většinou jsou nejnadrženější, ale tentokrát jsem se asi spletl.“ Neodpověděla jsem, i když to nemívám v povaze. Když se mě v září spolužáci ptali, jak jsem strávila léto, odpověděla jsem: „Hlavně se svou láskou Francisem, plavčíkem.“

Myslím, že mám na lásku talent. Možná je naivní to jen tak říct, ale já to přesto říkám.

Osm let a sedm měsíců jsem byla s Frankem. Před měsícem jsem ho najednou uviděla v nádražní hale, jak kouká na časy odjezdů. Ani po všech těch letech se vůbec nezměnil. Světlá pokožka a zasněné oči. Jeho tělo vypadá, jako by pořád někam spěchalo, jako by šlo pozdě, a proto chodí tak divně: všechno se na něm pořád téměř nepatrně houpe a hýbe.
Na chvíli zaváhám, přistoupím k němu. Uvidí mě, usměje se a obejme mě, trvá to déle než přátelské objetí. Není mi to příjemné. Myslím, že to má co dělat s jeho vůní, kdysi tak důvěrnou, ale teď obtěžující.
Lepší je mluvit. Kladu mu otázky. Některé modely chování v člověku zůstanou napořád. On odpovídá. Na všechno. Má se dobře: profesní úspěchy, koupil si dům v nejlepší čtvrti, má pořád stejného kamaráda. Znám ho příliš dobře. Bezděčně si promne bradku a dvakrát si upraví svetr. Pozorně sonduje, jak se tvářím, není to běžný pohled. Vycítím všechno: jeho příběh má trhliny. Možná ale, že si to jen chci myslet. A zase on: „Co kdybychom teď udělali něco spontánního a někam spou zajeli, třeba do Lokerenu?“ Běžně jsem pro takové hloupé nápady. Široce jsem se usmála. Nejela jsem.

Je mi šestatřicet. Přemýšlím, jestli se můžou lidé poučit. Občas mám pocit, že pořád dokola prudce narážím hlavou do té stejné zdi. Občas myslím, že ne. Říká se tomu život plný naděje.

© Adéla Elbel

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1180x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce