Feřtek, Tomáš: Co je nového ve vzdělávání

Feřtek, Tomáš
Co je nového ve vzdělávání

recenze sociologie

Kniha Tomáše Feřteka Co je nového ve vzdělávání se zabývá základním významem a rolí školy, hledá širší souvislosti mezi strukturou a vývojem společnosti a vzdělávacího systému. Sedmdesátistránková publikace představuje esej na téma dnešního stavu školství, ale také společnosti a jejích proměňujících se hodnot.

Soumrak školy?
Tomáš Feřtek:
Co je nového ve vzdělávání. Nová beseda, Praha, 2015, 70 s.

Školství se daří v poslední době v médiích získat poměrně dost prostoru. Jmenujme namátkou několik kauz z různých koutů vzdělávání – boj o zachování lesních školek, fyzické tresty, Comenia Script či tablety všem prvňáčkům. Uvedený výčet je záměrně nesourodý, rozdílnost témat totiž jasně ukazuje, co mají tyto mediálně známé kauzy společného – veřejnost se vůči nim snadno a rychle vymezuje a tvoří názorově protikladné tábory.

Stran, které se k dnešnímu školství vyjadřují, je hned několik: ministerstvo, ředitelé škol, nezávislí odborníci, učitelé a stále významnější hlasy mají rodiče. Objevuje se přitom mnoho laiků, kteří cítí potřebu říci svůj názor, protože školou prošel každý z nás a velká část společnosti jí prochází znovu s vlastními potomky. Každý druhý se tak stává odborníkem na školství. Diskuse jsou zprvu vášnivé a po chvíli už začínají být monotónní – milovníci a odpůrci alternativních forem vzdělávání nebo zastánci a odmítači tabletů v rukách malých dětí by spolu mohli bojovat do vyčerpání sil a pravděpodobně nebude vítěze.

Sledujeme-li však debaty dlouhodobě, je zřejmé, že základ problému tkví někde jinde, respektive trochu hlouběji – chybí většinou akceptovaná vize, co má škola dětem a mladým lidem přinášet a jaká je její funkce. V minulosti neoddiskutovatelný a všemi automaticky akceptovaný význam školy, stručně řečeno názor, že bez školy to v životě nejde, se otřásá v základech. To je základní kámen úrazu, odrážející rozmanitost společnosti stejně jako neschopnost předvídat budoucnost ve světě raketového rozvoje informačních technologií, na kterou by měla škola připravovat. Možná to je problém, možná spíše fakt, který budeme muset přijmout.

Kniha Tomáše Feřteka Co je nového ve vzdělávání je cenná zejména v tom, že se zabývá základním významem a rolí školy, hledá širší souvislosti mezi strukturou a vývojem společnosti a vzdělávacího systému a neulpívá na mediálně chytlavých jednotlivostech. Sedmdesátistránková publikace představuje úvahu nad dnešním stavem školství, ale také společnosti a jejích proměňujících se hodnot. Je napsaná čtivým jazykem, není zbytečně útočná ani destruktivní, místy je i přiměřeně úsměvná. Svým tónem neurazí odborníky ani veřejnost. Je také dobré říci hned na začátku, že přese všechny výzvy, jež jsou škole kladeny, autor její budoucnost nezpochybňuje, naopak jí přičítá klíčovou roli, i když možná trochu jinou než doposud.

Cíl je nejasný, cest je mnoho
Publikace nabízí v úvodu rychlý exkurz do minulosti vzdělávání i společenského vývoje ve formě tří historických momentek. První pochází z rakousko-uherských let poslušnosti a podřízenosti, druhá z komunistické éry ve znamení „drž hubu a krok“ a poslední z roku 2010, v níž stát v pozoru k orientaci ve světě nestačí. Kromě toho hledá autor odpovědi také v neurologii a rozvoji technologií. Výčet historicky důležitých momentů či vývojových trendů a názorů jejích některých představitelů jako Konrada Paula Liessmanna a Manfreda Spitzera nemůže být na tak omezeném prostoru vyčerpávající a slouží spíše jako důkaz nezadržitelného vývoje a toho, že signály nutnosti revize vzdělávání svítí již déle, než by se mohlo zdát.

Tomáš Feřtek se snaží zachovat objektivitu, což knize velmi prospívá. Nejedná se o pamflet rozčíleného stoupence alternativního hnutí, ale o fundovaný výklad změn dnešního školství. Například v části o moderních technologiích autor jasně ukazuje, že do vzdělávání patří, polemizuje se závěry autora Digitální demence Manfreda Spitzera, zároveň však poukazuje na jejich limity. Explicitnímu hodnocení se ale Feřtek nevyhýbá v momentu, kdy naráží na systémové uchopení vzdělávání v České republice. Vývoj českého školství, který charakterizuje neschopnost držet jednotnou koncepci napříč politickými garniturami, autor nazývá reformou „cestou rozpadu systému“, trochu expresivněji v jiné souvislosti mluví o kabátu „rozežraném zevnitř“. Jedinou systémovou reformu českého školství započatou v roce 2005 (mj. uvolnění celostátních osnov a vznik rámcových a školních vzdělávacích plánů) přirovnává ke zběsilé jízdě „šesti tisíc pionýrů pádlujících svoji kánoi“, kterým stát jaksi zapomněl nabídnout pomoc, jak učit v nových podmínkách.

Kolik je ladičů pian v Chicagu?
V závěru přichází mírný optimismus, škola ani v současném tekutém světě neztratila svoji roli. Dle Feřteka sice pozbyla monopol na vzdělávání, ale stává se chráněným územím pro hlubší poznání světa, orientaci v chaotických informačních vrstvách a především místem budování vztahů a kontaktů s lidmi, které bychom možná jinak neměli možnost poznat. Měla by se jinými slovy stát otevřeným místem pro všechny; prostorem, v němž nebudeme oddělovat zrno od plev, naopak bychom v ní měli zachovat co nejpestřejší společenství a hledat talent každého tak, aby ze školy všichni vycházeli jako vítězi.

V tomto momentu se s velkou pravděpodobností vzedme vlna odporu a rozčilení všech, kteří se neumí představit přetavení vize v realitu. Jak máme takovou školu vybudovat s mizerným rozpočtem, vysokým počtem žáků, rozdílným očekáváním jednotlivých rodičů a zvyšujícími se sociálními rozdíly mezi rodinami? Tyto otázky si budou po přečtení klást unavení a špatně placení učitelé, administrativou zavalení ředitelé, tápající rodiče i příliš rychle se střídající úředníci. Feřtekův text nenadchne ani ty, kteří se domnívají, že škola má odolávat změnám povrchní konzumní společnosti, jež produkuje hlupáky a technologické závisláky. Je nutné přiznat, že kniha nenabízí konkrétní návod, jak cíle dosáhnout, a že klade více otázek, než sama zodpovídá. Důvodem není neerudovanost autora, ale jednoduše skutečnost, že onen univerzální návod neexistuje. Žijeme v době, v níž „neplatí pravidla a představy z minulého století o jednom jasném cíli, k němuž vede jediná vědou ověřitelná cesta“.

Svět budoucnosti Feřtek přirovnává k neuronové síti globálního mozku, kde si cestu musí každý najít sám. Abychom v něm uspěli, budeme si muset na tento typ otevřených otázek zvyknout. Jeden příklad za všechny, zkuste zodpovědět následující otázku: „Je dnes v Praze více skleněných, nebo plastových lahví?“ Při řešení je povoleno v neomezené míře opisovat.

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 1984x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce