Bartlová, Milena: Pravda zvítězila: výtvarné umění a husitství 1380­–1490

Bartlová, Milena
Pravda zvítězila: výtvarné umění a husitství 1380­–1490

recenze kultura

Autorka přesvědčivě dokládá, že husitské umění přeci jen existovalo. Dokáže přitom mnoho set let staré děje interpretovat překvapivě aktuálně. Stejně jako její středověcí a raně novověcí hrdinové, i my dnes řešíme problematiku toho, kam až lze zajít v kompromisu s těmi, kdo žijí jinak, a kde už je nutno dát svůj nesouhlas najevo aktivním činem.

Přínosná publikace o tom, že husitské umění přeci jen existovalo (a také o možnostech koexistence)
Milena Bartlová
: Pravda zvítězila: výtvarné umění a husitství 1380­–1490. Academia, Praha, 2015, 358 s.

Husitské umění. Je v tomto spojení rozpor? Leckdo by možná soudil, že ano. Nová kniha kunsthistoričky Mileny Bartlové Pravda zvítězila: výtvarné umění a husitství 1380–1490 tento zažitý názor poopravuje. Období, kdy u nás musely dlouhodobě koexistovat dvě církve, kališníci s katolíky, přitom popisuje s velkou erudicí, čtivě a současně s aktualizačním akcentem pro přítomnost. Autorka, která se v knize zabývá i kritikou náboženských obrazů v náboženském reformním hnutí konce 14. století za vlády Václava IV., samozřejmě nepopírá husitské obrazoborectví. Chápe je ale nejen jako pouhé ničení, ale také jako „cennou součást kulturních dějin“, šlo podle ní dokonce o „raný, zatím neobratný a riskantní projev evropské modernity“. Pro tu je obecně typická snaha vstupovat „na nejistou půdu, kdy nové nahrazuje staré i za cenu, že se někdy zničí více starého, než bylo třeba a než bylo nutné“.

Husité a jejich ideoví následovníci ale podle autorky rozhodně pouze nepálili staré obrazy, kostely a kláštery. Naopak, husitské války „fatálně nepřerušily v Čechách a na Moravě vysoce kvalitní uměleckou tvorbu… Ojedinělá česká situace v 15. století zjevně vytvořila velmi originální obrazová a ikonografická řešení, a to také v publicistické veřejné karikatuře.“ Podrobně pak Bartlová stopuje to, co se z umění spojeného s utrakvismem dochovalo: v zahraničních rukopisech, překryto dalšími malbami na stěnách nebo na hůře přístupných místech na stropech, v depozitářích nebo přímo na katolických oltářích. Rekatolizaci v posledním případě přežila jen ta díla, která byla bezpříznaková a katolickým upravovatelům nevadila. Autorka přitom zúročuje to, že kromě jiného studovala také evangelickou teologickou fakultu. Díky tomu dokáže citlivě a erudovaně vyložit, v čem se u daného výjevu či plastiky projevuje utrakvistická symbolika, pro laika dnes v některých případech jen velmi těžko dešifrovatelná. Například v obrazech Krista žehnajícího velkému kalichu. Autorka přitom neskrývá, že u některých výjevů dnes neznáme přesný kontext a nevíme, co měly přesně představovat, respektive s čím polemizovaly. Zmiňuje i některé prvky humanismu, které se dají v dobových výtvorech vystopovat. Například na tumbě významného utrakvistického hodnostáře prý stál tento nápis: „Ochránce slavného kalicha a vznešený biskup Jan Rokycana zemřel. Jako zde byl milý mnohým, ať je milý i tobě, vládce Olympu.“

Bartlová přitom poutavě líčí i komplikovanou dobovou společenskou situaci: „Vzájemné uznání obou konfesí, vynucené vyčerpáním po dlouholeté husitské válce, vedlo ke koexistenci navzdory rozepři a neshodě.“ Důsledkem toho byly jevy, které autorka označuje soudobými pojmy jako hybridizace a difuzivnost, nejednoznačnost a vrstevnatost. Součástí nesnadného soužití byl výskyt umělců, kteří pracovali pro obě strany, nebo lidí, kteří ve svých testamentech části svého majetku odkazovali církevním institucím obou konfesí – Bartlová mluví v tomto smyslu o vícečetných identitách. Fungovaly prý také jakési „simultánní“ kostely, v nichž se střídavě podávala eucharistie podle obou ritů (ostatně i dnes v Německu narazíme na kostely, z nichž je jedna část katolická a druhá protestantská). Také výtvarné umění se na hledání společenského kompromisu významně podílelo. Pro hybridní koncepty, v nichž se v praxi spojuje to, co je v teorii zcela nekompatibilní, poskytuje dokonce podle autory právě vizuální umění optimální prostor: „Svou podstatou se jednoznačnosti vzpírá i tam, kde by jí autoři rádi dosáhli.“

Éra umění spjatého s kališnickou stranou však u nás nakonec skončila a většina těchto děl neušla zkáze. Autorka nezastírá, že z období, jež zkoumala, se „disproporčně velké množství obrazů nemělo šanci dochovat, a to právě těch, které by byly na husitské straně nejvíce vyhraněné. Umění českého utrakvismu podlehlo radikálnímu zapomnění, jinak řečeno bylo většinou násilně zničeno.“ Nedá se ale říci, že by husitům a jejich pokračovatelům výrazně „nadržovala“, nýbrž spravedlivě konstatuje: „Husitství samo začalo násilným ničením předchozích obrazů v sakrálním kontextu... V tomto případě násilí zplodilo další násilí, protože se husitům nepodařilo rozšířit svou poznanou pravdu, již považovali za odhalení pravdy boží, mimo území Českého království, a ani v jeho hranicích o ní nepřesvědčili všechny. Z pohledu zahraničí zůstala jen pravdou partikulárně a dočasně tolerovanou. Pokud bychom chtěli být moralisty, můžeme říci, že husité na poli politiky paměti sklidili to, co zaseli.“

Kniha Mileny Bartlové navazuje na publikaci Umění české reformace: 1380–1620 (Academia, 2010). I tak ale bude asi potřeba vyvinout další nemalé úsilí k uvedení poznatku, že husitství nepředstavovalo jen naprostý kulturní propad, do obecnějšího povědomí. Stejně jako v publikaci Skutečná přítomnost, i v knize nejnovější dokáže autorka mnoho set let staré děje a výjevy interpretovat poutavě a překvapivě aktuálně. Stejně jako její středověcí a raně novověcí hrdinové, i my dnes řešíme problematiku toho, nakolik jsou možné a žádoucí vícečetné loajality (Čech × Evropan, muslim × demokrat). I my se dnes zamýšlíme nad dilematy koexistence, tolerance, nenávisti k jinakosti a (příp.) potřeby aktivní obrany vlastní identity. A rovněž stále platí co, co Bartlová píše na předposlední straně své výborné knihy: „Každý sám za sebe prožíváme hranici, kam až lze zajít v kompromisu s těmi, kdo žijí jinak, a kde už je nutno dát svůj nesouhlas najevo jednáním.“

 

Na podobné téma:
Husovská dilemata 
Zrození mýtu 

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.