Sinisalo, Johanna: Jádro Slunce

Sinisalo, Johanna
Jádro Slunce

recenze beletrie zahraniční

Dystopický román Jádro Slunce líčí kontrafaktuální historii Finska, ve kterém vládne kontrolovaný blahobyt, eugenické postupy a na černém trhu se obchoduje s chilli.

Někdo to rád chilli…
Johanna Sinisalo:
Jádro Slunce. Přel. Linda Dejdarová, Euromedia – Odeon, Praha, 2015, 344 s.

Finská autorka Johanna Sinisalo (*1958) se českým čtenářům představila poprvé v roce 2005, kdy vyšel v překladu Violy Parente-Čapkové její mezinárodně úspěšný román Ne před slunce západem (One Woman Press, Praha 2003), za nějž obdržela několik ocenění v čele s nejprestižnější finskou literární cenou Finlandia. Později vyšly dvě z jejích sci-fi povídek v časopisu Ikarie (2004) a v antologii Síň slávy evropské SF (2008). Sinisalo se v kontextu finské literatury etablovala jako autorka sci-fi a fantaskní literatury, přičemž sama tyto žánry záměrně narušuje a překračuje jejich hranice. Na svém autorském kontě má několik románů, povídkových souborů, knihu pro děti, ale také filmové a televizní scénáře.

V pořadí druhý do češtiny přeložený román má také shodou okolností v názvu slovo „slunce“. U obou knih lze nalézt i několik dalších společných jmenovatelů, z nichž jako nejvýraznější vystupují do popředí tematika genderu a rovnoprávnosti společenského postavení, mystifikační postupy při práci s prameny a multiperspektivita příběhu. K problematice genderu je třeba poznamenat, že se autorka vědomě nepřiklání k žádnému hnutí či ideologii, ale celou záležitost pouze analyzuje z pohledu vědeckého, biologicky a sociálně podmíněného.

Jádro Slunce zavádí čtenáře do Finska v letech 2013–2016, ale je to Finsko docela jiné, než jak je známe. Ve Finské eusistokratické republice vládne zákaz veškerých zdraví škodlivých a omamných látek včetně nikotinu a alkoholu, ale také chilli, které obsahuje návykový kapsaicin. Zákaz nevede k ničemu jinému než k černému trhu s chilli. Povinností každého příslušníka eusistokratické společnosti je všemi možnými způsoby podporovat snahu o kvalitní život. Neúnavné „oko“ Úřadu, které bdí nad blahobytem všech obyvatel, tvrdě trestá všechny prohřešky proti stanoveným nařízením. To se týká i druhového a společenského vymezení ženských a mužských rolí – každá osoba je po narození definována a musí se po celý život držet v jasně vymezených mantinelech. Paradoxně státní aparát, který toto vše řídí, sám podporuje jiné formy závislosti, jako je zejména státní loterie.

Již po několika stranách se objeví kapitolky nazvané Slovník současné finštiny, v nichž jsou vysvětleny pojmy eloj a morlok. Autorka se zde inspirovala u H. G. Wellse, aplikuje toto dělení ovšem pouze na ženy, pro muže vytvořila výmluvná pojmenování maskul a mínusový muž. Eloj neboli femižena „označuje poddruh ženského pohlaví, jež se aktivně reprodukuje a pro něž je typická všestranná péče o zdravé prospívání mužského pohlaví“ (s. 30). Morlok neboli neutrižena je „poddruh ženského pohlaví, u kterého typicky nedochází k reprodukci z důvodů fyziologického omezení (neplodnost). (…) Morloků ve společnosti neustále ubývá. Jejich společenský užitek se omezuje prakticky pouze na funkci záložní pracovní síly pro rutinní úkoly.“

Kdo trochu zná finské dějiny, ví, že rasová hygiena (finský ekvivalent pojmu eugenika) v reálné finské společnosti není žádnou smyšleností. Finové se vskutku báli degenerace národa a přikláněli se k opatřením, která měla zajistit zlepšování genetického fondu. Až do roku 1935 byly například v platnosti sterilizační zákony, existoval systém odměn pro švédsky mluvící zdravé matky apod. Dystopický, sociálněkritický obraz Finské eusistokratické republiky tak v tomto kontextu nabírá poněkud děsivého rozměru.

Dějová linka líčí osudy hlavní hrdinky Vanny/Very, která byla v dětství stejně jako její sestra Manna definována jako eloj, přestože na rozdíl od Manny je ze své podstaty morlok. Díky snaze babičky Aulikki na to Úřad nikdy nepřišel. V momentě, kdy se čtenář s Vannou/Verou seznamuje, je již závislá na kapsaicinu a společně se svým přítelem Jarem zapojená do dealerských aktivit. Postupně se odkrývá Vannina/Veřina minulost, příčina její závislosti – smutek nad ztrátou sestry Manny, jakož i okolnosti, které vedly k Manninu záhadnému zmizení.

Autorka opět využívá svých oblíbených nástrojů k tomu, aby stvořila uvěřitelný paralelní svět: nechybí zde odkazy na historické události (vývoj prohibičních zákonů, sterilizace); citace z odborných pramenů (ze zákona o přestupku proti pohlavnímu určení, ukázky z výukového filmu pro elojské učiliště, úryvek z díla Stručné dějiny domestikace ženy) i z populární literatury (úryvek z romantické povídky v časopise Femižena) či lidové popěvky („‚Ach, proč jsem se narodila jako morlok, proč nejsem elojí?‘ Nová verze finské folklorní písně, cca 1955“; s. 146). Podstatnou část textu pak tvoří Vanniny/Veřiny dopisy.

Díky dynamickému střídání žánrů i vypravěčů udržuje kniha po celou dobu čtenářovu pozornost. Fiktivní odborné pasáže mají buď podobu krátkého slovníkového hesla, nebo nejsou delší než pár stran. Propagandistické reklamy na loterii či voňavky i smyšlené beletristické útvary příjemně prokládají hlavní dějovou linii a poskytují chvilku se nadechnout, někdy i zasmát – byť s poněkud mrazivým pocitem v zátylku – a především podporují gradaci příběhu. Epistolární linie románu vyznívá místy poněkud sentimentálně či naivně, ale nad tím lze vzhledem k intimní povaze dopisů – která se zde fakticky blíží až deníkovým zápiskům – přimhouřit oko. Celkové kompoziční řešení textu představuje velmi zdařilou koláž a formuje fikční svět, který působí silně autentickým dojmem. Autorčinu práci s prameny lze jen obdivovat – je sice pravda, že se čtenářem rozehrává partii, v níž jedině ona sama může s jistotou vědět, které tahy se skutečně udály, a které ne, tváří se při tom však tak sebevědomě, že na její hru přistupujete a její mystifikací se zkrátka bavíte.

Jádro Slunce není z těch románů, které nabízejí nějaké řešení. Nabízí spíše další otázky. A tak je to dobře. Není ani z těch románů, jejichž přečtení nás někam posune anebo posune náš náhled na svět, jak se může stát u jiných společenských románů s vědeckofantastickými prvky, rozhodně v nás ale probudí znepokojující pocity, jak příliš se mnohé aspekty této alternativní reality podobají realitě naší.

© Jitka Hanušová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložil: A. A. M. , 16.01.2018 18:32
Sinisalo, Johanna: Jádro Slunce
Mohl by mi nekdo prosim objasnit konec knihy? Co se s Mannou skutecne stalo a co se stalo s Vannou na konci, co pochopila pod vlivem chilli?
Vložil: admin, 29.03.2016 13:09
Sinisalo, Johanna: Jádro Slunce
Děkujeme za upozornění, chyba odstraněna, zřejmě zapracovaly automatické (p)opravy:-)
Vložil: Jitka J., 24.03.2016 20:19
Sinisalo, Johanna: Jádro Slunce
Na začátku 4. odstavce má být místo "morek" slovo morlok. Já z knihy byla nadšená, myslím, že se bezezbytku vyrovná klasickým dystopiím jako Konec civilizace nebo 1984, proto bych neváhala s hodnocením alespoň 80 %.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2090x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce