Waters, Sarah: Platící hosté

Waters, Sarah
Platící hosté

recenze beletrie zahraniční

Zapomeňme na viktoriány, zapomeňme na ženskou část věznice Millbank, na prostitutky převlékající se za chlapce, na varieté a potemnělé salóny náruživých šlechtičen. I jiná období mohou být v barvitých dějinách Velké Británie zajímavá. A to natolik, že si je pro svůj román vybere renomovaná a cenami ověnčená autorka Sarah Watersová.

Pád domu Wrayových aneb koupelnová iniciace po watersovsku
Sarah Watersová: Platící hosté. Přel. Barbora Punge Puchalská, Argo, Praha, 2015, 552 s.

Zapomeňme na viktoriány, zapomeňme na ženskou část věznice Millbank, na prostitutky převlékající se za chlapce, na varieté a potemnělé salóny náruživých šlechtičen. I jiná období mohou být v barvitých dějinách Velké Británie zajímavá. A to natolik, že si je pro svůj román vybere renomovaná a cenami ověnčená autorka Sarah Watersová.

Tento trend autorka ostatně započala již v roce 2006 u románu Noční hlídka, kdy, vcelku překvapivě, po trojici úspěšných románů Špičkou jazyka, Náklonnost a Zlodějka opustila 19. století a zamířila do období kolem druhé světové války. V románu se střídají tři časové roviny, rok 1944, počátek války v roce 1941 a nejvíce prostoru je věnováno době krátce po druhé světové válce (konkrétně roku 1947), která autorce připadala nejlákavější. Docházelo v ní totiž k zajímavým střetům, když se ženy, které díky válce zažily do té doby nevídanou emancipaci, měly najednou vrátit ke starým pořádkům. Což se jim přirozeně nelíbilo. Toto období uchvátilo Watersovou natolik, že se do něj vrátila ještě jednou, a to hned následujícím románem Malý vetřelec – jakýmsi mixem románu gotického, psychologického a společenského. Hlavním hrdinou tohoto díla však není stárnoucí venkovský doktor Faraday, ale mnohem spíše sídlo Hundreds Hall a starobylá rodina, jež se za každou cenu snaží i nadále žít stejně, jako to po celá staletí dělali její předci. Oč více rodina lpí na starých pořádcích, o to více jí tato snaha nevychází. Musí bojovat s domem, který se jí v symbolické rodině staví na odpor, podobně jako okolí a vlastně i celá společnost, jež po válce v Británii zažila možná ještě větší zemětřesení než během blitzkriegu. Román Malý vetřelec je v kontextu tvorby Sarah Watersové zajímavý ještě jednou věcí. Autorka zde poprvé zvolila mužského hrdinu, a nikoliv onoho pověstného lesbického viktoriánského diblíka (nálepka, jíž se už Watersová asi nikdy nezbaví), a hlavně zcela opominula lesbickou tematiku, jež do té doby vždy hrála v jejích dílech dost podstatnou roli.

Jestli mají díla Sarah Watersové něco společného, pak to je autenticita a dokonalá nápodoba dobových literárních děl, jimž autorka nadto propůjčuje i něco navíc. Takto si již Watersová pohrála kupříkladu s Defoeovou Moll Flandersovou, A. C. Doylem, v Malém vetřelci vzdala hold třeba i Edgaru Allanu Poeovi či dílu sester Brontëových. Inspirace pracemi těchto velikánů byla zjevná. Ve svém zatím posledním románu Platící hosté však Watersová zavítala do doby, která nebyla pro současné autory historické prózy, ve srovnání s jinými historickými obdobími, doposud příliš atraktivní. Jde o léta krátce po první světové válce, konkrétně o rok 1922. Jak říká Watersová, již zde započaly první změny v anglické společnosti, ona „boření předsudků a starých pořádků“, a to nejen v anglické tradiční třídní společnosti, ale především ve spojitosti s ženami a jejich postupnou emancipací. A že nemusí jít o dobu nezáživnou, dokazuje neskutečná popularita seriálu Downton Abbey, který ve svých posledních sériích líčí přesně totéž.

Watersová, jak u ní bývá zvykem, strávila mnoho měsíců v archivech a knihovnách, četla dobové autory, prohlížela si časopisy a fotografie, listovala policejními záznamy a spisy. Mohla přirozeně čerpat inspiraci v dílech uznávaných autorů té doby, Jamese Joyce, Virginie Woolfové, E. M. Forstera a mnohých dalších. Ti jí však neposkytli přesně to, co ji zajímalo nejvíc: vhled do myšlení tehdejších žen, především žen, jichž se nějakých způsobem dotkla proměna společnosti po skončení první světové války. Toto našla u dvou spisovatelek, jež mají společné jedno (byť šlo v obou případech o velmi plodné autorky, oceňované i mladšími spisovateli zcela jiného ražení, mj. Kingsleym Amisem): proslavily se nejvíce tím, že je v podstatě nikdo nezná. Jak Elizabeth Bowenová, tak Elizabeth Taylorová se velice živě zajímaly o to, co se schovává za zdánlivou spořádaností anglických středostavovských domácností, za všemi těmi tlustými zdmi. Zajímalo je, jaké sny a frustrace měly tehdejší spořádané ženy a matky, ony udržovatelky rodinného krbu, i to, zda je možné trochu „ubrat“ na slušnosti, ale uchovat si tvář spořádanosti a dokonalosti. O tom, že jak Bowenová, tak Taylorová pod oněmi pověstnými pokličkami nacházely mnoho zajímavého, není pochyb.

Watersové exkurz do dvacátých let je opět založený na lehkém klišé upadajícího panského domu. Nejde však, jako třeba v Malém vetřelci, o nápodobu gotického románu (byť je tedy vila rodiny Wrayových taktéž plná duchů a přízraků z minula). Mnohem spíš jde o sociologickou sondu do života v poválečném Londýně, kdy v podstatě začaly padat první z třídních a genderových bariér. Lidé z nižších vrstev se počali stěhovat i do jim dříve zapovězených luxusnějších oblastí Londýna, ženy (některé) pracovaly a aktivně se zapojovaly do společenského i politického dění kolem. Tyto změny se více či méně osobně dotýkají všech čtyř hlavních postav románu Platící hosté. Frances Wrayová, věkem již stará panna, doslova „hnije“ s matkou v rozpadající se rodinné vile. Obě mohou jen vzpomínat na pohodlný život s bratry a otcem před 1. světovou válkou, na služebnictvo, všechny ty večírky a akce, které pořádaly. Oba Francesini bratři ve válce padli. Smrt tyranského otce sice oběma ženám uvolnila ruce, ale také je postavila před krutou realitu: po otci jim zbyly jen dluhy, veškeré služebnictvo musely propustit a Frances se musela vzdát životní lásky a vrátit se do domu na Camberwellu, aby se jako dcera, služka a kuchařka v jednom postarala o zcela nepraktickou matku. Poslední možností, jak zachránit dům, je přijmout platící nájemníky. A tak se z někdejší paní domu a její dcery stanou ze dne na den bytné.

Do domu se nastěhuje poněkud extravagantní a hlučný manželský pár, Lilian a Leonard Barberovi. Leonard je úředníkem v pojišťovně, Lilian pochází z mnohem nuznějších poměrů, ale dobře se provdala a stala se z ní lehce znuděná ženuška v domácnosti. Pro Frances a její matku je o to větší šok, když se v jejich domě a v roli „okrasy“ salónu objeví člověk, který by za starých dobrých časů k ničemu takovému rozhodně nebyl svým původem předurčen. O to víc ponižující je pro obě ženy, když pak Frances před Lilian klečí ve špinavých hadrech na schodech a vytírá, pere nebo dělá jiné těžké manuální práce.

Ona láska, jíž se Frances kvůli otcově smrti vzdala, nebyl logicky muž, ale žena. Frances dávno rezignovala na jakýkoliv osobní život, nechce navíc provokovat matku (která o jejích „zkažených“ známostech ví) ani okolí. Lilian jí ostatně není zpočátku ani příliš sympatická. Časem však dojde k očekávanému sblížení. Lilian, frustrovaná manželstvím, si z Frances udělá vrbu a Frances podlehne naději, že třeba není v jejím životě vše ztraceno. Nebyla by to Sarah Watersová, aby nedošlo na relativně explicitní erotické scény (třebaže ve srovnání se Špičkou jazyka o něco umírněnější). Mnohem zajímavější než koupelnová iniciace Lilian je však Watersové psychologická hra s postavami a potažmo i se čtenářem. Jak přiznala v jednom z rozhovorů, její postavy prodělaly během tvůrčího procesu velký vývoj: „Zdání může klamat, nic nemusí být, jak se na první pohled zdá, ať již jde o způsob oblékání, motivaci nebo třeba nevinnost.“ Frances, jež může být snadno považována za tu „morálně zkaženou“, postupem vyprávění nabývá mnohem konkrétnějších obrysů a v celkovém vyznění románu je naopak ona tou upřímnější a poctivější, bez ohledu na orientaci a to, jak by na tuto stránku její osobnosti nahlížela tehdejší většinová společnost. To Lilian, ona navenek spořádaná, byť marnivá ženuška v domácnosti, je nakonec odhalena jako mistrná manipulátorka, vypočítavá a povrchní žena, která Frances, ale v podstatě i svého muže zneužila k dosažení pečlivě naplánovaných cílů.

Román obsahuje ještě detektivní rovinu, již by bylo škoda do detailu prozrazovat. Vyšetřování vraždy, jež se v Camberwellu odehraje a dotkne se všech protagonistů, se táhne skoro polovinou románu a dospěje k ne úplně očekávanému rozuzlení přesně v duchu předchozí definice. Ti, kdo se zdáli nejmravnějšími, jsou nakonec těmi, kteří ukrývají ona „malá špinavá tajemství“. To, že vrah neskutečnou shodou šťastných náhod unikne trestu, není až takovým překvapením (Watersové řetězec šťastných náhod v něčem připomíná třeba Allenův londýnský film Hra osudu, v němž chladný kalkul Jonathana Rhys Meyerse zůstal nakonec nepotrestán). Jak jeho postava, tak i Lilian však končí v obou příbězích podobně: možná vyhráli svůj malý boj, ale v konečném důsledku přišli úplně o všechno.

Watersové šestý román v mnoha ohledech nevybočuje z řady. Se svými 552 stranami je to opět řemeslně mistrovský pastiš dobového románu, okořeněný lesbickými motivy, sociální tematikou plus zde ještě navíc kriminální zápletkou. I přes již tradičně značný rozsah autorka dokáže udržet tempo a možná až na některé momenty v rámci policejního vyšetřování v druhé polovině románu i čtenářovu pozornost. Tu nejzajímavější munici, použijeme-li příměru, ať již v rovině erotické, nebo i literární, však autorka „vystřílela“ v polovině první. Také se vkrádá otázka, zda její milostný trojúhelník, zde dvě ženy versus zhrzený muž, funguje stejně, jak by fungoval trojúhelník tradiční. Někdy totiž působí malinko uměle a rušivě. To, že Watersová dokáže napsat výborný román i bez lesbické tematiky, již ostatně prokázala v Malém vetřelci. Ale je možné, že by pak její historický román přišel o ono očekávané „ozvláštnění“ a že by ho mohl stihnout osud děl Bowenové i Taylorové. A to by byla škoda. Ať se to někomu líbí, nebo ne, Sarah Watersová patří spolu s Hilary Mantelovou k nejlepším autorkám historické britské prózy současnosti a lze ji jen obdivovat, s jakou pílí, zápalem a umem dokáže oživit na první pohled nepříliš atraktivní historické období, s bonusem v podobě zajímavého životního osudu a příběhu plného nečekaných zvratů.

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1721x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce