Grynberg, Henryk: Domov

Grynberg, Henryk
Domov

recenze beletrie zahraniční

Ke Grynbergovým textům je možné přistupovat jako k beletrii, ale zároveň lze jeho dílo vnímat jako esej o zmizelých, zemřelých a zavražděných „obyčejných bezbranných lidech“ i o poznamenaných životech těch, kteří holocaust přežili a stále se k němu v myšlenkách vracejí.

Domov
Henryk Grynberg: Domov. Přel. Olga Hostovská a Daniela Lehárová, Sefer, Praha, 2015, Praha, 128 s.

Henryk Grynberg, polsky píšící spisovatel židovského původu, se narodil v roce 1936 a dětství prožil ve vesnici Radoszyna, vzdálené 60 km od Varšavy. Za války se s celou rodinou ukrýval nejprve na venkově a později v hlavním městě; z celé široké rodiny přežili holocaust jen on a jeho matka. Po válce žil nějakou dobu v Lodži, kde i odmaturoval, v 50. letech studoval žurnalistiku na Varšavské univerzitě. Aktivně se účastnil událostí roku 1956, kdy pod vlivem politického „tání“ došlo k mnoha protestům a demonstracím. Od téhož roku byl hercem varšavského Státního židovského divadla, s nímž v roce 1967 odjel na turné do Ameriky, kde se rozhodl, že se do Polska se souborem již nevrátí. Přestože se po roce 1989 začal do své rodné země pravidelně vracet, nikdy se nepřestěhoval zpátky a opakovaně říká a píše, že to nemá v úmyslu. Jako spisovatel debutoval v roce 1959 povídkou Antygona (Antigona), uveřejněnou v časopise Współczesność. Po své emigraci na 20 let zmizel z hlavního proudu polské literatury, ačkoli jeho povídky a básně vycházely v pařížském exilovém časopise Kultura i v londýnských exilových nakladatelstvích. V Polsku se začaly jeho texty znovu tisknout ve 2. polovině 80. let, zatímco v Česku se s nimi mohli čtenáři seznámit teprve po sametové revoluci.

Biografie tohoto v Česku dosud málo překládaného autora je bránou k jeho tvorbě, v níž dominuje jediné, palčivé téma: osud polských Židů za druhé světové války i po ní („Moje téma je křivda, největší, jakou znám, a obyčejní bezbranní lidé, které obdivuju“). Nejinak je tomu i v případě výboru kratších próz Domov, který vydalo nakladatelství Sefer v roce 2015. Výbor pořízený Olgou Hostovskou – která jej z větší části i přeložila; zbytek přeložila Daniela Lehárová – je uspořádán tak, aby bylo v autobiograficky laděných textech pokryto období zhruba 50 let od konce války do devadesátých let. V úvodní povídce tak čteme o školních příhodách žáka židovské školy v prvních poválečných letech, další mapují vysokoškolská studia, život v komunistickém Polsku, události roku 1968 i život v americkém exilu. Příběhy jsou vzájemně propojené především postavou hlavního hrdiny-vypravěče, ale i dalšími postavami, myšlenkami a vzpomínkami. Překračují tak rámec izolovaných povídek a tvoří větší celek. Poslední dva texty výboru, méně fikční a více esejistické než ty předchozí, protahují časový rámec knihy až do 90. let, kdy Henryk Grynberg Polsko několikrát navštívil. Jeden z nich vypráví o práci na dokumentárním filmu, v němž se autor setkává s pamětníky ze své rodné vesnice a nachází mezi nimi vraha svého otce, zatímco druhý se zaobírá problematikou literárně-kulturní identity: jako spisovatel, který píše výhradně polsky (přestože již drahně let žije v Americe), do polské literatury nezpochybnitelně patří; zároveň je však z literárního kánonu coby židovský spisovatel neustále vylučován. Prostřednictvím práce na svém tématu se Grynberg zároveň neustále vyjadřuje i k tématu Polska, naráží na ně na každém kroku. Ve skutečnosti Polsko je stejně bytostnou součástí jeho identity i jeho psaní jako židovství – a ani americká zkušenost jeho polskou zkušenost nepřekryla ani v nejmenším. Naopak ji spíše katalyzuje, dává jí ještě konkrétnější tvar. Tematizace židovské identity je ale v Domově zřejmě nejvýraznější. Na jedné straně se s ní pojí strach z přetrvávajícího antisemitismu (Grynberg „nedokáže a nechce odpustit“), vedoucí k úvahám o emigraci, a na druhé straně úporná péče o vlastní i kolektivní historii, z níž tato identita vyvěrá, strach z její ztráty hrozící při životě mimo rodnou zemi a pocit, že nejvyšším závazkem je téma holocaustu nikdy neopustit, „neodcházet – apelovat dál“.

Ke Grynbergovým textům je možné přistupovat jako k beletrii, ale zároveň lze jeho dílo vnímat jako esej o zmizelých, zemřelých a zavražděných „obyčejných bezbranných lidech“ i o poznamenaných životech těch, kteří holocaust přežili a stále se k němu v myšlenkách vracejí. Potvrzují to ostatně i jeho vlastní slova: „Když jsem byl mladý, měl jsem větší sklony k fabulaci […], chtěl jsem být především spisovatelem, teď však čím dál více chci být kronikářem.“ Také způsob, jímž byl výbor sestaven, navádí čtenáře spíše k faktografickému čtení. Nevyhnutelná nedořečenost mnoha detailů a situací, jež vyplývá z literární povahy povídek, pak vytváří zvláštní napětí: Grynberg nám nedává možnost uchopit situaci v realistickém či historickém smyslu, protože vyprávění je příliš nekonkrétní. Zároveň však pomocí svých vzpomínek vytváří strukturu vyššího řádu, jejíž významová platnost překračuje životy konkrétních jedinců zachycené v povídkách a stává se obrazem osudu celého společenství. 

© Anna Plasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.