Hemingway, Ernest: I slunce vychází

Hemingway, Ernest
I slunce vychází

recenze beletrie zahraniční

Na zdánlivě bezstarostném pozadí červencového výletu pěti mladých pařížských emigrantů na slavnou fiestu ve španělské Pamploně Ernest Hemingway strhujícím způsobem zobrazuje hlubokou vnitřní krizi své generace, která se v poválečné době nedokáže vyrovnat s celkovou deziluzí z vlastní existence. Tento první Hemingwayův román, jenž vyšel v roce 1926, je považován za jedno z jeho nejzásadnějších děl.

Zásadní dílo tzv. „ztracené generace“
Ernest Hemingway: I slunce vychází. Přel. Martin Pokorný, Euromedia – Odeon, Praha, 2015, 240 s.

V polovině 20. let byl Ernest Hemingway (1899–1961), tehdy redaktor jedněch pařížských listů, ještě poměrně neznámým autorem. Patřil k řadě mladých amerických intelektuálů, kteří toužili opustit své konvencemi svázané domovské prostředí a plnými doušky absorbovat nastupující umělecké proudy a svobodu starého kontinentu, jenž se tehdy pozvolna vzpamatovával z nedávno ukončené války. Rok 1925 ovšem představuje v kariéře mladého začínajícího spisovatele zásadní mezník: když přesně v den svých šestadvacátých narozenin (21. července) začal Hemingway konstruovat příběh inspirovaný skutečnými událostmi, jež se svými přáteli prožil pár týdnů předtím, netušil, že z tohoto textu vzejde jedno z nejpublikovanějších a nejpřekládanějších děl světové literatury. Svým prvním románem I slunce vychází (často také publikován pod názvem Fiesta) Hemingway nejenže dokonale vystihl obraz silně nevyrovnaných příslušníků nastupující mladé poválečné generace, ale vedle toho přesně stanovil meze, v jakých se bude vyvíjet jeho budoucí tvorba.

Základní narativní linie románu je vcelku jednoduchá – pětice mladých emigrantů žijících v Paříži se rozhodne podniknout výlet do Španělska, kde ve městečku Pamplona chtějí na vlastní kůži zažít slavnou každoroční tzv. fiestu (název pro španělskou lidovou slavnost) zasvěcenou svatému Fermínovi, jejíž součástí je běh býků v ulicích a býčí zápasy v tamní koridě. Na pozadí pulzující, extatické atmosféry prosycené zpoceným horkem přiopilých účastníků a za dunivého rytmu běžících býků a temperamentních španělských tanců se v každém z Hemingwayových hrdinů odehrává jeho osobní hluboké existenciální drama, jemuž se svojí intenzitou nemůžou rovnat ani okolní dynamické oslavy.

Dílo nemá jednoho hlavního hrdinu – hrdiny jsou všichni a vlastně také možná nikdo. Jak ostatně říkal sám Hemingway, „možná že je někdy příběh lepší bez hrdiny“. Vypravěčem, do něhož autor vložil mnoho autobiografických prvků, je Američan Jake Barnes, válečný veterán, redaktor a začínající spisovatel, který se usídlil v Evropě s cílem najít pravou uměleckou svobodu. Své milostné city k Brett Ashleyové, silně nevyrovnané a promiskuitní dívce, však nemůže kvůli svému zranění z války naplnit, a je mu tak znemožněno stát se naplno součástí nové poválečné sexuální svobody a nevázanosti, jejímž ztělesněním je zde právě impulzivní Brett. Jakeova tělesná indispozice ovšem nepředstavuje pouze zdroj vnitřního trápení a dilemat, ale v určitém smyslu mu poskytuje i jistou volnost – prozaicky řečeno, nemá potřebu se před opačným pohlavím předvádět, neboť by to stejně nemělo praktické vyústění. Jake Barnes tak působí dojmem zdánlivě nejvyrovnanějšího hrdiny: jeho atributy jsou sympatická sebeironie a zdravý nadhled („Působilo to jako dobrá životní filozofie. Za pět let, říkal jsem si, mi bude připadat pitomá jako všechny ostatní dobré filozofie, které jsem kdy měl“), což však nic nemění na tom, že se mu chce nad svojí trapnou situací často brečet („Dělat cynika ve dne je snadné, ale v noci to je jiná věc“).

Přesným opakem toho, jak Hemingway vnímá hrdinu a vůbec archetyp muže, je postava Roberta Cohna, zakomplexovaného a iritujícího jedince s ne příliš vyvinutým sociálním citem, jehož mají všichni pro jeho fatální pobláznění do Brett plné zuby a ze svého kruhu jej vytěsňují. V souvislosti s negativními povahovými rysy tohoto celoživotního outsidera Hemingway poměrně často naráží na Cohnovo židovství, což lze chápat jako náznak antisemitských nálad v tehdejší společnosti (kupř. „Ten židák!“, „Zmiz s tím svým smutným židovským ksichtem!“ atd.); těžko to však můžeme považovat za důkaz antisemitismu samotného autora, jak se někteří literární vědci celkem marně pokoušeli dokázat (Hemingway, jak je známo, bojoval ve španělské občanské válce na straně levicových republikánů, netajil se sympatiemi k socialismu a byl z podstaty liberál a kosmopolita, jakékoliv náznaky antisemitských projevů či podobné xenofobie jsou u něj tedy vysoce nepravděpodobné). Skupinu doplňují Mike, Brettin skotský snoubenec, a dobrosrdečný Bill Gorton, který jako jediný ze skupiny nepodlehne kouzlu Brett, což opět někteří vnímají jako skrytou známku homosexuální orientace této postavy.

Jakeovo zranění znemožňující mu plnohodnotný vztah se ženou symbolizuje nejen tragické důsledky první světové války, ale také obecnou deziluzi a duševní rozvrácenost celé jedné generace, kterou americká autorka Gertrude Steinová nazvala dnes již proslulým přídomkem „ztracená“. Jakkoliv můžou životy hrdinů působit bezstarostným dojmem a na čtenáře dýchat ležérností pařížské bohémy toulající se od jednoho baru k druhému, jejich způsob existence ani jednomu z nich nepřináší pocity úlevy či štěstí, ba naopak. Životní styl hrdinů, přestože může připomínat permanentní fiestu, je spíše výrazem naprosté deziluze ze světa a ze své vlastní existence, která často dávala mnohem větší smysl v zablácených, krví nasáklých zákopech než na pohodlných kavárenských židlích. Ono hluboké existenciální trauma až heideggerovského střihu znamená pro Hemingwayovy hrdiny tíživé duševní břemeno, jehož se chtějí – každý odlišným způsobem – zbavit: Brett častým střídáním partnerů (ve své ztracenosti se dokonce stihne zamilovat i do mladého torera Pedra Romera, mimochodem skutečného slavného toreadora), ostatní pak za pomoci alkoholu.

Právě alkohol tvoří nedílnou součást každé z kapitol, ať v podobě whisky v útulném pařížském bytě, absintu na stolech teras restaurací, či silného španělského vína, jež Jakeovi a Billovi zkracuje úmornou cestu rozpáleným autobusem a sbližuje je s tamními přátelskými Basky. Jít se „někam napít“, „zajít si na skleničku“ znamená v řeči hrdinů, konstantně mírně pod parou, alespoň chvilkovou možnost úniku z reálného světa jejich existenciální prázdnoty. Uvědomíme-li si ovšem, že ve Spojených státech tehdy již pátým rokem platila celostátní prohibice, můžeme tento oblíbený Hemingwayův motiv vykládat jako jistý příznak svobody, které se mu v Americe nedostávalo.

Přestože jde o amerického autora, ve většině nejvýznamnějších děl Ernesta Hemingwaye se s tematizováním rodných Spojených států příliš často nesetkáme. Stejně je tomu i v případě této jeho románové prvotiny, jejíž děj zasadil nejprve do prostředí meziválečné Paříže, životem tepající metropole, překypující kavárnami, zvuky lodí plujícími po Seině a novými uměleckými směry, a následně své hrdiny přesunul na Pyrenejský poloostrov, spalovaný červencovým sluncem. Ačkoliv si je Hemingway vědom, že „cestováním se nic nezmění. Vyzkoušel jsem to. Změnou místa sám sobě neutečeš“, až ve Španělsku, autorově zamilované zemi, se odehraje klíčová dějová zápletka. Hemingway ve svém románu I slunce vychází velmi zdařile vystihnul kontrast mezi prostředím Paříže a divoké, živelné Pamplony, přičemž není těžké vypozorovat, ke kterému z nich má autor bližší vztah. Hemingway, jenž si vůči francouzské metropoli od samého počátku zachovával určitý odstup, se – nejen na stránkách tohoto díla – jednoznačně kloní k nespoutanosti španělské koridy a venkova, jež jsou svojí autentičností a nezkaleností v přímém rozporu s intelektuálním prostředím pařížských kaváren. Právě korida a náhled na ni jsou jakýmsi ukazatelem povah každého z hrdinů – zatímco Jakea nespoutané býčí zápasy fascinují a při lovu ryb na tichém španělském venkově bez nánosů civilizace je očividně nejšťastnější, ostatní tento názor příliš nesdílejí a je jim očividně bližší Paříž, čímž autor svoji „hlavní“ postavu vůči ostatním jasně vymezuje.

Již v Hemingwayově románové prvotině můžeme pozorovat originální způsob jeho autorského vyjadřování, vyznačující se prostým, jasným jazykem a krátkými, někdy až staticky působícími větami jednoduchými („Voda pod námi byla hladká a temná. Kolem pilířů lávky plynula nehlučně. Minul nás muž s dívkou. Šli a drželi se kolem pasu“). Kromě typické citové nezúčastněnosti i zde vypravěč eliminuje prvky zpětné reflexe, tj. zobrazuje výlučně to, co cítil v daném okamžiku, a představuje své myšlenkové pochody ve chvíli, kterou popisuje, nikoliv už své pocity v době, kdy události zaznamenává. Vedle tohoto originálního postupu Hemingway záměrně nesděluje všechny informace a jeho známá „teorie ledovce“ se již zde ukazuje v plném rozsahu. Vysvětlení řady opisovaných jevů, stavů myslí hrdinů, reakcí a pocitů si tedy čtenář musí domyslet zcela sám.

I přesto, že je I slunce vychází první Hemingwayův román, nalezneme v něm všechna autorova oblíbená témata, jako jsou láska, smrt, příroda či válka, dále typický styl vyprávění, které přes zdánlivou minimalističnost sděluje vše, či pojmenovávání nejzákladnějších pravd lidského života. V tomto mnohovrstevnatém románu Ernest Hemingway brilantně zobrazil rozháranou atmosféru poválečné Evropy s duševně i tělesně poznamenanými jedinci. Pro svá další, dnes již klasická díla, která jej řadí mezi největší světové autory, si Hemingway nemohl připravit lepší půdu.

Kniha se dosud dočkala pěti českých vydání, z toho čtyři (1966, 1985, 1992 a 2000) jsou dílem překladatele Františka Vrby, poslední vyšlo v roce 2015 v překladu Martina Pokorného.

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2914x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce