Mendel, Miloš: Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu

Mendel, Miloš
Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu

recenze náboženství

Kniha čtivým způsobem seznamující s teorií a praxí islámu má svůj takřka nedocenitelný význam. Právě na současném vztahu většiny Čechů k muslimům se totiž vyjevuje pravdivost výroku, že nejvíce se bojíme toho, o čem nic nevíme. A na to, aby si Češi začali osvojovat solidnější znalosti o islámu, je nejvyšší čas.

O islámu solidně a bez demagogických polopravd
Miloš Mendel:
Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. Dingir, Praha, 2016, 320 s.

Co si máme představit pod pojmem islám? Existuje vůbec jednotný islámský svět? Je islám netolerantní, nenávistné a kruté náboženství? Může se Česká republika vyhnout zvyšování počtu muslimů? Jsou muslimové bezpečnostním rizikem pro Českou republiku? Uměl prorok Muhammad činit zázraky? Nakolik pružné je muslimské právo šarí‘a a jak se dá zachovávat za polárním kruhem? Jak zní „islámský otčenáš“? Proč je pro islám tak důležitá arabština, takže se v ní někteří učí pasáže Koránu zpaměti, aniž by jim rozuměli, a jiným prý stačí vyslechnout recitaci originálního textu Koránu a oni konvertují? Jak si islám cení Mojžíše, Panny Marie a Ježíše? Věří muslimové v anděly, ďábly a džinny? Jak osmanská víra v nadpřirozené bytosti zvané ifríti ovlivnila slovenský folklor? Jaká je muslimská představa pekla a nebe a jakou roli v něm podle Koránu hrají hurisky a spanilí chlapci? Které mrtvoly není nutné před muslimským pohřbem omývat? Jak je možné, že muslimové používají při modlitbě růženec? Jak vypadá muslimský kult svatých? Kdo je vezír, emír, sultán a šejk? Co je to basmala, hamdala a takbír? Kteří psi jsou muslimům odporní a jací méně? Proč mají muslimové v oblibě zelenou barvu a existují v tomto směru mezi nimi i nějaké výjimky? Co znamená pro muslimy symbolika půlměsíce a hvězdy? Jak se muslimové dívají na manželský vztah a na sex? Jak se islám staví k homosexualitě? Co si myslí o antikoncepci a potratu? Nenávidí židy? Jaký je rozdíl mezi islámem a islámským fundamentalismem? Potvrzuje Korán etickou oprávněnost terorismu? A jsou skutečně všichni teroristé muslimy, jak říká Miloš Zeman?

Na tyto a desítky dalších otázek odpovídá arabista a docent Masarykovy univerzity Miloš Mendel (*1952) ve své knize Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. Jejím chvályhodným cílem je podle anotace zprostředkovat české veřejnosti pohled na islám, který není zatížen nánosem smyšlenek a polopravd, jimiž je dnes česká veřejnost zahlcována z některých sdělovacích prostředků, aktivit občanských iniciativ i z postojů a prohlášení mnoha politiků.

Autor, který se dlouhodobě zabývá moderními a soudobými dějinami Blízkého východu a islámského světa, v knize vlastně neříká v zásadě mnoho nového. Dokonce by se dalo neuctivě říci, že jde snad až o banality, které dnes ale rozhodně nejsou samozřejmé. Proto je v současnosti nutné říkat je nahlas, opakovat je, a dokonce je hájit: například že muslimové nejsou všichni stejní, ale jsou inkulturovaní do mnoha odlišných oblastí; že myšlenka džihádu má mnoho interpretací a mnozí jej vykládají ve smyslu vroucího plnění etických povinností; žeHuntingtonův „střet civilizací“ není nějaká civilizační nutnost a z vědeckého hlediska byl vyargumentován jen chatrně a velmi nedokonale...

Autor zcela po právu zdůrazňuje, že mnozí současní muslimové prožívají svoje identity „vícečetně“, tedy že egyptští muslimové se cítí být (kromě následovníků Muhammada) rovněž pokračovateli starověkého Egypta, stejně jako iráčtí muslimové se chápou jako dědici Sumerů a Babyloňanů, ale příliš je nezajímá, co se děje v rovněž muslimské Malajsii. A současně Mendel zdůrazňuje pestrost islámu i v rámci každé z jednotlivých kulturních oblastí, protože muslimskou komunitu samozřejmě – a naštěstí – netvoří jen fundamentalisté. Naopak, autor nadhazuje hypotézu, zdali nejsou vyznavači nekonformních rituálů a praktik „právě těmi věřícími, kteří tvoří podstatu a základ soudobého prožívání tohoto náboženského systému“.

Kniha nabízí čtivý průřez náboženstvím islámu v teorii i v praxi. Někdy přitom zachází až do překvapivých detailů, které nemusí znát ani lidé, kteří cosi o islámu tuší: například když líčí, jak přívrženci jedné z radikálních šíitských skupin v desátém století obsadili Mekku a na tamní posvátný Černý kámen chodili kálet jako na symbol mnohobožství. Názvy jednotlivých kapitol ve formě otázek jsou formulovány přitažlivě, tak, aby nalákaly případného čtenáře. Autorovy odpovědi jsou formulovány stručně a některé jeho myšlenky zůstávají jen naznačeny, což může zájemce podnítit k dalšímu studiu. Mnohé teze jsou přitom formulovány až příliš heslovitě a mnohé by se jistě dalo doplňovat, což samozřejmě ví i samotný autor. V kapitole Proč Češi nemají s islámem zkušenosti? třeba tvrdí, že se našim zemím historická zkušenost s islámem „zázračeně“ vyhnula. Připomíná spis Antialkorán, v němž Václav Budovec z Budova nacházel i jisté pozitivní rysy islámu, nebo příchod desítek Bosňáků, kteří se u nás dobře integrovali. Připomíná ale především dobovou píseň Hercegovina, v níž se zpívalo: „Mohamedáni, to jsou pohani, kalhoty maj roztrhaný, smrkaj do dlaní.“ Dodat ale můžeme, že s islámem se seznamovali i četní čeští cestovatelé a jejich dojmy nebyly zdaleka jen negativní. Například Jan Neruda byl v Istanbulu přímo unesen, a dokonce dával tamní Turky v mnoha ohledech Evropanům za vzor: „Kde my stavíme ,boží muka‘ a sochy sv. Jana Nepomuckého, vysází Orientál stromy a postaví fontánu – chládek a vláhu všemu zemdlenému!“; muslimský hřbitov je podle něj „vždy malebný, vždy oživený“, na rozdíl od „pedanticky nastrojených“ hřbitovů křesťanských. Ač je přitom Neruda naším národním klasikem, právě tyto jeho pasáže se do české kulturní paměti příliš nezapsaly. – Jiným Čechem nadšeným z návštěvy muslimské krajiny, tentokrát Sarajeva, byl malíř Ludvík Kuba (1863–1956). Svůj pohled na dějiny Bosny při střetávání křesťanského a muslimského světa shrnul v názoru, že až s islámem sem „vtáhlo lidství, neboť vedle džamií, medres a tekijí (klášterů) se chvatně stavěly mosty a cesty, vodovody a studánky, hány (hospody na cestách) a lázně… Karavanseraily, kolem nichž vznikaly krámky, se stávaly hořčičným semenem měst, která rostla v rovinách jako houby po dešti, kdežto dříve neměla šlechta jiných starostí, než aby nechala hynout celá pokolení při stavbě svých hradů.“ Pustošiví a krutí byli v podání Kuby ne vyznavači Alláha, nýbrž křesťané...

Některá Mendelova tvrzení si zaslouží drobné upřesnění: například jím uváděný údaj, že u nás žijí dva až tři tisíce muslimů, snad vychází z oficiálních údajů posledního sčítání lidu, domů a bytů, neoficiální údaje ale mluví o asi 22 tisících. Mírný podiv u někoho mohou vyvolat také autorova slova o tom, že značná část příslušníků jeho generace znala širší historický kontext islámských dějin „nesrovnatelně lépe“ než současní vysokoškoláci, což je jistě možné, ale specifikaci by si zasloužilo, o kterých studentech přesně mluví. Každopádně má dnes tato kniha – jakási čtivější učebnice – svůj takřka nedocenitelný význam, samozřejmě spolu s některými dalšími tituly, jako je třeba Atlas muslimských strašáků (Academia, 2015). Právě na současném vztahu většiny Čechů k muslimům se totiž vyjevuje pravdivost častokrát omílané fráze, která ovšem kvůli častému užívání neztrácí nic ze své platnosti, že nejvíce se bojíme toho, o čem nic nevíme. A na to, aby si Češi začali osvojovat solidnější znalosti o islámu než je to, co národu prezentuje jím zvolený prezident, je nejvyšší čas. Otázka totiž nestojí tak, jestli vyznavače proroka Muhammada u nás „chceme“, či nikoli. Mnozí z nich tu již jsou a budou přicházet další. Pokud budeme parafrázovat Pavla Říčana: s muslimy prostě žít budeme, jde jen o to jak.

Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.