Steinhauer, Olen: Všechny staré nože

Steinhauer, Olen
Všechny staré nože

recenze krimi

Ve svém posledním románu se čerstvá hvězda špionážního žánru přibližuje klasickým šarádám o zradách, selháních a kompromisech uvnitř tajných služeb. Minimalisticky vystavěný příběh má skvělé napětí a trochu zklame nepravděpodobným rozuzlením.

CIA, šachová partie a láska
Olen Steinhauer: Všechny staré nože. Přel. Ivan Němeček, Knižní klub, Praha, 2015, 248 s.

Pokud byl Olen Steinhauer při publikování své trilogie o tajném agentovi CIA Milo Weaverovi přirovnáván jak k Ianu Flemingovi (jistěže v podstatně uměřenější verzi), tak k Johnu le Carrému, v čerstvě česky přeloženém románu (či možná snad jen novele) Všechny staré nože se výrazně přiklání k chytře konstruovaným a podstatně věrohodnějším šarádám druhého jmenovaného: o zradách, selháních a kompromisech. Tedy jevech, které v prostředí tajných služeb literáti vyhledávají s oblibou, pochopitelně proto, že nabízejí dramatické zápletky a nejednoznačné postavy. Nemusí se u toho ani moc střílet, napětí spočívá především v ohrožení hlavních hrdinů, ať nepřátelskou rozvědkou, nebo zrádcem ve vlastních řadách (případně rovnou zradou systému). Pětačtyřicetiletý Steinhauer je zároveň (ostatně spolu s veteránem Le Carrém) skvělým důkazem, že inteligentní špionážní román nevymřel s koncem studené války, když anglosaští spisovatelé, kteří jsou jeho nejčastějšími tvůrci, přišli o mocného protivníka v podobě obávané KGB. Nové Rusko, Čína a samozřejmě především islamistické teroristické struktury nabízejí materiálu pro literáty dostatek.

Je tomu tak i u knihy Všechny staré nože, jejíž zápletka se točí kolem teroristického útoku džihádistických ozbrojenců na plně obsazené civilní letadlo. Únos před lety skončil ve Vídni masakrem všech cestujících a vídeňská buňka CIA přitom neměla čisté svědomí. Shodou náhod byl totiž v letadle jejich agent, který začal posílat SMS s popisem situace. To by mohlo vést k úspěšnému osvobození, kdyby ovšem teroristé agenta brzy neobjevili a nezavraždili ho jako prvního.

V románu je tato tragédie odkrývána postupně, stejně jako postupně odhalujeme, proč se jeden ze dvou hlavních hrdinů, agent Henry Pelham, o pár let později vydává za svou bývalou milenkou Celií Harrisonovou, která záhy po tragédii zmizela jak z CIA, tak z jeho života. Jedním z důvodů je samozřejmě podezření, že právě ona prozradila džihádistům agenta, druhým pak stesk za největší láskou Henryho života, jinak spíše promiskuitního a dobrodružného.

Zatímco Henry byl a je agentem v terénu (a tedy více v akci), Celia převážně vysedávala v kanceláři či v kavárnách, když vytěžovala spolupracovníky. A nyní si v poklidném kalifornském městečku se zámožným (a o dost starším) manželem užívá klidu. Je stejnou měrou hlavní hrdinkou příběhu jako Henry, protože onen příběh se převážně odehrává v opuštěné místní restauraci, kde se oba sešli, navíc vše sledujeme střídavě z perspektivy Henryho a Celie, což Steinhauerovi umožňuje rozehrávat napínavou šachovou hru, v níž před čtenářem tají již dávno provedené tahy obou protivníků. Henry i Celia jsou chytří, na setkání se připravili a vědí, že kromě nostalgie po kdysi oboustranně vážném a silně prožívaném vztahu tu může jít každému z nich o život.

Autor vše vypráví se záviděníhodnou lehkostí a suverenitou, když si kromě špionážních a obecně dramatických prvků všímá všednodenních drobností, třeba toho, že v Americe jezdí řidiči klidněji a opatrněji než ve stísněné Evropě. A protože Olen Steinhauer už dlouho žije v Budapešti (předtím procestoval střední Evropu včetně Česka), může glosovat Ameriku z evropského pohledu, který je sice primárně určen pro čtenáře amerického, ale zajímavý a častokrát vtipný je i pro Evropana.

Může si to dovolit, protože vedle těchto postřehů čtenáře neustále udržuje v napětí, co se odhalí z minulosti a jaký krok oba aktéři udělají. A toto tajení a napínání dovede úspěšně až k závěru, který – jak už to tak bývá – je největší slabinou románu, protože je postaven na premise dosti chatrné. Aby se v jednadvacátém století nechal někdo z CIA vydírat (teroristickou buňkou!), to spadá do rekvizit studené války, kdy proti sobě stáli soupeři ze stejného civilizačního okruhu. Nyní zpravodajské služby vedou válku s nevyzpytatelnými fanatiky. V jinak velmi civilním a věrohodném ději je toto vyústění bohužel těžko uvěřitelné, byť to při prvním přečtení vypadá efektně a zapadá to do celkového konceptu knihy. Která je o jedné velké lásce a oboustranném selhání v jejím jménu.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1721x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce