Borzič, Adam: Orfické linie

Borzič, Adam
Orfické linie

recenze beletrie česká

Sbírka vyniká výrazným básnickým gestem, charakterizovaným vášnivou touhou subjektu uchopit a vyslovit celý svět. To nezní příliš pokorně – ale intenzivní tázání a účast, která je přítomná v každém básníkově pohledu, svědčí o tom, že v základu Borzičových divoce imaginativních básní není pýcha, ale osobní zaujetí pro skutečnost, citlivá a upřímná starost o svět.

Hostina, na kterou se vyplatí přijít
Adam Borzič:
Orfické linie. Malvern, Praha, 2015, 58 s.

„Otřásám se dějinami / Rozbíjí se ve mně hladiny / Věčnosti (…)“, praví se v básnické skladbě Fénixova pošetilost, která se nachází v nové básnické sbírce Adama Borziče nazvané Orfické linie. Tento verš je ozvukem metafory básníkovy skleněné hlavy, v níž se skrývá a zároveň zjevuje svět, což byl ústřední obraz Borzičovy předešlé sbírky Počasí v Evropě, nominované v roce 2014 na cenu Magnesia Litera. Tento verš však zároveň předznamenává, čím se nová autorova sbírka od té předešlé liší. I v Orfických liniích najdeme neskromnou a odvážnou snahu obsáhnout svět v historických i kulturních souvislostech, spojenou se sociálně citlivým vnímáním, jež reaguje především na projevy a podoby nespravedlnosti současného světového uspořádání. Při bližším ohledání však zjistíme, že pozice lyrického subjektu je přes podobně rozmáchlé gesto v nové sbírce vratší, protože ve způsobu, jakým se rozhlíží kolem sebe, je ještě více bolestné účasti, více otázek, nejistoty a touhy po nápravě; že se skutečně otřásá vědomím souvislostí a snahou je zachytit a smysluplně upotřebit.

I z hlediska formy znamenají Orfické linie posun, a to místy až na samu hranici poezie. Rozsáhlé básnické skladby o několika částech někdy nesou v podtitulech názvy žánrů zcela nepoetických: studie, esej či list. Filozofičnost Borzičových básní, patrná již v předešlých sbírkách, zde tedy získává jakýsi formální rámec – a zároveň poskytuje mantinely přívalu slov a obrazů, který tyto básně představují. Filozofičnost přestává být pouhým závažím, které zatěžkává verše, a tvoří jednu z podob Borzičova mnohovrstevnatého básnického gesta, syceného nejen nespoutanou imaginativností, ale i prolínáním dějinných etap a současnosti či různých kulturních a uměleckých tradic a forem a v neposlední řadě mísením jazykových prostředků z různých stylových rejstříků. A také už v názvu sbírky naznačeným návratem k prastaré, ale v jistém smyslu stále aktuální podobě básníka jako toho, který byl vyvolen bohy, aby okouzloval lid a měnil skutečnost. Co se týká prostředků výsostně básnických, sahá Borzič nejčastěji k těm, které různými způsoby evokují vypjatost a patos (k němuž se básník navzdory tendencím převažujícím v současné české poezii hrdě hlásí). Často užívá hyperbolu, zvolání, řečnické otázky, má v oblibě eufonická a kakofonická slova, jejichž význam podtrhává téměř apokalyptické vyznění a vizionářský charakter některých básní či jejich částí: „teď teprve / upadá vesmír do křečí / a křičí verše černého slunce / štíty zvoní a blýskají se zlaté přilby (…)“. A jako by se autor bál, že tato opulentní hostina slov může zavánět estétstvím, snaží se v básni Ruka dokázat, že jeho verše nejsou jen slovní ekvilibristika, ale že za nimi stojí bolestně prožívaný soucit s člověkem: „Ale já vytrvám / Protože tahle slova nejsou oddělená od mého těla / Vždyť píšu rukou / Tou stejnou rukou / Kterou den co den podávám / Druhým (…)“. Není důvod mu nevěřit.

Autorovi se v básních – navzdory jejich širokodechosti – daří zachovat i intimní ladění: v okamžicích, kdy se mu na neduhy světa prostě nechce myslet, kdy na chvíli opouští roli pěvce, i když na ni nezapomíná. Střídání ryze individuálních poloh s těmi, v nichž subjekt obrací svůj pohled ven, ztvárňuje báseň Vlna, jedna z nejlepších skladeb sbírky a v jistém smyslu, bude-li se čtenář při čtení sbírky soustředit spíš na ono střetávání soukromého a obecného probíhající v nitru subjektu než na jeho halasné výzvy, i skladba ústřední.

Z takřka mladicky zanícené snahy vyřknout a postihnout vše se místy z Borzičovy sbírky vytrácí to hlavní – poezie zápasící o slova, nikoliv o nápravu poměrů. Asi nejlepší je číst ty básně pro pouhou radost: z melodie veršů; z vydání se napospas imaginaci; z odhalování souvislostí, linií a ornamentů, do nichž se verše skládají; ze zpěvu, který podmaňuje a – okouzluje.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2249x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce