Esterházy, Péter: Opravené vydání

Esterházy, Péter
Opravené vydání

recenze beletrie zahraniční

Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu.

Rozkrývání rodinné historie aneb Dichtung und Wahrheit
Péter Esterházy:
Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis. Přel. Robert Svoboda, Academia, Praha, 2014, 304 s.

Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu. Tento román končí osudovým konfliktem otce a syna, jehož podstatou je domnělá otcova spolupráce s komunistickou tajnou policií. Opravené vydání se má k Harmonii caelestis jako doplnění a korektiv; Péter Esterházy na něm začal pracovat, když zjistil, že Esterházy starší byl skutečně agentem. Četba Opraveného vydání bez znalosti Harmonie caelestis sotva dává smysl a sám autor před ní v předmluvě varuje. Ostatně odkazy na Harmonii caelestis se Opravené vydání jen hemží, a to těmi výslovnými i těmi skrytými. Obsah Opraveného vydání tvoří synovo rozkrývání otcovy minulosti, kniha zachycuje tento proces se všemi jeho okolnostmi.

Tomu je podřízena i kompozice prózy. Dělí se na čtyři větší celky, nazvané První Čtvrtá složka. Její text tvoří opisované záznamy z těchto policejních svazků, do nichž Esterházy-autor vkládá své komentáře, a to v několika graficky odlišených vrstvách podle doby jejich vzniku. Vlastní text záznamů ve složkách tajné policie je odlišen tučným řezem písma (v maďarském originále jinou barvou), Esterházyho vlastní text pak různými druhy závorek: to, co je psáno bezprostředně při finalizaci konečné podoby Opraveného vydání, je bez závorek, komentáře z dvou různých období jsou buď v hranatých, nebo ve špičatých závorkách. Grafická stránka zachovává genezi textu, jak jeho autor komentoval původní text policejních hlášení, jak se vracel ke svým poznámkám a znovu k nim přidával další připomínky, korekce či vysvětlivky. Vede to k vzniku pasáží jako „Kristova noho, to už tak teď bude pokaždé? [Bude.]<

To, že takto artistní, takto exhibicionisticky literátská próza je taková právě proto, že co nejvěrněji zachycuje skutečnost povýtce mimoliterární, je samozřejmě zároveň jeden z typicky esterházyovských paradoxů. Péter Esterházy zde odlišnost autora od subjektu textu oslabuje až na nezbytné minimum, potažmo píše svou knihu jako uměleckou prózu, ale zároveň jako co nejupřímněji pravdivý dokument. Vedle citací autentických dokumentů z registrů státní bezpečnosti vypovídá tento text hlavně o něm samotném, o Péteru Esterházym jakožto osobě, konkrétněji: jakožto synovi. Obsahem jeho komentářů je především jeho vlastní emocionální rozpoložení, rozprostřené na velice široké škále od smutku (svůj pláč zaznamenává Esterházy v českém překladu písmenem k, zkratkou pro „kanoucí slzu“) přes láskyplnou lítost a sebelítost až po strach, sebeobviňování a konečně kousavý výsměch, pohrdání a vztek na otce, jeho řídící důstojníky, sebe samého, režim i celý svět. Zachycuje svoje vlastní oscilace mezi zhnusením nad tím, co čte, a snahou otce aspoň nějak ospravedlnit, vysvětlit jeho jednání ze všech možných úhlů pohledu. Rozněžňuje se nad tatínkovým úhledným písmem a archaizujícím pravopisem. Popisuje, jak na něj působí úředně zaznamenané události, které si z dětství a dospívání pamatuje sám, vede s otcem imaginární rozhovory. Nezřídka se ocitne na emocionální houpačce, když všechny popsané prožitky zakusí třeba v jednom jediném odstavci. Podle toho se i jeho rétorika pohybuje mezi ublíženou ironií a ublíženeckým sarkasmem. Stejně jako u Harmonie caelestis, i zde je zapotřebí vyzdvihnout geniální převod složitého Esterházyho jazyka, plného slovních hříček a výpůjček z cizích jazyků a napájeného ze všech stylových vrstev maďarštiny, Robertem Svobodou do češtiny.

Skutečná osoba Mátyás Esterházy (1919–1998), agent s krycím jménem Csanádi, donášel od roku 1957, tedy rok po maďarském povstání potlačeném sovětskou armádou, do roku 1979. Zprvu v dělnickém prostředí na budapešťských předměstích, potom stále častěji mezi příslušníky maďarské aristokracie a emigrace. Toto nesporné otcovo morální selhání se autor Opraveného vydání snaží – přinejmenším – co nejvíce nasvětlit. Zároveň zdůrazňuje, že toto selhání je zavrženíhodné z více důvodů, vzhledem k tomu, že tu ze strany estébáckého špicla byla porušena zodpovědnost otcovská, obecně společenská či lidská, a navíc ještě – ať to zní v kontextu komunistické ideologie jakkoli směšně – zodpovědnost třídní. Vedle Esterházyho-tatínka a Esterházyho-občana a člověka tu stojí Esterházy-aristokrat, u kterého je podobné selhání o to ostudnější. A aby bylo ještě hůř, jak ví čtenář Harmonie caelestis, otce komunisté nezlomili ani nuceným vysídlením, ani tím, že sebe i rodinu musel živit v dělnických profesích. Na takových místech z Esterházyho textu čiší už jen úžas, jak je něco takového možné. Jeden z vrcholů pak představuje situace, kdy devatenáctiletý Esterházy mladší kdysi dostal nafackováno od nějakého obzvláště tupého a zakomplexovaného venkovského esenbáka, když se ohradil proti jeho přisprostlé poznámce při řešení banálního dopravního přestupku, a po mnoha letech podle hlášení zjišťuje, že Esterházy starší si bez jeho vědomí na onoho policistu státní bezpečnosti stěžoval. Otec, syn a politická policie se coby aktéři absurdně ocitají na stejné straně hřiště.

Kvůli společenskému a třídnímu rozměru, na který Esterházy výslovně upozorňuje i na posledních stránkách knihy, nelze Opravené vydání – navzdory jeho vyhrocené osobní povaze – odbýt jako čistě osobní, rodinnou záležitost. Esterházyovský paradox fikce, který jsme výše v náznaku zachytili, dává smysl v plném světle, uvědomíme-li si, že právě prostor fikce se má stát místem, kde bude naplno pojmenována pravda. Protože o pravdu tu koneckonců jde, o nic jiného. „Pozoroval jsem se jako zvíře, jak se asi v této situaci budu chovat, co na co udělám a co co udělá se mnou,“ píše v předmluvě autor, který si sám nehodlá nic ulehčovat, aby na konci knihy všechny osobní příběhy všech těch „obyčejných“, kteří přece nikomu neublížili, usvědčil z toho, že právě tím ulehčováním na lži participují. „I kdyby to všechno bylo pravda do posledního slova, jako že není,“ píše, „výsledkem by byla lež“, protože koneckonců dějiny se ve dvacátém století odehrály tak, že za sebou nechaly hromady skutečných mrtvol a zástupy opravdových zkažených životů. Esterházy dává svou osobní zpověď k dispozici všem, neboť očividně věří v očistnou sílu pravdy. Co synové těch ostatních, kteří pomáhali zločinný systém udržovat v chodu?

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.