Pavlas, Petr: Trinus liber Dei: Komenského místo v dějinách metaforiky knihy

Pavlas, Petr
Trinus liber Dei: Komenského místo v dějinách metaforiky knihy

recenze filozofie

Kniha přináší mnohem více, než slibuje její skromný a nenápadný název. Přibližuje mnohovrstevnaté dějiny vlivné metafory, jejíž aktuální význam díky nedávným přírodovědeckým objevům nejenže významně stoupl, ale dokonce díky němu přestala být pouhou metaforou.

Kdy se svět stal textem s dešifrovatelným kódem? O jedné vlivné metafoře od jejích počátků až do doby genetických objevů a biosémiotiky
Petr Pavlas
: Trinus liber Dei: Komenského místo v dějinách metaforiky knihy. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2015, 186 s.

„Dnes se učíme jazyk, v němž Bůh stvořil život.“ Tato slavná slova pronesl prezident Bill Clinton po oznámení zprávy o tom, že byl zmapován celý lidský genetický kód. Metafora písma či znaků, jež jsou obsaženy ve světě nebo na jejichž základě je utvářena příroda, má ale velmi dlouhou prehistorii. A právě tu ve své knize Trinus liber Dei: Komenského místo v dějinách metaforiky knihy zkoumá mladý filozof Petr Pavlas, přednášející na plzeňské univerzitě.

Autor začíná u antických kořenů metafory „knihy přírody“, pokračuje křesťanským rozlišením Písma svatého a „knihy přírody“ jakožto Bible negramotných laiků a pohanů a sleduje ji pak až do současnosti. Jestliže J. A. Komenský rozlišoval knihu světa, knihu mysli a knihu Písma (odsud i název celé Pavlasovy publikace), na prvním místě u něj stálo právě poznání přírody (světa). Tím byla i u učitele národů předznamenána sekularizace evropského myšlení. Pavlas přitom opravuje některé své předchůdce v tom, kdo jako první zavedl určitý topos v jistém specifickém významovém odstínu, a polemizuje v této souvislosti například i se slovutným Ernestem R. Curtiem.

Autor zdůrazňuje paradoxy, s nimiž bylo myšlení této metafory spojeno: především to, že člověk byl vnímán jako písmeno knihy světa, ale současně jako její čtenář. Paradoxní povahu má rovněž kapitolka nazvaná Antiknihomolský typ knižní metaforiky. V ní autor píše o těch myslitelích, kteří fyzické (skutečné) knihy vnímali jako cosi nepřirozeného, až dokonce protipřirozeného. Už zakladatel východního mnišství Basil z Cesareje vyzdvihoval psí schopnost stopování nevyčtenou z knih: „Ve složité soustavě sylogismů, kterých se vezdejší mudrci dobírali dlouholetým studiem jen velmi obtížně, vzdělala psa zjevně sama příroda.“ A později mystik a učitel církve Bernard z Clairvaux vybízí: „Věř zkušenému: více najdeš v lesích než v knihách. Stromy a kameny tě naučí, co bys od učitelů neslyšel.“ A jisté náznaky tohoto postoje autor nachází i u samotného Komenského, jinak ovšem autora nemalého množství knižních titulů...

Autor chvályhodně uvádí i některé světoznámé spisovatele i české básníky, kteří danou metaforu v různých variacích využili ve svém díle, jako byli J. W. Goethe, Jorge L. Borges, B. Jablonský nebo Jan Neruda. Zvláště druhý z českých spisovatelů ji obměňoval hojně a často, například když oslavoval Poetu Svět, který „aeón prožil, než hvězdu k hvězdě v zvučný verš složil“. A když chtěl vyjádřit krásu Istanbulu, napsal o něm: „Zde básnila celá historie a celá příroda, zde jako by celý vesmír a všechny zvuky i barvy, všechny formy i myšlenky jeho byly se sloučily v báseň.“

Jak naznačeno, na závěr Pavlas čtenáře přivádí až do doby genetických objevů a biosémiotiky, kdy už spojení „kniha přírody“ do jisté míry „přestává být metaforou“, protože šroubovice DNA je považována za opravdový kód. Připomíná například, že původní význam dnes tolik skloňovaného pojmu „evolutio“ bylo „rozvíjení svitku“. Referuje o teoriích, které dnes i v přírodovědeckém výzkumu vidí „hermeneutický podnik“, ale současně cituje i ty odborníky, kteří podobné vize odkazují do patřičných mezí. Podle jím uváděných skeptiků totiž není možné souhlasit s tím, že by „veškeré bádání mělo povahu literární činnosti“. Jako nosné se přitom zdají jeho poukazy na to, že metafora knihy přírody má náboženské pozadí, které je obtížné zcela „uzávorkovat“ či potlačit.

Publikace celkově přináší mnohem více, než co slibuje její skromný a nenápadný název. Přibližuje mnohovrstevnaté dějiny prastaré a vlivné metafory, jejíž aktuální význam díky nedávným vědeckým objevům významně stoupl. Umožňuje tak pochopení hlubších dějinných souvislostí dnešních pokusů o srozumitelný a současně smysluplný popis genů a jejich transkripce. Odkrývá přitom některé nepříliš tematizované (či málo uvědomované) předpoklady fungování dnešních biotechnologií. Archaické vědění se v ní tedy překvapivým způsobem snoubí s nejmodernějšími trendy i žhavými bioetickými dilematy.

 

Na podobné téma: Grafy, mapy, stromy. Abstraktní modely literární historie

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 909x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce