Cypkin, Leonid: Léto v Baden-Badenu

Cypkin, Leonid
Léto v Baden-Badenu

recenze beletrie zahraniční

Zdrojem, ze kterého se napájí specifická Cypkinova poetika, není jen narativní technika proudu vědomí s promyšlenou kompozicí. Stejně důležité jsou geniálně vybrané jednotlivé motivy, detaily, jejichž pomocí je vykresleno prostředí jak napůl požitkářsky aristokratického, napůl ušmudlaně provinčního Baden-Badenu devatenáctého století, tak Leningradu-Petrohradu, města, jehož jedinečnou historickou kultivovanost a intelektuální atmosféru nepřekrývají ani vnější atributy sovětské doby.

Mezi Moskvou a Leningradem, mezi Baden-Badenem a Petrohradem
Leonid Cypkin
: Léto v Baden-Badenu. Přel. Jakub Šedivý, Prostor, Praha, 2015, 200 s. (+ 52 s. obrazové přílohy)

Román Léto v Baden-Badenu je komplikovaný už tím, že je z větší části biografický a z menší části autobiografický. Jeho tématem je jeden úsek ze života Fjodora Michajloviče Dostojevského: část jeho zahraniční cesty po západní Evropě, kterou podnikl po sňatku se svou druhou ženou Annou Grigorjevnou, rozenou Snitkinovou, v roce 1867. Mělo se jednat o líbánky, které se manželskému páru nakonec protáhly na čtyři roky. Cypkinův román se s krátkým berlínským prologem soustředí na jejich pobyt v lázeňském městě Baden-Badenu, kde se Dostojevskij s takřka patologickou vášní oddával hře rulety. Konec románu je pak věnován Dostojevského posledním dnům po návratu do Petrohradu. Leonid Cypkin (1926–1982), významný lékař (zabýval se léčbou dětské obrny a rakoviny a patřil ve svém oboru mezi přední vědce) a za života bezvýznamný spisovatel (většinu svých próz psal do šuplíku bez vyhlídky na oficiální publikaci), na něm pracoval tři roky (1977–1980), během kterých prozkoumal Dostojevského život do neslýchaných podrobností. Jak záslužně shrnuje krátký, ale faktograficky hutný doslov překladatele Jakuba Šedivého, Léto v Baden-Badenu vyšlo rusky v úryvku v New Yorku v roce 1982, krátce před Cypkinovou smrtí – aforisticky se o Cypkinovi říká, že byl publikujícím spisovatelem jen sedm dní –, knižně jako celek v Rusku až v roce 2003. Součástí románu je také fotografická příloha, v níž Cypkin zvěčnil různá místa spjatá s Dostojevského životem a doplnil je citáty a popisky a která dnes spíše než o Dostojevském a jeho době vypovídá o době Cypkinově; také tento Petrohrad už odvál čas.

Jak naznačuje i předchozí odstavec, patří Léto v Baden-Badenu mezi knihy, u kterých se před otevřením vyplatí opatřit si vnětextové informace. I bez nich by však jeho četba nebyla nemožná, a dokonce by také přinášela požitek. Román stojí za pozornost po formální i obsahové stránce. Navzdory časovému a místnímu ohraničení vyjádřenému v názvu se rámcující děj neodehrává v německých lázních, nýbrž v sovětském Rusku. Je jím prostor vypravěčovy cesty vlakem z Moskvy do Petrohradu v 80. letech 20. století. Syžet Léta v Baden-Badenu prochází střídavě dvěma rovinami: ich-formový vypravěč usedne do kupé vlaku, otevře knižně vydaný deník Anny Grigorjevny – a tím se začíná odvíjet proud vědomí, sestávající z neuvěřitelně dlouhých vět a strukturovaný jen několika málo textovými předěly. Tento proud vědomí zachycuje život mladého páru v Baden-Badenu, tedy především Dostojevského výpravy do kasina a úzkost Anny Grigorjevny o společné peníze, ale zdaleka nejen to. Obě postavy jsou líčeny zvenčí i zevnitř, čteme zde popisy výbuchů protichůdných nálad Fjodora Michajloviče a jeho střídavě panovačné a kajícné chování k manželce, ale také jeho – stejně romanticky rozporuplných – vnitřních pocitů a vizí, vyjádřených zejména metaforickým viděním křišťálového zámku na vrcholu, ke kterému se snaží vystoupat při hazardní hře, a zběsilého tance karikovaných postav jeho současníků z řad spisovatelů a příslušníků intelektuálních kruhů. Stejně tak je tu zachycena jeho proslulá roztržka s I. S. Turgeněvem. Druhou obsahovou rovinu představuje pásmo vypravěče, který jednak (velmi poeticky) líčí samotnou cestu ruskou zimní krajinou, jednak dává průchod vlastním názorům na Dostojevského a jeho dobu, které místy aktualizuje tak, že vypovídají o jeho vlastní době. Mihnou se tu i dvě postavy jeho současníků, mužů, které jejich veřejná činnost dovedla k emigraci, respektive k nucenému vyhnanství, a v nichž není těžké rozpoznat Alexandra Solženicyna a Andreje Sacharova. Tyto pasáže společně s několika autobiografickými detaily ohledně jeho rodiny, kde pár příbuzných za stalinského teroru zahynulo v pracovních lágrech, představovalo zřejmě důvod, proč Cypkin nevydal svou prózu v Sovětském svazu oficiálně. Mezi další témata, kterých se cestující vypravěč dotkne, patří komplikovaná identita ruského židovského obyvatelstva, etnika, ke kterému patřil sám Cypkin. Je to tedy pokus o sladění těchto dvou rovin rytmizací prózy tempem a taktem jedoucího vlaku a nutno říct, že pokus zdařilý. Asi každý ze čtenářů, kdo jezdí vlakem a čte si v něm (třeba Dostojevského), potvrdí, že takhle nějak, podobně jako osciluje děj Léta v Baden-Badenu, se vědomí rozlétává mezi čtením knihy, náhodnými vjemy z krajiny ubíhající za okny a vlastními vzpomínkami a myšlenkami.

Zdrojem, ze kterého se napájí specifická Cypkinova poetika, však není jen narativní technika proudu vědomí s promyšlenou kompozicí. Stejně důležité jsou geniálně vybrané jednotlivé motivy, detaily, jejichž pomocí je vykresleno prostředí jak napůl požitkářsky aristokratického, napůl ušmudlaně provinčního Baden-Badenu devatenáctého století, tak Leningradu-Petrohradu, města, jehož jedinečnou historickou kultivovanost a intelektuální atmosféru nepřekrývají ani vnější atributy sovětské doby, už proto, že sněhové vánice a bílé noci jsou ve všech stoletích stejné. Skřípějící tramvaje, syčící samovar, blikající nádražní lampy, vůně teplých pirohů, detaily architektury a další jednotlivosti jsou kamínky v mozaice, kterou Cypkin promyšleně skládá v až neuvěřitelně živý obraz – neuvěřitelně proto, že ačkoli se jedná často o motivy, které se obvykle spojují se stereotypními, klišovitými obrazy Ruska, v tomto textu fungují zcela přirozeně. Po příjezdu do tohoto města například čeká vypravěče nocleh v jakémsi rozděleném bytě, v němž kromě jeho hostitelky žije jistá „sešlá stařenka, kdysi nepochybně krásná a urostlá, které se třásla hlava i ruce a která […] původně celý tenhle byt vlastnila společně s manželem, bělogvardějským důstojníkem, jehož dávno zastřelili – celé dny vysedávala ve své komůrce před nepřetržitě zapnutou televizí a kouřila bělomorky, nikdy neodmítla sklenku vodky a byla bezmezně oddaná sovětské vládě“ (s. 145).

A tak v posledku platí pro celý román něco podobného, co jsme výše napsali o jeho fotografiích: vypovídá zároveň o Rusku Dostojevského a o Sovětském svazu Cypkinově. Obojí stojí za to.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.