Alt, Krisztián; Szeghalmi, Vavřinec (ed.): Listy ze světa stínů

Alt, Krisztián; Szeghalmi, Vavřinec (ed.)
Listy ze světa stínů

recenze beletrie zahraniční

Netradičně pojaté dílo maďarského autora (kterého, to už musí čtenář zjistit sám) tematizuje tajemnou atmosféru Užhorodu a jeho okolí v období první poloviny 19. století. Díky dopisům jistého lékaře Szeghalmiho je čtenáři nabídnuta možnost přenést se do hororového světa hemžícího se duchy, vlkodlaky či zaříkávači a svojí originální poetikou a jazykem simuluje dílo dobu, kdy ještě nadpřirozeno tvořilo nedílnou součást lidských životů.

Po stopách užhorodského zla
Vavřinec Szeghalmi / Krisztián Alt: Listy ze světa stínů. Přel. Robert Svoboda, Dybbuk, Praha, 2015, 264 s.

Přestože je období romantismu už dávnou minulostí, pozoruhodné dílo Listy ze světa stínů je více než dobrým příkladem toho, že doba se ráda opakuje a že i staré se může stát opět moderním. Sbírka dopisů jistého lékaře z Užhorodu Vavřince Szeghalmiho, o jehož skutečné existenci má čtenář pochyby od začátku do konce, působí dojmem, jako by se na ni bezmála dvě staletí zapomenulo a byla objevena (a vydána) až v současné době – svojí osobitou poetikou, silně archaizovaným jazykem a lehce hororovými motivy kniha skutečně evokuje atmosféru první poloviny 19. století kdesi v zapadlé části východních Uher, světa, kde místy až pohanské nadpřirozeno tvořilo samozřejmou součást reálného světa.

„Oficiálním“ autorem díla je, jak zde již bylo řečeno, užhorodský lékař Vavřinec Szeghalmi, narozený v roce 1807. Se Szeghalmiho krátkým životopisem se čtenář může seznámit na zadním přebalu knihy, což nepochybně vzbuzuje zdání, že sbírku dopisů, z nichž se text výlučně skládá, skutečně napsala reálná postava z 19. století. Čtenář však v knize objeví také jméno Krisztián Alt, jenž zde oficiálně figuruje jako editor. Je tedy otázka, zdali onen Szeghalmi opravdu existoval a zdali jsou tyto dopisy autentické (údajně byly nalezeny ukryté na faře v maďarském Kaposváru), či se jedná o pouhou autorskou hříčku a zároveň také knižní debut maďarského literárního historika Alta (což se jeví jako rozhodně pravděpodobnější varianta). Jakési přenesení autorských zásluh na jednu z postav díla je nepochybně neotřelý a nápaditý literární tah, který ovšem není ve středoevropském literárním prostoru ničím neznámým. Podobným „pseudoautorem“ jako Vavřinec Szeghalmi se zde stal kupř. mentálně zaostalý Samko Tále a „jeho“ Kniha o cintoríne (vyšla i v češtině pod názvem Kniha o hřbitově), která ve skutečnosti pochází z autorské dílny slovenské autorky Daniely Kapitáňové. Podobnou hru s autorstvím mohl čtenář reflektovat také přímo v prostředí maďarském, kupř. u Pétera Esterházyho v dosud do češtiny nepřeloženém díle Tizenhét hattyúk (Sedmnáct labutí), jež autor vydal pod pseudonymem Lili Csokonai. Úspěšného postmoderního maďarského autora v díle rozpoznal až filolog László Szále, a to díky specifickému jazykovému stylu a také několika faktografickým nepřesnostem.

Listy ze světa stínů čtenáře zaujmou poutavým a netradičním dějem. Vavřinci Szeghalmimu, studovanému a zcestovalému lékaři, se po otevření praxe v tehdy ještě uherském Užhorodu dostane do rukou pozoruhodný případ – žena trpící poporodními bolestmi, jejíž lůno namísto druhého dítěte vydává plody zcela odlišné: živé žáby. Ani zrození zvláštních bytostí, či dokonce věcí není v literatuře ničím neobvyklým: v díle Marakéš východoslovenského autora Václava Pankovčína, jenž se nebránil vlivům magického realismu, jeho hrdina očekával zrod sudu piva, v úspěšném souboru povídek maďarského spisovatele Lászlóa Darvasiho Nejsmutnější kapela na světě nebo také v díle Malka slovenského naturisty Františka Švantnera mohl čtenář pro změnu zjistit, jak vypadá porod Antikrista. I samotný motiv žab má v literatuře dlouhou tradici, je znám především z Bible, jakožto druhá z deseti ran egyptských. Podle této biblické předlohy v literatuře i ve filmu již několikrát tito nevzhlední obojživelníci padali z nebe coby předzvěst blížící se apokalypsy.

Netradiční počáteční motiv je ovšem brzy zastíněn dalšími podivuhodnými příhodami. Rozčílený švec, manžel nemocné, se chce pomstít místní zaříkávačce, neboť právě tu viní ze špatného stavu své ženy. Po uskutečněném mordu však dotyčný mstitel ve vězení příliš dlouho nepobude a už je na něm vykonaná msta rukou syna zavražděné kořenářky, přičemž je zabit i rychtář, jehož duše v záhrobí nemůže nalézt klidu. Právě touto částí započne maraton boje dobra se zlem a děj se začíná překotně zamotávat – mrtvých stále přibývá a s nimi roste také počet vrahů. Čtenář je tak nucen číst velmi pozorně, aby se ve spletité dějové pavučině dokázal orientovat. Temné činy doprovází podobně pochmurná a neprostupná atmosféra Užské župy, která jako by pro zlo skýtala jedinečné podmínky. Čtenáře bažícího po děsivé atmosféře rovněž bezesporu vtáhne do děje duchařská příhoda na ostrově Čop, kam Szeghalmiho s jeho pomocníkem zavede stopa uprchlého ševcova vraha. Zde se náhodou hrdinové setkají se třemi chamtivými rybáři, kteří pro svou touhu vlastnit lepší rybářské náčiní neváhají ani vraždit. Za svůj podlý čin však budou muset zaplatit cenu nejvyšší, a to ke všemu velmi děsivým způsobem – rukou svých vlastních obětí.

I v tom nejtemnějším ději se však skrývá světlo, kterým je v tomto případě láska Szeghalmiho k ženě jménem Ilona. Také ona se však potýká s nemocí a její stav se rapidně zhoršuje, což je důsledek hrozivé kletby za to, že výrazně napomohla uvěznění ševcova vraha. Szeghalmi má tudíž o důvod více přijít celému zapeklitému případu na kloub a zabránit tak dalšímu stonání své milované.

Zlo ovšem nemá takovou podobu, jakou by čtenář mohl po prvních kapitolách očekávat. Kromě mnoha prokletí, podivné metamorfózy člověka ve vlka a duchařských pasáží je hlavním ohniskem zla jakési podivné seskupení zloduchů. Čtveřice mužů, která vládne zvláštními schopnostmi, se kromě kleteb zaobírá také kupř. překupnictvím ovcí. Toto temné bratrstvo tak působí poněkud směšně a čtenář může nabýt dojmu, že se jedná o nějaký podivný gang, který do své party přijímá všechny padouchy z okolí. Jako největší nedostatek knihy se pak jeví především samotný konec. Vytknout nelze ani tak jeho nepříznivost jako spíše fakt, že se de facto s žádným pořádným koncem nesetkáme. Čtenář se nedozví ani to, jak to vlastně se vším tím užhorodským zlem přesně dopadlo, přičemž právě ono vyvrcholení by se od tohoto jinak velmi napínavého díla dalo očekávat především.

Z hlediska kompozice se kniha skládá ze třiceti čtyř dopisů, které zachycují jeden rok (září 1839 – září 1840) Szeghalmiho života a které Vavřinec adresoval svému příteli. Jedná se tak o jakýsi jeden hlas dialogu, kdy se dozvídáme pouze to, co píše Szeghalmi. On sám se však v listech k odpovědím svého přítele nejednou vrací či je částečně cituje. Jakkoliv o adresátovi jeho dopisu nic bližšího nevíme, lze se domnívat, že se jedná o kolegu z branže, jelikož průběh lékařských zákroků či diagnózy stavů svých pacientů popisuje Szeghalmi poměrně zevrubně: „Řezem tímto okrouhlým až do přední komory oční jehlu na základy jsem vsunul, bedlivý pozor dávaje, by půlkruhu okraje odchlípnutím přílišným vzduchu dovnitř vniknouti nedovolil“ (s. 44). Z toho důvodu se také čtenář setká s poměrně velkým množstvím poznámek pod čarou, které osvětlují význam výše uvedených lékařských pojmů.

Že je tato próza dobová stylizace se vším všudy, dokazuje víc než co jiného samotný jazyk. Závěrem, avšak rozhodně ne v poslední řadě je třeba vyzdvihnout překlad Roberta Svobody, renomovaného překladatele maďarské literatury. Dílo si ničím nezadá s autentickou prózou romantismu, a čtenář tak bude muset přelouskat poněkud nezvyklý slovosled (např. častější výskyt sloves na koncích vět), množstvím archaismů, přechodníků či starou formou infinitivů (zůstati, jíti apod.). Jazyk však mnohdy v díle působí také jako zvláštní odlehčení, neboť vytváří specifickou jazykovou komiku, způsobenou stále přítomným kontrastem mezi opisovaným obsahem, obvykle vážného charakteru, a vyhroceně archaizovaným jazykem 19. století: „Pozemské výhonky a stromy obskočiti ďábla snáď sotva by těsilo“ (s. 172).

Listy ze světa stínů představují velmi čtivý a v mnoha směrech novátorský literární počin. Podle vlastních slov zažil Vavřinec Szeghalmi poměrně náročný rok, takže o dějovost v knize skutečně není nouze. Zrozením žab počínaje přes zaříkávače a hrubé násilníky neváhající proklít každého, kdo se jim postaví do cesty, a poetickou láskou konče – to všechno a mnohem více stihla hlavní postava díla prožít. Jakkoliv čtenář může nabýt dojmu, že děj je místy přesycen událostmi, které mohou odvádět pozornost od hlavní linie příběhu, a že konec je jakýmsi zvláštním (je otázkou, do jaké míry povedeným) poselstvím míru, které v knize vzhledem k předchozímu ději působí trochu jako pěst na oko („Vavřinče – dělá Ilona. – my všichni jednoho stromu jsme listy“ – s. 254), budou Vavřincovy dopisy po celou dobu čtenáře bavit a napínat. Nezbývá tedy než doufat, že se z pera Krisztiána Alta dočkáme podobně kreativního díla, které si zachová podobně specifickou atmosféru, postavám i čtenáři však dokáže přinést o něco lepší konec.

© Táňa Mohelníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 919x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce