Sunková, Lucie
Jak se máš, Eliško

Letní den činorodé myšky
Lucie Sunková: Jak se máš, Eliško. 65. pole, Praha, 2015, 48 s.

Eliška je béžová činorodá myška s tlapkami a oušky z růžového froté. Nosí pletený proužkovaný svetřík a modré kalhoty. Na stránkách autorské knížky výtvarnice a režisérky Lucie Sunkové (která však ani na literárním poli není debutantkou, roku 2014 vydala v Mladé frontě knihu Supermáma) ji během jednoho letního dne potkáme na dvaceti celostránkových aranžovaných barevných fotografiích, které příležitostně doplňují schematicky dokreslené detaily dotvářející atmosféru zachycených scenérií.

Myška žije v domku na konci veliké zahrady a celý den pracuje. Příběh nevypráví o žádných Eliščiných kamarádech a nevygraduje ani k žádnému konfliktu. Jisté však je, že myška se nenudí. Ráno ji pošimrá sluníčko, než si uvaří snídani, musí zatopit v kamnech, pak sbírá na poli klásky, aby měla na zimu zrní, na starém vozíku sváží jablíčka – jenže ouha, kolečko se polámalo! Takže kladívko a pět hřebíků. A vzápětí lékárnička, obinadlo. Pak následuje nová epizoda – uzrál rybíz, a tak myška uvaří marmeládu. Valcha, mýdlo, umyvadlo. A to je teprve před polednem. I po nudlové polévce a odpoledním spánku má myška pořád co dělat. A večer, věřte nevěřte, ta pilná neposeda usedá k psacímu stroji a vzpomíná, jak se celý den měla.

„Nevěříte? Tak se jí zkuste zeptat: Jak se máš, Eliško?“ Tuto poněkud samoúčelnou vypravěčskou vsuvku, odkazující k titulu knížky, před samým závěrem ještě přebije cyklická kompozice, která nás vrací zase na začátek: „A ona vám začne vyprávět, že má domek úplně na konci veliké zahrady…“ Ale pořád není konec – ještě musí přijít postýlka a hvězdy. Toto vyznění příběhu je přirozené, knížka se tak výborně hodí k uspávání, proč to tedy uměle natahovat? Vícekrát jsem při listování knihou postrádala lehkost a něco jako „šarm“. Výběr rekvizit pro aranžované fotky mohl být stylovější, kresby občas dodávají až kýčovitý detail, jazyková hravost místy působí „chtěně“ („Mouka, několik vajíček – a než řeknete ‚váleček‘, těsto je hotové“; „Musí houby zrovna dneska dělat neplechu a schovávat se do mechu?“). K dobru je ale třeba přičíst to, že poměr textové a obrazové složky je vyvážený, nijak si neodporují ani se vzájemně nepřebíjejí, příběhová linka lineárně plynoucího času je čistá, vyobrazení realistické, dobře rozpoznatelné. Kombinace fotografie a kresby v knížce pro děti je stále ještě poměrně pozoruhodný, nevšední nápad.

Jako rodič bych měla být nadšená: dvacetiměsíční syn, který právě s neúnavnou repetitivností piluje první slova, zabodává ukazováky do hlavní, pardon, vlastně jediné, protagonistky příběhu a hrdě oznamuje: „Mami, myš. Dvě.“ Jako recenzentka však knihu hodnotím vlažně, nepřesvědčila mě vizuálně ani textem. Být to amatérský projekt kreativní mámy, která „udělá“ knížku pro své děti a zakomponuje do ní ledacos, k čemu má vřelý citový vztah, je výsledek nadprůměrný. U kritičtějšího publika už tolik nefunguje. I když Eliščin kožíšek je béžový, je to spíš další šedá myš mezi knížkami pro nejmenší. Nepřekvapí, neurazí.

© Jitka Nešporová