Sunková, Lucie: Jak se máš, Eliško

Sunková, Lucie
Jak se máš, Eliško

recenze dětská

Myška Eliška se za celý den nezastaví. Vařit, prát, žehlit, poklízet a večer ještě usednout k psacímu stroji! Kolik dětí v tomto archaizovaném předobraze spatří svou mámu? Dvacet celostránkových aranžovaných barevných fotografií komentuje občas poněkud chtěně hravý text. Na první pohled milá knížka pro nejmenší, ale příliš nad ní nedumejte. Nepřekvapí, neurazí.

Letní den činorodé myšky
Lucie Sunková: Jak se máš, Eliško. 65. pole, Praha, 2015, 48 s.

Eliška je béžová činorodá myška s tlapkami a oušky z růžového froté. Nosí pletený proužkovaný svetřík a modré kalhoty. Na stránkách autorské knížky výtvarnice a režisérky Lucie Sunkové (která však ani na literárním poli není debutantkou, roku 2014 vydala v Mladé frontě knihu Supermáma) ji během jednoho letního dne potkáme na dvaceti celostránkových aranžovaných barevných fotografiích, které příležitostně doplňují schematicky dokreslené detaily dotvářející atmosféru zachycených scenérií.

Myška žije v domku na konci veliké zahrady a celý den pracuje. Příběh nevypráví o žádných Eliščiných kamarádech a nevygraduje ani k žádnému konfliktu. Jisté však je, že myška se nenudí. Ráno ji pošimrá sluníčko, než si uvaří snídani, musí zatopit v kamnech, pak sbírá na poli klásky, aby měla na zimu zrní, na starém vozíku sváží jablíčka – jenže ouha, kolečko se polámalo! Takže kladívko a pět hřebíků. A vzápětí lékárnička, obinadlo. Pak následuje nová epizoda – uzrál rybíz, a tak myška uvaří marmeládu. Valcha, mýdlo, umyvadlo. A to je teprve před polednem. I po nudlové polévce a odpoledním spánku má myška pořád co dělat. A večer, věřte nevěřte, ta pilná neposeda usedá k psacímu stroji a vzpomíná, jak se celý den měla.

„Nevěříte? Tak se jí zkuste zeptat: Jak se máš, Eliško?“ Tuto poněkud samoúčelnou vypravěčskou vsuvku, odkazující k titulu knížky, před samým závěrem ještě přebije cyklická kompozice, která nás vrací zase na začátek: „A ona vám začne vyprávět, že má domek úplně na konci veliké zahrady…“ Ale pořád není konec – ještě musí přijít postýlka a hvězdy. Toto vyznění příběhu je přirozené, knížka se tak výborně hodí k uspávání, proč to tedy uměle natahovat? Vícekrát jsem při listování knihou postrádala lehkost a něco jako „šarm“. Výběr rekvizit pro aranžované fotky mohl být stylovější, kresby občas dodávají až kýčovitý detail, jazyková hravost místy působí „chtěně“ („Mouka, několik vajíček – a než řeknete ‚váleček‘, těsto je hotové“; „Musí houby zrovna dneska dělat neplechu a schovávat se do mechu?“). K dobru je ale třeba přičíst to, že poměr textové a obrazové složky je vyvážený, nijak si neodporují ani se vzájemně nepřebíjejí, příběhová linka lineárně plynoucího času je čistá, vyobrazení realistické, dobře rozpoznatelné. Kombinace fotografie a kresby v knížce pro děti je stále ještě poměrně pozoruhodný, nevšední nápad.

Jako rodič bych měla být nadšená: dvacetiměsíční syn, který právě s neúnavnou repetitivností piluje první slova, zabodává ukazováky do hlavní, pardon, vlastně jediné, protagonistky příběhu a hrdě oznamuje: „Mami, myš. Dvě.“ Jako recenzentka však knihu hodnotím vlažně, nepřesvědčila mě vizuálně ani textem. Být to amatérský projekt kreativní mámy, která „udělá“ knížku pro své děti a zakomponuje do ní ledacos, k čemu má vřelý citový vztah, je výsledek nadprůměrný. U kritičtějšího publika už tolik nefunguje. I když Eliščin kožíšek je béžový, je to spíš další šedá myš mezi knížkami pro nejmenší. Nepřekvapí, neurazí.

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 1547x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce