Moderní jemenské povídky

Moderní jemenské povídky

recenze beletrie zahraniční

Antologie povídek z Jemenu, země, o které se u nás v souvislosti s literaturou nemluví skoro vůbec, přináší hlavně sociální témata. Škoda jen, že výsledek práce kolektivu arabistů připomíná spíš než profesionální práci ochotnické divadlo, na které se bez patřičné dávky shovívavosti nedá dívat.

Povídky ze země, o které se u nás nic neví
Moderní jemenské povídky. Přel. kolektiv autorů, Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2015, 158 s.

Jemen je rozlehlá, řídce osídlená země, která v posledních letech opět zabředla do občanské války. Je to země, kde podle údajů CIA The World Factbook zůstává negramotných 15 % mužů a celých 45 % žen, kde stále panuje přísná segregace pohlaví a vládne patriarchát. Její literární produkce není z nejbohatších ani nehraje v současné arabské literární tvorbě nijak významnou roli. Není proto divu, že se s ní český čtenář může poprvé seznámit teprve od loňského roku, a to díky výběru aktuální povídkové tvorby tamějších autorů, který vydalo nakladatelství Dar Ibn Rushd.

Autoři (a autorky) zařazení do Moderních jemenských povídek zpracovávají převážně sociální témata, jako je utlačování chudých a nezákonné praktiky bohatých, bída, problematika zneužívání qátu (listy keře, které tamější muži žvýkají a které obsahují kathinon, látku, jež má tělo podobný účinem jako amfetaminy) a především nesvoboda žen, jejich zneužívání a podřadné společenské postavení. Vzhledem k tomu, že je ve sbírce zařazena tvorba hned dvanácti žen a pouze čtyř mužů, nepřekvapí, že převládají ženská témata, hrdinky i pohled na jemenskou společnost.

K nejzdařilejším patří bezesporu povídka Šála ‘Abdulkaríma ar-Rázihího, zpracovávající s hravou absurditou dramatické historické události popravy ústředních představitelů Hnutí svobodných Jemenců a vliv, který jejich jména a činy až do současnosti mají. Zaujme také příběh nenaplněné lásky Krásná horalka Muhammada ‘Abdulwalího a vyprávění o policejní zvůli s až kafkovskými rysy Zastavte na straně! Zajda Mutí’a Dammádže. Většina povídek není delší než pět stránek a na čtenáře se sypou v rychlém sledu jedna za druhou. Málokterá má silnější výpovědní hodnotu a jako celek nemají šanci zanechat hlubší dojem. Po týdnu budete mít nejspíš problém vybavit si alespoň pár z nich. Autoři jsou uváděni někdy snad až příliš stručnými medailonky (např. o Žillanár ‘Abdulláh se dočtete, že to je „autorka žijící v Americe. Řada jejích povídek je dostupná na internetu.“ Nic víc – s. 127) a jejich řazení ve výboru postrádá jakoukoliv vnitřní logiku. U některých následuje po představení autora kompletní výbor z díla, jinde je autor uvedený jednou povídkou a další se nachází o několik desítek stran dále.

Stejně nevyváženou kvalitu, jakou se vyznačují vybrané povídky, vykazuje i jejich překlad. Ty nejneobratnější, plné arabismů, bohužel sbírku zahajují a čtenář by se neměl nechat odradit. Následující texty jsou totiž o poznání lepší, přičemž o obzvlášť zdařilé překlady se postarala hlavně Jana Břeská.

Mimoto kniha nejistě přešlapuje na hranici mezi prací určenou odborné veřejnosti a antologií pro běžného čtenáře, o němž se předpokládá, že nemá o oblasti žádné povědomí. Na jedné straně tu je částečně striktní (avšak nedůsledný) akademický přepis jmen a názvosloví. Pro čtenáře neznalého arabštiny chybí alespoň stručná tabulka osvětlující, jak se všechny ty značky kolem písmenek (tečka nad g, tečka pod h, s, z…) mají číst. Předpokládá se tedy nejspíš, že čtenář arabštinu aspoň elementárně ovládá. Pak je však nelogické psát jména autorů a jejich děl česky, latinkou a ještě arabským písmem. Stejně tak jsou v tom případě zbytečné poznámky pod čarou, které vysvětlují náhodně vybrané jevy (qát, mahr, ale třeba i historické pozadí zpracovávaných událostí), jež ale čtenář se základním povědomím o oblasti a islámu zná. Navíc i tentokrát, stejně jako v antologii Moderních saúdskoarabských povídek (Dar Ibn Rushd, 2011) je arabské „dž“ na většině míst přepisované v syrské hovorové variantě „ž“, která se při transliteraci arabštiny do češtiny nepoužívá (je to na podobné úrovni, jako kdyby překladatel do češtiny pocházel z Ostravska a trval na tom, že kniha bude psaná „kratce“, protože u nich se tak mluví). Bylo by asi lepší zvolit zjednodušený přepis arabštiny, držet se přepisu „dž“ v souladu s učebnicemi moderní spisovné arabštiny a případně doplnit text slovníčkem pojmů, který by mohl být obšírnější a nerušil by při čtení.

Nesignovaný doslov, který je rozdělený na dvě části podle genderového kritéria (mužská a ženská tvorba), bohužel nevyužívá příležitost a čtenář se z něj nic hlubšího o moderní jemenské povídce a jejích autorech nedozví. První a druhá část na sebe navíc obsahově ani stylisticky nenavazují. Doslov uzavírá seznam použité literatury, který jako jediný poskytuje čtenáři vodítko, jak mohl probíhat výběr zařazených autorů a děl.

Antologie moderních povídek různých arabských zemí vydává nakladatelství Dar Ibn Rushd od 90. let, kdy je pečlivě připravoval zkušený arabista Svetozár Pantůček. Po Pantůčkově smrti v roce 2000 vyšlo několik dalších povídkových sbírek, na jejichž přípravě se nyní podílejí kolektivy převážně mladých, začínajících arabistů. Je bezesporu záslužné, že se v této tradici pokračuje a český čtenář se tak může seznámit s tvorbou autorů pocházejících ze zemí, o nichž se v souvislosti s literaturou mluví málokdy (když už se o nich vůbec mluví) a na kterou by jinak jen těžko natrefil. Škoda jen, že výsledek často připomíná spíš než profesionální práci ochotnické divadlo, na které se bez patřičné dávky shovívavosti nedá dívat.

© Jitka Jeníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

52%čtenáři

zhlédnuto 1521x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce