Updike, John: Tátovy slzy a jiné povídky

Updike, John
Tátovy slzy a jiné povídky

recenze beletrie zahraniční

John Updike bývá všeobecně považován za jednoho z nejtalentovanějších kronikářů každodennosti, jemuž se s nebývalou citlivostí podařilo zachytit radosti a strasti průměrných bělochů z americké střední třídy. Ani v posmrtně vydané sbírce povídek Tátovy slzy a jiné povídky se tomuto tématu nezpronevěřil, průměrnosti je v ní však možná až příliš.

Ze života stárnoucích Američanů
John Updike:
Tátovy slzy a jiné povídky. Přel. Miroslav Jindra, Paseka, Praha a Litomyšl, 2014, 304 s.

Johna Updikea (1932–2009), klasika americké literatury, není třeba v tuzemsku sáhodlouze představovat. Texty oceňovaného romanopisce a povídkáře, který společně se svými vrstevníky Philipem Rothem (*1933) či Gorem Vidalem (1925–2012) zásadně spoluutvářel obraz americké prózy 20. století, vycházejí od 60. let s takřka železnou pravidelností i u nás. A nic na tom nezměnila ani Updikeova smrt, jak dokládá české vydání jeho posledního románu Vdovy z Eastwicku (The Widows of Eastwick, 2008, č. 2010) či nedávný překlad sbírky povídek Tátovy slzy a jiné povídky.

Američané tváří v tvář smrti
Třebaže okolnosti k tomu svádějí, nebylo by správné označit Updikeovu posmrtně vydanou sbírku za jeho literární loučení, nebo snad dokonce rekviem. Ano, sbírka zjevně shromažďuje pozdní texty, a ano, většina z celkem osmnácti povídek se přímo či alespoň oklikou zabývá právě stářím, respektive smrtí a její neodvratitelností, tématu lidské smrtelnosti se však Updike věnoval prakticky nepřetržitě. Přesto se nelze ubránit pocitu, že soubor Tátovy slzy a jiné povídky napsal autor postupně se loučící se životem, autor rekapitulující a účtující.

Ústředními postavami jsou zpravidla stárnoucí muži, nezřídka ovdovělí, případně rozvedení a opětovně ženatí nevěrníci, kteří se při příležitosti setkání s dávnými přáteli či opuštěnými láskami ohlížejí za vlastními životy, vzpomínají na osudové přešlapy či si opět vybavují zážitky, které se jim z opotřebované paměti už dávno vytratily.

Tento plodný vyprávěcí mustr předjímá už svým názvem povídka Cesta domů, v níž se profesor angličtiny v penzi David Kern po letech vrací do rodného městečka v hloubi Pensylvánie, prochází se rozpačitě po pozemku, na němž vyrůstal, a v místním společenském klubu, který se mu v odcizeném rodišti příznačně nedaří najít, se shledává s dvojicí bývalých spolužáků ze střední. V obdobně laděné Procházce s Elizanne je (patrně tentýž) David Kern nejdříve konfrontován s blízkostí smrti, která v podobě rakoviny rozežírá tělo jedné z jeho bývalých spolužaček, a poté se na absolventském srazu po padesáti letech ocitá tváří v tvář jiné spolužačce, tajemné Elizanne, s níž si kdysi dávno jednou vyšel. Protagonista povídky Volnost se sice nejmenuje David, nýbrž Henry, i on se však oddává určité formě nostalgie. Po smrti manželky se opět odvažuje na Floridě vyhledat svou bývalou milenku Leilu, začíná toho ale litovat ještě dřív, než zazvoní u jejích dveří. Variovat téma vzpomínání a rozpomínání by Updike zjevně dokázal donekonečna, jak potvrzují i povídky Osobní archeologie, Smích bohů, Tátovy slzy či Plná sklenička.

Exotika cizích zemí a těl
Druhý tematický okruh sbírky tvoří lehce exoticky laděné příběhy z cest, v nichž často dochází k bolestivému střetu Američanů s realitou cizích světů. Takřka bez úhony přežijí svůj výlet do Indie manželé Milfordovi z povídky Zjevení, neboť titulním „zjevením“ není pro Henryho Milforda žádná domorodá kráska v sárí, nýbrž podmanivá, ale nedosažitelná spolucestující, „zamerikanizovaná Latina“ Lorena. Výrazně bolestivější následky má loupežné přepadení v ulicích španělské Sevilly, jehož obětí se ve Zrychlujícím se rozpínání vesmíru stává postarší americký pár Fairchildových. A své si v nehostinném Maroku užije i šestičlenná americká rodina, která chtěla na místním pobřeží strávit příjemnou letní dovolenou.

Zatímco strasti výše zmíněných postav jsou částečně zapříčiněny překračováním geografických hranic, vystačí si jiní Updikeovi antihrdinové s porušováním manželského slibu. Krátký zálet se sousedkou Veronikou si v létě dopřál Lester z Křehkých manželek, jenže ani po rozchodu nedokáže neduživou milenku vypudit z hlavy, což může mít nedozírné následky pro jeho manželství. Lesterova soukmenovce Evana Morrise zažene do horké náruče opuštěné sousedky Lynne nečekaný Výpadek proudu a Ed Trimble si pro změnu dopřává manželskou dovolenou v Bostonu, kde v rámci osobní revitalizace („Potřeboval víc prostoru“) navštěvuje Hodiny němčiny a pilně si opakuje slovíčka ve společnosti třicátnice Andrey. A rozhodně není výjimkou, když se příběh nevěrníka prolne s nostalgickým brouzdáním vlastní minulostí (Volnost, Smích bohů).

Různé druhy čtenářského prožitku
Třebaže Updike i v pokročilém věku zůstal mistrem slova („Svět kolísal v základech a vyvrhoval ze sebe smrt a jiskry bolesti jako vykolejená lokomotiva“), originálností už po své plodné kariéře zjevně příliš neoplýval. Alespoň takový dojem zanechávají Tátovy slzy a jiné povídky. Opakovaně použité náměty, které se v lepším případě rozdílně větví, odsuzují Tátovy slzy k nezamýšlené monotónnosti, z které se zasloužilému prozaikovi daří uniknout jen výjimečně. Z jednotvárnosti sbírky kvalitativně i tematicky vyčnívá zejména povídka Různé druhy náboženského prožitku, v níž se Updike citlivě pokouší zachytit události z 11. září 2001. Aby tragédii teroristického útoku na Světové obchodní centrum a Pentagon nevylíčil příliš jednostranně, nebojí se Updike využít všech dostupných perspektiv – pohled obětí z unesených letadel i zasažených budov, očitých svědků, ale také samotných únosců – a vytváří tím současně silný protiklad ke zbývajícím unisono textům.

Většině povídek však nechybí pouze vypravěčská či tematická invence, ale jakýkoliv hybný prostor. Celý Updikeův svět se zdá být variací téhož přednastaveného, uzavřeného vzoru. Mužští protagonisté – ženy jsou vesměs pouze předmětem touhy, případně pomníkem dávno vyhaslé lásky – sice nesou rozdílná jména, jinak se však od sebe příliš neliší. Tento pocit ještě nešťastně znásobuje fakt, že se Updike místy nechal inspirovat vlastním životem, a tak lze ve sbírce narazit na řadu paralel: hrdinové jsou často dětmi z rodin silně zasažených velkou hospodářskou krizí přelomu 20. a 30. let (Ochráncové, Kinderszenen, Modré světlo), otec se živí jako učitel (Kinderszenen, Procházka s Elizanne, Tátovy slzy), protagonista se během dětství odstěhoval z města na venkov (Smích bohů, Procházka s Elizanne) apod. V rozumné míře by to při čtení tolik nevadilo, ale čeho je moc...

Třebaže se John Updike ve sbírce Tátovy slzy a jiné povídky věnuje důležitým, všeobecně přitažlivým společenským konstantám jako stáří, rodičovství či láska a sex, jeho instantní přístup ke zvoleným námětům sráží jeho poslední povídky do literárního průměru. Když se navíc ve většině z retrospektivně vyprávěných textů obejde bez silnější pointy, tradiční přednosti americké short story, není moc nad čím plesat.

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 2135x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce