Custine, Astolphe de; Nora, Pierre (ed.): Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839

Custine, Astolphe de; Nora, Pierre (ed.)
Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839

recenze historie

Podle A. I Gercena nejmoudřejší kniha, jakou zatím kdy cizinec napsal o Rusku. Několik úryvků u nás již dříve vyšlo, avšak první knižní vydání v češtině, vybavené navíc výbornou předmluvou, můžeme jen stěží docenit. Jde o zacelení velké mezery v naší kulturní paměti. Dílo nemůžeme přijímat nekriticky, ale měli bychom je ve svém vlastním zájmu pozorně číst.

Co jen to člověk provedl Bohu, že tolik jeho bližních odsoudil k životu v Rusku? Slavný cestopis markýze de Custine konečně česky
Astolphe de Custine a Pierre Nora (ed.): Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839. Přel. Petra Martínková, Argo, Praha, 2015, 326 s.

Nejmoudřejší kniha, jakou zatím kdy cizinec napsal o Rusku. Těmito slovy charakterizoval spisovatel Alexandr Ivanovič Gercen (1812–1870) proslulé Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839 od francouzského aristokrata a spisovatele Astolpha de Custina (1790–1857). A věhlas díla s postupujícím časem rozhodně neklesal, v jistých ohledech dokonce možná stoupal. Například významný americký diplomat a historik George F. Kennan se o něm vyjádřil takto: „Není-li to dobrá kniha o Rusku v roce 1839, je to skvělá kniha, nesporně nejlepší ze všech, o Stalinově Rusku a vůbec ne špatná kniha o Rusku Brežněvově a Kosyginově.“ Je tedy trochu s podivem, že tak zásadní text se českého knižního vydání – ve výrazně zkrácené verzi, jejímž editorem byl historik Pierre Nora – dočkal tak pozdě, teprve v loňském roce.

Custinův otec a dědeček byli popraveni za francouzské revoluce. On sám se pokoušel prosadit na poli beletrie, ale v tomto směru nebyl právě úspěšný. Navíc byl podle Nory i psancem společnosti a coby homosexuál a současně katolík i psancem morálním, který „byl odsouzen k tomu, aby se s bohorovností urozeného pána uchyloval k mravům, jež sám vždy považoval za neřest, proti které se bouřila jeho horoucí, mystická a zároveň striktně dogmatická katolická víra, k níž byl veden od dětství a jíž se stále utěšoval i trýznil obdobně jako pomyšlením na klášter“.

Coby šlechtic se Custine vypravil do Ruska „hledat argumenty proti parlamentní vládě“, ale vrátil se jako stoupenec ústavy; samoděržaví v něm probudilo liberálního aristokrata a současně hluboké nepřátelství k diktatuře. V úvodu své knihy přitom markýz předestírá, že ne všechno, co v Rusku viděl a zažil, vyvolávalo jeho odpor: „Rusové pro mne vcelku neztráceli velikost ani v sebenehoráznějších nešvarech. Svou izolovaností si mne naopak získali a u prostého lidu mne zaujal jeho svéráz. Domnívám se, že ony lichotivé pravdy by měly dostatečně osladit ty ostatní, trpčí.“ Ono „trpké“ ovšem v jeho textu jednoznačně převažuje. Na rozdíl od Ameriky Alexise de Tocquevilla, který ji dokázal postihnout v její ambivalentnosti (s mírnou převahou toho kladného), Custine zůstává převážně jen u negativního pólu. Rusové jsou podle něj „zdvořilí slovy jako Číňané, hrubí nebo alespoň nekultivovaní jako Kalmyci, špinaví jako Laponci, chytří jako Židé, mírní a vážní ve svých způsobech jako Orientálci, krutí jako barbaři“. I když třeba Petrohrad de Custine řadil k divům světa a Moskvu ohodnotil jako „velice malebné město“, vypravit se za petrohradský Něvský prospekt už bylo „jako vkročit do říše asijského barbarství“. Podle něj byla hlavním rysem Ruska bezduchost a uniformita: „Vše, co v Rusku přitahuje váš pohled, vše, co se kolem vás děje, se vyznačuje děsivou pravidelností; a cestovatele, uvažujícího o této symetrii, musí napadnout, že taková uniformita, taková pravidelnost, jež odporuje přirozeným lidským sklonům, nemohla vzniknout a nemůže být udržována bez násilí.“ Synonymem Ruska se pro něj stala Sibiř: „Na každém kroku tu před sebou vidím fantom Sibiře a přemýšlím o všem, co je obsažené ve jméně této pustiny, té propasti bídy, té hrobky živých.“

Podle P. Nory se autor v zemi dusil v systému, který jako vůbec první vcelku popsal a odhalil „jeho útlak zastíraný láskou k pořádku“, „ale pořádek příliš draze vykoupený, než abych jej obdivoval“, „jeho úlisnou noblesu“, „všemu nadřazené tajnůstkářství“, „fanatickou poslušnost“, která dohání Rusy k tomu, že „strašlivé vlastnosti svých pánů směšují s blahodárnou mocí svatých a dobové ukrutnosti se pokoušejí schovat pod roušku víry“. Společnost, ve které „nemůže být nikdo šťastný, jelikož štěstí nelze dosáhnout bez svobody“, společnost odsouzená ke všeobecnému lhaní, jelikož „pravdomluvnost je považována za rozvratný prvek“, k ustavičnému zkreslování historie „za jistým účelem, který dovoluje překrucovat fakta“. Slídění a mystifikace jsou všudypřítomné, stejně jako nenávist vůči pohledu zvenčí, poněvadž „svobodná výměna se západní Evropou by pro ruský politický systém znamenala do dvaceti let konec“. „Předstíraný pokrok, který jen otrocky kopíruje Evropu“, jde ruku v ruce s neproniknutelnou spletí pýchy a pokory. Je to „země nezkrotných vášní i slabošských povah, vzbouřenců i loutek bez spojovacího článku mezi tyranem a otrokem“. Nad tím vším stojí „bohapustá ctižádost“, „nejvyšší princip tohoto v jádru dobyvačného národa“, imperialismus, „jaký může vyrašit jen v duši ušlápnutého lidu a vyrůstat z neštěstí celé země“. Ruská vláda totiž „nahrazuje řád obce vojenskou disciplínou a stav obležení vydává za normální stav společnosti“.

Podobných zdrcujících odsudků, jež na sebe berou formu sevřených a úderných aforismů, bychom v knize našli desítky; účastníci pořadu Slovo o literatuře na ČRo Vltava s názvem Pravda jako jiskra v sudu s prachem například vybrali citáty „Despocie běsní nejvíc, když se pokouší o dobro, poněvadž úmysl podle ní světí i největší zvěrstva“ a „Co jen to člověk provedl Bohu, že šedesát milionů jeho bližních odsoudil k životu v Rusku?“ Kniha ale obsahuje i jiné pasáže než takovéto zevšeobecňující soudy. Velmi výmluvný je třeba následující výjev ulice tehdejšího hlavního města: „Obyčejný poslíček, ministerský kurýr či oprýmkovaný lokaj kteréhosi carského pobočníka strhl z kozlíku mladého vozku a tloukl ho, dokud mu do krve nerozbil obličej. Mladík snášel tu výplatu bez nejmenšího odporu jako pravý beránek – s pokorou, s níž by přijímal soudní verdikt nebo živelní pohromu. S kolemjdoucími ta neskonalá brutalita nehnula o nic více než s vozkovým kolegou, jenž právě opodál napájel koně. Na pokyn rozlíceného žandarma přiskočil a držel mu koně za uzdu, dokud se úřednímu panáčkovi neuráčilo s vyplácením skončit. Zkuste v kterékoli jiné zemi žádat po člověku z lidu, aby napomáhal svévolnému trestání svého druha! Jenže úřad i úbor muži sázejícímu rány zaručovaly právo třískat drožkáře hlava nehlava; trest proto neodporoval zákonu. Řeknu vám: Dobře tak zemi, kde zákon dovoluje obdobné skutky. To, co vám líčím, se sběhlo v nejvýstavnější petrohradské čtvrti, v čase promenády. Když byl zbitý nebožák propuštěn, otřel si krev, která se mu řinula po tvářích, a pokojně se zas vyhoupl na kozlík. Pokračoval v jízdě a přitom dál zdvořile zdravil na potkání. Popsaný výstřelek, mohu-li to tak nazvat, však nevyvolal žádné větší pozdvižení. Podotýkám, že tato ohavnost ani trochu nenarušila veřejný pořádek na korze. Nejenže se nikdo z mlčících chodců neměl k tomu, aby se postiženého slovem či skutkem zastal, nýbrž se ani neodvažoval dlouze na tu scénu zevlovat.“ A pak následuje autorova generalizace: „Křesťansky vedený národ by se ozval proti obecné disciplíně, která by zcela dusila svobodu jednotlivce. Tady kněží ženou lid leda k okázalému křižování a plazení po kolenou. Tento národ sice vyznává svatého Ducha, ale svého boha má na zemi. Ruský car je poddanými modlářsky uctíván stejně jako kdysi Bátú nebo Tamerlán.“

Původní autorově knize se dá bezesporu leccos vytknout: příliš paušalizujícím způsobem v ní Custine mluví o „slovanské“ povaze („Mezi Francií a Ruskem stojí velká čínská zeď, totiž slovanská řeč i povaha“); v honbě za ostrými pointami pronáší zjednodušené a až příliš negativní soudy (Rusové jako národ existující „jen podle jména“); naopak až v přehnaně růžových barvách vidí katolickou církev. Možná má pravdu i rusista Karel Svoboda, který roku 2003 napsal v článku pro Slovanský přehled, že autor daleko častěji než o Rusku mluví o sobě, byť svou osobnost ventiluje skrze popisy budov a lidí. Navzdory tomu všemu je ale skutečně až s podivem, kolik podobností s Custinem nacházíme v ruské současnosti, jak ji líčí publikace jako Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka od Světlany Alexijevičové nebo Rudý zákon. Jak jsem se stal Putinovým nepřítelem č. 1 od Billa Browdera. U americko-britského autora najdeme popsanou tutéž zvůli zákona, kterou Custine shledával u cara Mikuláše. Přečíst si u něj rovněž můžeme scénu, v níž se na moskevské ulici hlavní hrdina zastavuje o nehybně ležícího těla, kterého si ostatní nevšímají. Přivolaní policisté pak nejenže nepomáhají zraněnému, ale snaží se mezi přítomnými rychle najít oběť, kterou by mohli za předpokládaný incident bez důkazů zatknout. Alexijevičová pak znovuoživuje stará slova o Rusku coby „nehybném Mongolovi“, o tom, že Rusové mají vojenské smýšlení a že i v míru žijí jako ve válce (přičemž skutečným „Bohem“ je pro ně četař, armádní velitel či car); že nedbají svého otroctví, naopak je milují. Samozvaní zastánci jediných „pravých“ hodnot a kritici údajně „dekadentní“ Evropy ovšem vždycky můžou nepodloženě tvrdit, že zmínění autoři pouze přejímají klišé francouzského „zvrhlíka“ – kupříkladu Lev N. Tolstoj neváhal při odmítnutí knihy argumentovat právě Custinovými mravy...

Kniha Rusko v roce 1839 vyšla roku 1843 a na knižním trhu podle Nory okamžitě sklidila úspěch. Během tří let se několikrát dotiskovala a v Belgii se ještě před druhým francouzským dotiskem objevila čtyři pirátská vydání. Dílo bylo rychle přeloženo do angličtiny, němčiny a švédštiny. Celkový náklad v zahraničí podle Custinova odhadu přesáhl 200 000 exemplářů v průběhu necelých deseti let. Kritika ji naopak dlouho přehlížela nebo ji přímo strhala, v čemž pravděpodobně sehrály svoji roli i peníze posílané za účelem diskreditace autora a jeho knihy z Moskvy. Naopak pozitivně dílo zhodnotil známý Sainte-Beuve v článku ze dne 3. ledna 1844: „Kniha pana Custina nenabízí jen příjemné čtení: autor se sice hodně opakuje, předvádí svou duchaplnost, šroubuje slova a chlubí se názory, na které se ho nikdo neptá, leč osvědčil též břitký postřeh. Odkrývá totiž (jako vůbec první) bolesti a metly ruské společnosti, té pozlátkové civilizace: prozrazuje strašlivé pravdy o vladaři, o panstvu, zkrátka o všech. Ta kniha za něco vydá (coby spravedlivý soud s presumpcí nepodjatosti).“ Knihu pak celkově „vzkřísila teprve studená válka“. Přinejmenším na Západě, poněvadž v Rusku, které si autor proti sobě poštval, byla zakázána až do roku 1917 a pak vzápětí znovu.

V našem prostředí, v němž silnou rusofilii příliš nenarušily ani deziluzivní texty, které o něm napsal Karel Havlíček Borovský v Obrazech z Rus, můžeme od počátku rovněž tušit nemalou nedůvěru ke Custinově knize. Kupříkladu roku 1848 obvinil jejího autora týdeník Květy a plody z toho, že je podezřelým svědkem, kterému jeho fantazie provádí „podivné šprýmy“, když ve všem úctyhodně staroruském hned „čenichá tatarštinu“. Ottův slovník naučný jeho jméno zná, ale příslušné heslo je velmi krátké, a v Masarykově slovníku Custina nenajdeme dokonce vůbec. Vycházely o něm ovšem jednotlivé články, ve svých knihách jej uváděli T. G. Masaryk či Karel Kramář, po roce 1989 Vladimír Svatoň, Emil Voráček a někteří další. Několik úryvků z Custina záslužně vyšlo roku 2008 v časopisu Host. První knižní vydání v češtině, vybavené navíc výbornou Norovou přemluvou a kapitolkou o historii recepce textu, můžeme ale i tak jen stěží docenit. Jde o zacelení velké mezery v naší kulturní paměti, ostatně Demokracie v Americe od zmíněného Tocquevilla, s nímž bývá Custine srovnáván, u nás vyšla také až po roce 1989. Custinovo dílo nemůžeme přijímat nekriticky a souhlasit se vším, co autor hlásá, ani bychom se asi neměli urážet pro jeho výpady proti Slovanům, ale měli bychom je ve svém vlastním zájmu pozorně číst. A dobře znát je musí zejména vrcholní čeští politici, aby byli lépe připraveni na jednání s představiteli národa, jenž „zlačnělý útrapami si potupným hrbením doma vykupuje naději na tyranské panství jinde“.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   72%čtenáři

zhlédnuto 1405x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce