Terzijski, Kalin: Máte někoho, kdo vás miluje?

Terzijski, Kalin
Máte někoho, kdo vás miluje?

recenze beletrie zahraniční

Povídky Kalina Terzijského čtenáře nešetří. Bulharská současnost je v nich líčena v dost neradostných barvách a o tom, že člověk je bytost v zásadě dobrá, má jeho vypravěč také své pochybnosti. Přesto na záblesk naděje nakonec dojde.

Bulhaři jsou tlustí a já se o ně bojím
Kalin Terzijski:
Máte někoho, kdo vás miluje? Přel. Ondřej Zajac, Dauphin, Praha, 2015, 164 s.

Bulharská literatura v českém překladu jako by nabrala v tomto tisíciletí nový, mladý dech. Ve srovnání s „hubenými“ devadesátými léty minulého století vycházejí zde od r. 2003 každoročně jeden až dva, a někdy dokonce tři knižní tituly. Podzim r. 2015 přinesl vedle Matek Teodory Dimové (1960) také povídkový soubor Kalina Terzijského (1970) Máte někoho, kdo vás miluje? Bylo by škoda, kdyby tato knížka sešitového formátu, malá svým rozměrem a s nenápadnou obálkou zapadla. Nabízí totiž zajímavé čtivo.

Český čtenář se dosud mohl seznámit s ukázkami z tvorby Kalina Terzijského jak na stránkách iLiteratury, tak časopisu Plav, a v r. 2012 k nám tento spisovatel dokonce zavítal osobně, a to jako oficiální host 18. mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy. Autora nejvíce proslavil autobiografický román Alkohol, v Bulharsku nejprodávanější kniha r. 2010. V r. 2011 byl jako vůbec první Bulhar oceněn Evropskou cenou za literaturu, a to právě za výše zmíněnou sbírku povídek Ima li koj da vi običa (2009; Máte někoho, kdo vás miluje?).

Texty obsažené v knize i přes značný autorův smysl pro groteskno a černý humor nepředstavují v žádném případě pohodovou četbu. Ve všech zaznívají temné když ne přímo tóny, tedy alespoň podtóny. Některé z nich jako by byly prodlouženými prsty těla románu Alkohol. Ať už podány v ich-, či er-formě, napovídají mnohé o osobě vypravěče. Ostatně Terzijski se k určitému duševnímu exhibicionismu v knížce otevřeně přiznává. V tomto směru se nabízí Vaculíkovo vyhrocené – volně tlumočeno: ten, kdo píše, není normální; normální člověk život žije a to mu stačí, spisovatel o něm píše.

Dává však knížka, byť alespoň malou, naději? Jako stěžejní bych zde v tomto směru viděla text Po jedné ze dvou cest: „Jestli nejsi dítě Štěstěny a během let, která jsou ti dána, nemáš ani tu nejmenší šanci, že poznáš byť kapku štěstí, a věř mi, takových lidí je spousta, jsou před tebou dvě cesty. Stát se dobrým člověkem, který, aniž by měl důvod, miluje život a lidi; nebo se stát zoufalou a zlovolnou zrůdou, která nenávidí celý svět.“ Jednotlivé povídky jako by zachycovaly stavy před tímto prozřením a po něm. Lidské osudy na obou cestách, přičemž hranice mezi nimi bývá bohužel až nebezpečně křehká.

I bulharská skutečnost je líčena v neradostných barvách – „proklatá“ medicína je plná špíny, fasády sofijských domů zase škaredé, ženy nedopadají o moc líp, štíhlé jsou jen manželky „mafiánů, ze kterých jsou dneska bankéři“: „Bulhaři jsou obecně tlustí a já se o ně bojím.“ Přesto ale lze spatřovat ve vší té zdánlivé či skutečné ošklivosti i skrytou krásu a hlavně jemný, jakoby ostýchavý, ale přece láskyplný dotek autorova pera. Společensky patří jeho sympatie jednoznačně žebrákům, podivínům, nuzákům či bláznům všeho druhu. Na tržištích, v temných koutech a v ubohých opuštěných domech, krámcích, hospůdkách a na jejich dvorcích to tepe životem, tam je cítit ten správný „lifestyle“, který tím víc vynikne, postaví-li se vedle spořádané, vypreparované a sterilní prázdnoty PR a management třicátníků a třicátnic s plnou peněženkou a zdravou životosprávou: „Tam, kde je hniloba, tam je život.“ (Toto srovnání však zazní vícekrát, takže člověka chtě nechtě a mimoděk napadne cosi o lišce a kyselých hroznech.)

Záblesky naděje lze spatřit na mnoha místech – v soužití stařenky a stařečka se zástupným problémem s uklízečkou, v záchraně ženy tonoucí v bahně, ve smíru alkoholika a jeho manželky po rvačce, protože nejhorší je přece samota, v úlevě podváděného muže, ve skutečném i obrazném vyhrabání se opilce na světlo Boží… Z jiných textů však naopak zamrazí, zatrne zoufalstvím. Ještě z jiných se útlocitnějším povahám může udělat mírně nevolno. Terzijski prostě naše city a pocity nešetří. Vedle věrohodnosti alkoholismu lze autorovi věřit i věrohodnost jeho původní profese psychiatra, a to především v závěrečné spíš než povídce novele Únava z přílišného chápání, dojemné analýze života od časného dětství po dospělost. Důležitý moment představuje objevení „dvou ohromných věcí“ – opravdového přátelství a Boha, přičemž hrdina si zamiloval Boha „horlivě a bolestně“: „… pochopil, že se bude k Bohu obracet pokaždé, když bude vyděšený a zoufalý, ale že se k Němu bude obracet s pláčem, ne s úsměvem.“ Naděje dostává náhle dokonce velké písmeno. Ano, postava novely Anton K. zůstává v rukou „Víry“ a získává „Naději“. A to je přece docela radostný závěr...

Zbývá dodat podstatné: Kalin Terzijski promlouvá ke čtenáři v překladu Ondřeje Zajace velice pěkným jazykem. A do brzkého budoucna se můžeme těšit na další plánovaný počin tohoto mladého překladatele – na Terzijského Alkohol.

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

48%čtenáři

zhlédnuto 1535x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce