Nedávné stoleté výročí vypuknutí první světové války zarezonovalo snad ve všech koutech světa, jichž se tento konflikt dotkl. Byly – a stále jsou – pořádány výstavy, natáčeny televizní dokumenty, vydávány publikace. Velmi specifický nádech mělo toto jubileum v srbském prostředí, a to nikoliv bezdůvodně: bylo to právě Srbské království, koho podunajská monarchie obvinila ze spoluúčasti na sarajevském atentátu a koho i posléze napadla, což je oficiálně vnímáno jako počátek Velké války. Kromě toho, jak výstižně dodává bosenský spisovatel Miljenko Jergović, srbská společnost po skončení války přijala za svůj status největšího evropského mučedníka a zároveň i slavného vítěze tohoto čtyřletého martyria. První světová válka tak v srbském prostředí představuje důležitý mezník národních dějin a zároveň velmi významný kulturní fenomén, složený ze směsi zcela oprávněné národní hrdosti, záměrného zdůrazňování muk skoro apokalyptických rozměrů a sebevědomé, často až domýšlivé prezentace sama sebe jako nejodvážnějšího z národů. Buď jak buď, na základě tohoto pevného ukotvení Velké války v mentalitě srbské společnosti zde vznikla řada hodnotných uměleckých děl, například z dílny Miloše Crnjanského (1893–1977) či Rastka Petroviće (1898–1949).

Se skutečností, že se tematika první světové války setká u Srbů s vřelým přijetím, zřejmě počítal i autor Aleksandar Gatalica (1964). Tento populární spisovatel z Bělehradu vydal v roce 2012 román s názvem Veliki rat (Velká válka), monumentální dílo zachycující osudy několika desítek hrdinů napříč celou Evropou, jež v roce 2013 obdrželo srbskou literární cenu Meša Selimović. Kromě toho Gatalica za tuto svoji válečnou epopej získal prestižní cenu časopisu NIN, každoročně udělovanou za nejlepší srbský (dříve jugoslávský) román. Jakkoliv se bezpochyby jedná o pozoruhodnou a pečlivě odvedenou práci, kterou velká část srbských čtenářů přijala více než vřele, zůstává otázkou, posbíral-li tento titul některá z nejvýznamnějších srbských literárních ocenění zcela právem.

Nejvýraznějším atributem knihy, jenž čtenáře upoutá hned po přečtení prvních několika stran, je absence jednoho hlavního hrdiny či úzké skupiny hrdinů. Románem totiž projde bezmála 80 (!) postav, a jakkoliv se některé z nich vyskytují častěji, žádnou nelze považovat za hlavní. Jako by se tu Gatalica pokusil – samozřejmě nevědomky – uvést do praxe slova našeho Ferdinanda Peroutky o tom, že jen celé lidstvo dohromady je pravý člověk. Jak podotkl sám autor, jeho cílem bylo oprostit se od válečné literatury zachycující často jen vnější segment války, tedy bitvy, generály a zákulisní jednání, ale naopak podat o tomto konfliktu co nejkomplexnější výpověď. Prozaicky řečeno, čím více osudů známe, tím názornější obraz doby si dokážeme vytvořit, a proto právě v zachycení individuálních osudů svých hrdinů vidí Gatalica mnohem lepší možnost věrohodného opisu Velké války – jak k tomu dodává, „jeden povzdech a skon jsou daleko důležitější než velké manévry, vítězství a porážky“. V jednu chvíli jsme tak konfrontováni se štiplavým, yperitem nasáklým vzduchem zablácených belgických zákopů, v nichž každým okamžikem dochází ke zbytečným lidským koncům, jindy se zas čtenář noří do palčivě interního prostředí jekatěrinburgského sklepení, kde se uzavírají životní osudy carské rodiny. Válka je v Gatalicově podání koláž nejrůznějších prostředí a situací, která však mají obvykle stejně deprimující vyústění – tragédii a smrt. V srbském literárním prostoru, uvyklém na heroická vyprávění o geniální vojenské strategii srbských vojvodů, jako byli Živojin Mišić či Radomir Putnik, jde proto o velmi neobvyklý literární tah.

Jedinou spojnicí mezi hrdiny románu Veliki rat je pouze to, že se všichni ocitli tváří v tvář do té doby nejhoršímu konfliktu v dějinách lidstva. Navzájem se neznají, každý si břemeno války vleče různým způsobem – někdo si jí projde až do samého konce v roce 1918, někdo opustí vyprávění hned s prvními výstřely. Jednu kategorii autorových hrdinů tvoří reálné postavy, osoby, jež skutečně existovaly a jsou všeobecně známé. Setkáme se tak zde s básníkem Jeanem Cocteauem, slavnou špionkou Matou Hari, ruským revolucionářem Lvem D. Trockým, rakouským invalidním pianistou Paulem Wittgensteinem či mladým desátníkem Adolfem Hitlerem. Druhá skupina hrdinů je pak čistým výtvorem Gatalicovy fabulace. Autor vypráví příběhy obyčejných lidí, sedláků, obchodníků či kabaretních zpěvaček, těch, kteří byli v létě roku 1914 nechtěně zavlečeni do víru dějin. Není příliš podstatné, zdali se voják jmenuje Tibor Németh, či Stefan Holm. V této pestrobarevné koláži spletitých lidských osudů možná dokáže některý čtenář, i přes rozdílná jména a národnosti hrdinů, rozpoznat alespoň část z válečných trápení svých vlastních pradědečků či prababiček, což ale za důkaz o zdařilé výpovědní hodnotě označit zřejmě nelze.

I přes tento netradičně zvolený přístup je zde však jedno velké „ale“. Tím je onen příliš vysoký počet postav. Aleksandar Gatalica se tímto naddimenzováním množství svých hrdinů bohužel připravil o možnost širšího rozvinutí jejich charakterů. Jsme tak konfrontováni spíše se skicovitými, velmi matnými obrazy než s plnohodnotnými literárními hrdiny, u kterých je zachytitelný jejich duševní vývoj. Jak trefně poznamenal Haris Imamović, u Gatalici „neumírají lidé, ale jména“. Navíc ve chvíli, kdy už čtenář do hrdinova nitra začne pozvolna pronikat, kdy jím začne žít a spolu s ním prožívat danou situaci, přeskočí Gatalica k úplně jiné postavě, do mnohdy naprosto odlišné situace. Toto neustálé přeskakování z místa na místo, z osoby na osobu zcela postrádá logičtější vzorec a celá koncepce díla pak může působit poněkud roztekle. Nejlépe to nejspíše vystihují slova významného srbského literárního kritika a překladatele Vladimira Arseniće, podle něhož je kniha pouhým „svazkem příběhů [...] svázaných barevnými nitěmi okázalé rétoriky bez hlubšího smyslu“.

Když ještě chvíli zůstaneme u trefných slov Vladimira Arseniće, snad největším negativem na Gatalicově románu je dost podstatný fakt, že nám celou dobu vlastně uniká celkový smysl díla, že ani z posledních stran nevyčteme to, co nám všemi těmi příběhy a rádoby pompézním stylem chtěl autor vlastně sdělit. Arsenić, navzdory protežování Gatalici v srbském prostoru, o Velikém ratu proto zcela otevřeně – a snad i trochu přehnaně – prohlásil, že se jedná o naprosto zbytečnou knihu, která „mohla bez jakýchkoli problému zůstat nenapsaná, protože není ničím jiným než stylistickým cvičením v relativně velké formě“.

Trochu pevnějším rámcem díla, o něž se čtenář může jakž takž opřít, je válka samotná, resp. konkrétní historické události. Na všechny notoricky známé bitvy, ať už na Marně, Sommě, Verdunu, či na východní frontě, autor (víceméně podařeně) roubuje osobní dramata svých hrdinů. Podrobnější historická pozadí jednotlivých scén je ovšem zapotřebí dopředu trochu znát. Gatalica totiž příliš nevysvětluje, počítá se čtenářovou alespoň parciální orientací v tomto období a v historických souvislostech, a to jak v kontextu srbském, tak celoevropském. Vedle toho válka determinuje také způsob narace a jazyk díla – výrazové prostředky mění Gatalica podle intenzity dramatičnosti v dané chvíli, tedy kupř. při popisu otevřených bojů se zkracují věty a celkový výraz textu tak dostává mírně expresionistický ráz. To ovšem u válečných románů není ničím neobvyklým.

Když už Gatalica zvolil tento svérázný přístup k látce, mohl jej efektně zužitkovat alespoň k tomu, aby čtenáři podal co největší výčet opravdu silných příběhů s odpovídající pointou, jak se na povedené válečné romány sluší a patří. Bohužel tomu tak není, čtenář zažije naprosté minimum okamžiků, kdy by v napětí očekával, co se hrdinům v příštích momentech stane (ještě když si k tomu vůbec nemůže být jist, zda o oné postavě bude pojednávat i další odstavec). Škoda, že tohoto prostoru k potenciálně velmi zdařilému autorskému manévrování a ke svobodnému průchodu vlastní obrazotvornosti Gatalica příliš nevyužil. Mezi negativa díla patří i smutná skutečnost, že autor často staví charakteristiku svých postav na líbivých klišé (tedy francouzský voják je zhruba takový, jakého si jej většina z nás představuje, stejně tak i voják britský nebo prodavač z Istanbulu), a bohužel se nevyhne ani několika, byť nenápadným, nacionálním stereotypům, přestože román jako celek takové tendence nemá. Tak např. srbský král Petar je v autorově podání ztělesněný ideál, doktor Mehmed Graho, patolog ze Sarajeva, muslim, najednou začne přemýšlet o svém srbském původu apod. O tom, jak často Gatalica svými vyumělkovanými frázemi a libováním si ve zcela zbytečných detailech sklouzává až ke hranici kýče, ani není zapotřebí příliš hovořit.

Gatalicův Veliki rat se s nejvyšší pravděpodobností nezařadí k literárním dílům, jež se nám obvykle ve spojitosti s první světovou válkou okamžitě vybaví (kupř. Na západní frontě klid E. M. Remarqua, Hemingwayovo Sbohem, armádo nebo Haškův Švejk). Na to, aby se o Gatalicově knize dalo v rámci větší smířlivosti prohlásit, že se jedná o monumentální historické dílo (jak ji prezentují některá srbská média), které dokáže nabídnout čtenáři originální pohled na světovou válku, bohužel Veliki rat vykazuje příliš mnoho negativ a autorských nedotažeností. Má-li tedy čtenář přání začíst se do skutečně kvalitního díla s tematikou první světové války, pak by měl zřejmě sáhnout po něčem jiném. Možností je více než dost.