Harris, Sam: Svobodná vůle

Harris, Sam
Svobodná vůle

recenze filozofie

Ve většině toho, co Harris píše, s ním můžeme souhlasit: naše jednání skutečně ovlivňuje řada faktorů, o kterých často nevíme. Nicméně i když Harris přiznává, že o fungování naší mysli ještě zdaleka nevíme všechno, přesto o údajné neexistenci našeho vědomého rozhodování vynáší až příliš kategorické soudy.

Více podvádění a agrese. I takový účinek může mít kniha hlásající neexistenci svobodné vůle
Sam Harris: Svobodná vůle. Přel. Kateřina Ctiborová, Dybbuk, Praha, 2015, 84 s.

Problém svobodné vůle řeší teologové a filozofové již mnohá staletí. Poslední dobou ovšem do jejich diskusí stále více promlouvají i zástupci oborů, jako je psychologie a neurologie. Ti obohatili dosavadní debaty o četné donedávna neznámé poznatky ohledně toho, co se vlastně v našem mozku děje ve chvílích, kdy se rozhodujeme. Zásadní škála odpovědí na otázku, jak se to má s naší svobodnou vůlí, se ale příliš neliší. Jestliže v minulosti některé křesťanské autority zdůrazňovaly predestinaci a jiní upřednostňovaly význam svobodné volby jedince, i mezi současnými vědci najdeme takové, kteří existenci čehosi podobného svobodné vůli uznávají, zatímco jiní ji popírají.

K poslední skupině patří také americký ateista a neurovědec Sam Harris (*1967), autor četných knih polemizujících s tradičním teistickým pojetím duše a svobodné vůle. Tyto postoje prezentuje také ve své první do češtiny přeložené knize Svobodná vůle. Podle autora je svobodná vůle pouhá přesvědčivá iluze. Jestliže A. Schopenhauer kdysi tvrdil: „Chci-li, mohu rozdat své jmění chudým: nemohu se však přinutit k tomu, abych to chtěl,“ velmi podobně říká Harris: „Nemohu si vybrat, co si vyberu. A to ani v případě, že to ten dojem dělá.“ Naše volby mezi různými možnostmi podle něj probíhají na nevědomé úrovni a do našeho vědomí proniknou až v okamžiku, když už je rozhodnuto. Pár okamžiků předtím, než si uvědo­míme, co chceme udělat jako další krok – v čase, během něhož nám subjektivně připadá, že máme naprostou svobodu zachovat se, jak je nám libo –, máme už další krok ve svém mozku určen. Následně si to „rozhod­nutí“ uvědomíme a jsme přesvědčeni, že ho právě vytváříme. Na podporu svého tvrzení uvádí známé experimenty fyziologa Benjamina Libeta. Ten se proslavil pokusy s EEG, kterými prokázal, že už zhruba o 300 milisekund dříve, než člověk pocítí, že se rozhodl udělat určitý pohyb, lze v motorické části jeho mozkové kůry zaznamenat aktivitu. V jiné laboratoři, s využitím zobrazování funkční magnetickou rezonancí, v podobných pokusech později pokračoval: pozorovaní lidé byli požádáni, aby sledovali obrazovku s „hodinami“ (Libet vytvořil na obrazovce osciloskopu tečku, která obíhala kolem dokola jako hodinová ručička), které měly tentokrát podobu série náhodně vybraných písmen, a mačkali při tom střídavě dvě tlačítka. „Lidé zpětně hlásili, co za písmeno se před nimi objevilo ve chvíli, kdy se rozhodli jedno z tlačítek stisknout. Experimentátoři našli v mozku dvě části, z nichž se dalo už 7 až 10 sekund před vědomým rozhodnutím člověka vyčíst, které z tlačítek stiskne. Přímé záznamy z mozkové kůry pořízené v nedávné minulosti pak ještě ukázaly, že stačí aktivita pouhých 256 neuronů a s osmdesátiprocentní přesností lze rozhodnutí člověka udělat určitý pohyb předpovědět už o 700 milisekund dříve, než si to rozhodnutí sám uvědomí.“

Harrisova kniha přitom začíná popisem jistého odporného a odsouzeníhodného zločinu. Hned ale na omluvu pachatele jménem Komisarjevsky připojuje fakta o jeho těžkém dětství. Byl totiž jako dítě vícekrát znásilněn a navíc si od nepaměti uvědomoval, že je „jiný“ než druzí lidé, že má narušenou psychiku a dokáže jednat velmi chladně. Svým chováním na místě činu byl ale nicméně sám šokován. Harris pak vyslovuje závažná slova: „Kdybych byl 23. července 2007 skutečně v kůži Komisarjevského – to jest, kdybych měl jeho geny i životní zkušenost a identický mozek (či duši) v identickém stavu, jako měl tehdy on –, jednal bych přesně stejně, jako jednal tehdy on. Žádná intelektuálně obstojná pozice, z níž by se to dalo popřít, prostě neexistuje. Jako rozhodující se tu tedy jeví role štěstěny.“ Ve většině toho, co Harris píše, s ním můžeme souhlasit: každý člověk má v sobě také dispozice k tomu, chovat se násilně a páchat zločiny; naše jednání skutečně ovlivňuje řada faktorů, o kterých často nevíme a nemáme je pod vědomou kontrolou. A dokonce i chování, které bychom odsoudili jako špatné, může být způsobeno obyčejným nádorem na mozku, který i z člověka předtím zcela bezúhonného dokáže udělat bestiálního vraha. V citovaném případě s Komisarjevským se ale musíme jednoduše zeptat, jak si může autor být svým názorem tak jistý. Celá situace se totiž experimentálně nedá zopakovat, takže jistotu, že by se někdo jiný se stejnou genetickou výbavou, zkušenostmi, za stejného počasí atd. na jeho místě zachoval stejně, nemůžeme mít nikdy. Podobné pokusy ve svých dílech provádějí třeba autoři sci-fi, jejich výsledky ale zase nepředstavují žádné vědecké argumenty. Například slavný Philip K. Dick ovšem ve své (později zfilmované) povídce Minority report právem vyjádřil svoje pochybnosti nad tím, že bychom na základě toho, co o jistém podezřelém člověku víme, dokázali stoprocentně předpovědět vraždu, kterou (má) vzápětí spáchat.

Harris sice přiznává, že o fungování naší mysli ještě zdaleka nevíme všechno, přesto ale o neexistenci našeho vědomého rozhodování vynáší velmi kategorické soudy a v tom je jeho postoj redukcionistický. Místy jeho argumentace nabývá podoby jakési hry se slovy. Jako psychofyzická jednotka se totiž podle něj každý jedinec samozřejmě rozhoduje, je to ovšem jen výsledek souhry našich pudů, genů, aktuální kondice organismu a fyziologického stavu mozku, vnějších okolností a předchozích zkušeností, který bezezbytku determinuje chování daného člověka. Svým čtenářům tedy Harris jasně říká: „Svou mysl nemáte pod kontrolou – protože jako vědomý aktér jste pouze součástí své mysli žijící z mi­losti ostatních částí. Můžete udělat, co se rozhodnete udělat. Ale jak se rozhodnete, o tom vy nerozhodujete.“ Když ale Harris píše, že naše vědomé já je součástí mysli, proč nepřipustí i to, co z této – zřejmě pravdivé – teze vyplývá (či alespoň vyplývat může), totiž že v rámci této mysli hraje také nějakou, byť zdaleka ne rozhodující roli?

Pokud bychom navíc přijali autorovu tezi, že člověk není za nic zodpovědný (a mnozí obhájci se už dnes samozřejmě snaží svoje klienty před soudem hájit poukázáním na jejich nemoc), mělo by to vážné důsledky nejen pro soudnictví, ale i pro sebepochopení každého člověka. To částečně připouští i Harris, což mu slouží ke cti. Otevřeně totiž doznává, že podle jistého výzkumu bylo zjištěno, že přinutíte-li sledo­vané lidi přečíst si argumenty proti existenci svobodné vůle, „zvýší to pravděpodobnost, že budou v následujícím testu podvádět. Při jiném výzkumu se zjistilo, že takoví lidé jsou méně ochotní pomáhat a jsou i ag­resivnější.“ Což myslím není nijak překvapivé: pokud například čtenář váhá, jestli má zavolat vlastní manželce a pokusit se urovnat včerejší hádku, na níž nebyl bez viny, nebo se raději uchýlit k milence, četba Harrisovy knihy jej může utvrdit v tom, že jeho sexuální pud je příliš silný na to, aby jej ovládl, a že by se mu tedy měl podvolit, byť za cenu nevěry. Respektive v ní může najít kýžené argumenty k tomu, aby o tom sám sebe přesvědčil a svoje chování si tímto způsobem zracionalizoval.

Harris se snaží čtenáře přesvědčit, že jeho kniha může mít i pozitivnější efekty: „Začnete-li vnímat skryté příčiny svých myšlenek a pocitů, může vám to – paradoxně – umožnit tvořivěji ovládat svůj život. Hašteřit se s manželkou, protože máte špatnou náladu, je jedna věc. Zjistit, že vaši ná­ladu a chování zapříčinila nízká hladina krevního cukru, je věc jiná.“ To pochopení vám podle autora může pomoci k nahlédnutí toho, že pro aktuální změnu vaší osobnosti není zapotřebí nic jiného než něco si zakousnout. Dokážeme-li pohlédnout za své vědomé myšlenky a pocity, „může nám to umožnit pro­kormidlovat se životem v nějakém inteligentnějším kurzu (samozřejmě s vědomím, že v konečném dů­sledku jsme sami kormidlováni)“. To je však zvláštní tvrzení: skutečnost, že naši náladu ovlivňuje náš fyzický stav (a že leckterá partnerská hádka nepramení ze snahy druhému ublížit, ale třeba jen z nevyspání či hladu), snad tuší každý trochu soudný člověk a není kvůli tomu nutné přijímat extrémní premisu, že člověk je jen „biochemická loutka“.

Harris sám přitom ve své knížce cituje i autory, jejichž stanoviska jsou méně přepjatá než ta jeho. Jeden z nich například realističtěji než on říká: „Jsme právě tak reální jako genetic­ké a environmentální procesy, které nás vy­tvořily, a situace, v nichž se rozhodujeme. Ta rozvažovací mašinérie, která podporu­je naše účelné jednání, je právě tak reálná a kauzálně efektivní jako každý jiný proces v přírodě.“ Jiný problém ovšem je, nakolik je vůbec vhodný samotný pojem „svobodná vůle“. Kupříkladu americký kognitivní neurovědec a psycholog Michael S. Gazzaniga v knize Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda (vydané stejným nakladatelstvím jako Svobodná vůle) tvrdí, že jde o zastaralý koncept, který vede k jistému esencialismu. Neznamená to sice, že cosi, co by mohlo být nositelem „zodpovědnosti“, v žádném případě neexistuje, ale je to navýsost „rozprostřené“. Teprve budoucnost ukáže, jestli experimenty budou schopny potvrdit či vyvrátit hypotézu „emergence“, podle níž se prostě u člověka vyvinula nová vrstva vědomého jáství, „nová sféra, která není popsatelná mechanistickou kauzalitou“ (Antonín Dolák).

Harrisova kniha je srozumitelně napsaná, i když možná trochu krkolomně přeložená. Vyjadřuje se k významnému a aktuálnímu tématu, autorovy závěry jsou ale příliš ukvapené a zbytečně radikální. Některá ponaučení, která si z její četby může čtenář odnést, mohou mít trochu nebezpečné důsledky. Naopak autorova slova jako „Na mých volbách záleží – a existují cesty, jak se roz­hodovat moudřeji“ jsou sice nekonfliktní a málo sporná, ale nijak nová ani objevná, naopak zcela potvrzují tradiční pravdy.

Na podobné téma:
Inkognito aneb tajný život mozku
Vědomí podvědomí. Jak naše podvědomí ovládá naše chování
Morálka lidské mysli 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 20.01.2016 01:38
Harris, Sam: Svobodná vůle
Pro srovnání, originál dotyčné pasáže (vč. úvodu citovaného v recenzi) je: [Becoming sensitive to the background causes of one’s thoughts and feelings can — paradoxically — allow for greater creative control over one’s life. It is one thing to bicker with your wife because you are in a bad mood;... it is another to realize that your mood and behavior have been caused by low blood sugar.] This understanding reveals you to be a biochemical puppet, of course, but it also allows you to grab hold of one of your strings: A bite of food may be all that your personality requires. ----- A ostatní: ----- My choices matter—and there are paths toward making wiser ones — but I cannot choose what I choose. And if it ever appears that I do — for instance, after going back and forth between two options — I do not choose to choose what I choose. ----- hey reported which letter was visible at the moment they decided to press one button or the other. The experimenters found two brain regions that contained information about which button subjects would press a full 7 to 10 seconds before the decision was consciously made. More recently, direct recordings from the cortex showed that the activity of merely 256 neurons was sufficient to predict with 80 percent accuracy a person’s decision to move 700 milliseconds before he became aware of it. ----- If I had truly been in Komisarjevsky’s shoes on July 23, 2007 — that is, if I had his genes and life experience and an identical brain (or soul) in an identical state — I would have acted exactly as he did. There is simply no intellectually respectable position from which to deny this. The role of luck, therefore, appears decisive. ----- You are not in control of your mind — because you, as a conscious agent, are only part of your mind, living at the mercy of other parts.{15} You can do what you decide to do — but you cannot decide what you will decide to do. ----- One study found that having subjects read an argument against the existence of free will made them more likely to cheat on a subsequent exam. Another found such subjects to be less helpful and more aggressive. ----- Getting behind our conscious thoughts and feelings can allow us to steer a more intelligent course through our lives (while knowing, of course, that we are ultimately being steered). ----- But we are just as real as the genetic and environmental processes which created us and the situations in which we make choices. The deliberative machinery supporting effective action is just as real and causally effective as any other process in nature.
Vložil: Kateřina Ctiborová, 19.01.2016 22:04
Harris, Sam: Svobodná vůle
A měl jste tedy k dispozici originál či nikoli?
Vložil: jan luk, 19.01.2016 14:48
Harris, Sam: Svobodná vůle
Trochu mi vadilo například toto souvětí, které bylo podle mne přeloženo až příliš úsporně, i když při troše snahy jistě srozumitelné je: "To pochopení vám samozřejmě odhaluje, že nejste než biochemická loutka, zároveň vám ale umožňuje chopit se jednoho ze svých provázků: třeba není pro změnu vaší osobnosti... zapotřebí než něco si zakousnout."
Vložil: Kateřina Ctiborová, 19.01.2016 12:14
Harris, Sam: Svobodná vůle
Dobrý den, jen bych se jako překladatelka recenzované knihy chtěla zeptat, v jakém smyslu Vám kniha připadá "krkolomně přeložená". Jde o věty, vazby, termíny či o něco jiného? Měl jste k dispozici i originál? Děkuji. Kateřina Ctiborová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 839x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce