Komárek, Stanislav: Evropa na rozcestí

Komárek, Stanislav
Evropa na rozcestí

recenze sociologie

Kniha působí vyváženěji než jiné Komárkovy nedávné tituly, a to zejména díky vícehlasému závěru. Nabízí tu totiž nikoli jeden extrémní scénář vývoje Evropy, ale hned několik variant. Všechny jsou sice pesimistické, ale navzájem se relativizují. A autor je schopen připustit, že některé z jevů, které tak tepe u svých spoluobčanů, se týkají i jeho.

Ze života evropského hmyzu. Západ budou obývat poslušní, vypasení a pilní živočichové, píše biolog Komárek
Stanislav Komárek:
Evropa na rozcestí. Academia, Praha, 2015, 400 s.

Prudce vybujelý a následně zase ochablý poloostrov Asie. Tak definuje Stanislav Komárek kontinent, jemuž věnoval knihu Evropa na rozcestí. Zůstává v ní věrný pozici provokatéra a líčí, jak ji obývá hluboce úpadková civilizace obývaný rozmazlenými egocentriky, jejímž ideálem je bezdětný homosexuál s pejskem.

Populární biolog, esejista, spisovatel a filozof tu píše, že současné Rusko vidí Evropu jako „dekadentní souručenství pohlavních pervertů, které se třese rozložit a zdestruovat pradávné hodnoty“. Jeho pohled na náš světadíl má ovšem k této karikatuře dost blízko – stejně jako k perspektivě, kterou zaujímají hlasatelé úpadku západní civilizace a euroskeptici.

Mudrc mlčí
Souznění s nimi by do jisté míry našel i v otázce sjednocené Evropy. Evropská unie je sice podle Komárka myšlenka šťastná a nosná, její realizaci však mnohé vytýká. Jde jen o racionalistický konstrukt, kterému chybí symboly, s nimiž by se lidé mohli emocionálně identifikovat. Hlavně je však podle něj pro současnou Evropu charakteristické stále větší přerozdělování a glajchšaltování, zarovnávání všech bez ohledu na schopnosti do jedné řady. Postupně se tak podle něj blížíme do stadia, kdy Evropu i USA budou obývat poslušní, vypasení a pilní živočichové, jejichž pastevcem bude stát.

Jestliže Amerika toho podle Komárka dociluje infantilizací, například ve Švédsku se k tomuto cíli dostávají výchovou k nevybočování a kolektivismus. Důsledkem toho prý je, že dnešní Švédsko neprodukuje výrazné osobnosti. „Kdopak si vzpomene na jediného výrazného současného švédského politika či myslitele,“ ptá se autor. Na to lze odpovědět, že dnešní Švédsko má když už ne světoznámé myslitele, tak výrazné literáty, jako jsou Per Olov Enquist a Steve Sem-Sandberg či historik Peter Englund. Ještě podstatnější je, že k tomu, aby dnes byl myslitel či politik z relativně malé země slavný, musí mít především výjimečný smysl pro sebeprezentaci – a sám Komárek jinde prohlašuje, že pravý mudrc žije v skrytu a mlčí. Dalším „řešením“ je, že se jedná o diktátora nebo o oběť nějakého utlačovatelského režimu nebo vraždy (díky té je dodnes relativně nezapomenutý Olof Palme). Pokud v současnosti neznáme žádnou žijící švédskou obdobu Bašára al-Asada, Jana Patočky ani Aun Schan Su Ťij, znamená to prostě jen to, že Švédsko je spořádaná demokratická země, nic více, nic méně. Vůbec nic to ale nevypovídá o tom, kolik je tam originálních osobností. A rozhodně skandinávské (ani žádné jiné) zemi nepřejeme, aby se za nějakou krvavou cenu počet jejích celosvětově proslulých osobností začal prudce zvyšovat…

Podstatou této kritiky Švédska je však hlavně to, že právě s rovnovážným stavem, onou poklidnou demokratičností, má Komárek nemalý problém. Ostře sice útočí na Friedricha Nietzscheho, ale nadřazenost, s níž pohrdlivě píše o lidu rozhodujícím v parlamentních volbách, má k některým postojům německého filozofa až zarážejícím způsobem blízko. A přitom není příliš zřejmé, co by navrhoval jako alternativu. Proti mysli mu přitom možná nejsou sociální experimenty, protože v jednom svém textu se před časem podivoval nad tím, že u homosexuálů „nevznikla nějaká nová životní forma“.

Ani to ovšem není nic nového. Opět se tu potvrzuje, že sečtělý Komárek vládne vybroušenou schopností domyslet určitý historický scénář a plasticky jej vizualizovat. V honbě za efektními paradoxy a polaritami se ale často nechá unést a rozvíjí tuto vizi bez ohledu na fakta. Pokud říká, že v Německu dnes už mluví německy jen střední vrstva, protože ta horní používá angličtinu a ta spodní turečtinu, jde o humornou zkratku. – Pokud Komárek soudí, že dnes žádný Evropan nechodí do lesa, protože se bojí klíšťat, a raději zůstává u svého počítače, tak bychom mohli uštěpačně odpovědět, že to možná platí pro samotného autora tohoto výroku, ale jinak sotva: pěších a zvláště cyklistů se dá v lesích potkat nemálo. – Pokud autor hlásá, že se dnešní (západní) beletrie rozštěpila do dvou proudů: na realistickou ukazující sex a pitky a fantastickou zobrazující „rytírny ve snových krajinách“, pak to svědčí hlavně o tom, že ze současné přepestré literatury zná Komárek dobře jen svoje vlastní romány a o ostatním má velmi mlhavou představu atd. Zároveň se znovu ukazuje, že si uvědomuje zásadní rozdíly mezi lidmi a zvířaty, ale přitom se na lidské pachtění stále dívá s odstupem biologa, kterému vše připomíná pohyb hmyzu. A protože chce provokovat, vykresluje Evropany tak, že se hemží ještě komičtěji než jiné druhy, i když nemálo rozladit jej umí například i Egypťané vnucující u pyramid svoje služby: „Poutník by si přál egypticid ve spreji.“ Jestliže k jeho oblíbeným tématům dříve patřila tvořivost inherentní celé přírodě, je paradoxní, že současné Evropany líčí jako tvory fatálně nevynalézavé a uniformní.

Neštěstí být zdravý
Biolog Komárek roku 1983 emigroval do Rakouska; záhy po návratu se začalo projevovat jeho směřování mimo hlavní proud biologického myšlení a stejně tak se začal stavět proti myšlenkovým proudům, které podle něj Evropě vládnou. Svoje svižné publicistické texty postupně vydal v řadě souborů, v nichž svou kritiku propracovával a vyostřoval, až se dostal i oblíbenému cíli dnešních apokalyptiků, politické korektnosti. V novince třeba konstatuje, že dnes je nutno být buď krásný, silný a úspěšný, nebo v dětství týraná afghánská skladatelka protestsongů na vozíčku s Aspergerovým syndromem – a z toho pak vyvozuje, že skutečným neštěstím je být v podstatě zdravý a obyčejný.

Přesto Evropa na rozcestí nakonec působí vyváženěji než jiné jeho nedávné tituly, například Muž jako evoluční inovace?, a to zejména díky vícehlasému závěru. Nabízí se tu totiž nikoli jeden extrémní scénář vývoje Evropy, ale hned několik variant. Všechny jsou sice pesimistické, ale navzájem se vyvažují a relativizují. A Komárek je schopen připustit, že některé z jevů, které tak tepe u svých spoluobčanů, se týkají i jeho.

Ve svém skeptickém postoji k Evropanům má Komárek blízko k autorům, jako je německý politik Thilo Sarrazin, autor knihy Německo páchá sebevraždu. Nesdílí však jeho přehlíživý postoj k Turkům, kterých si naopak zcestovalý vědec váží. Zcela protipopulisticky také prohlašuje, že v muslimských zemích je stejné procento bídáků jako kdekoli jinde. A když pak v kapitole Islámská výzva zvažuje potýkání kontinentu s tímto náboženstvím, jako jednu z možností nastiňuje, co by unavené Evropě přineslo přijetí nějaké umírněné větve islámu. Což doprovodí typicky komárkovským obrazem: „… okem své fantazie zahlédám volání k modlitbě z ochozu Svatovítské mešity a lid usedající k tradičnímu pátečnímu obědu: pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a pivem“.

Se svými katastrofickými scénáři lze Komárka jistě přiřadit i k domácímu proudu těch, kdo píší o kolapsu současné civilizace. Vlastně se vyjadřuje ještě mnohem pesimističtěji než třeba Václav Cílek, neboť na rozdíl od slavného geologa nedoufá v pozitivní vývoj a ty, kteří se pokoušejí o nápravu, občanský aktivismus či duchovní proměnu, s nemalou mírou cynismu zesměšňuje. Na druhé straně mu nejde o moc a nechce být zvěstovatelem poselství, jímž by oslovil davy (i když i takové tendence se u něj v minulosti snad daly registrovat), jeho cíle zůstávají intelektuální. Komárek je především solitérem: iritujícím, šokujícím, ale pořád inspirativním. Teď ještě, jak si to přebere onen lid, který – jak lze aspoň soudit z internetových ohlasů – vidí v Komárkovi dalšího statečného bojovníka proti Bruselu, a nikoli někoho, kdo zpochybňuje celospolečenskou prospěšnost všeobecného volebního práva a uvažuje o možnosti zavedení povinné roční služby v nemocnicích, aby dnešní mládež viděla, že „člověk není jen krásný rozesmátý konzument na billboardech“.

© Jan Lukavec 
Článek vyšel v Respektu 11.1. 2016
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1718x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce