Vargas, Fred: Kavalkáda mrtvých

Vargas, Fred
Kavalkáda mrtvých

recenze krimi

V jedné knize vyřeší komisař Ademsberg hned tři případy. Přičemž ten ústřední a nejsložitější se odehrává v zapadlém městečku v Normandii a má přímou souvislost s pověstí o hrozivé družině mrtvého šlechtice, která odesílá k Božímu soudu nepotrestané hříšníky.

Komisař mezi strašidly
Fred Vargas
: Kavalkáda mrtvých. Přel. Kateřina Vinšová, Garamond, Praha, 2015, 440 s.

Přestože to ani při aktuálním čtenářském zájmu o detektivní žánr nejsou žádné velké bestsellery, nakladatelství Garamond se sympatickou vytrvalostí pokračuje ve vydávání románů nejproslulejší (doma i mezinárodně) žijící francouzské detektivkářky Frédérique Audoin-Rouzeauové, publikující pod pseudonymem Fred Vargas. Aktuálně vydaná Kavalkáda mrtvých je jejím desátým dílem v češtině a osmým ze série s komisařem Adamsbergem – ve Francii loni vyšel Adamsbergův devátý případ Temps glaciaires (volně by se to dalo přeložit jako Ledové počasí, ale Kateřina Vinšová jistě najde vynalézavější a tajuplnější titul, stejně jako se jí to povedlo u tohoto – v originále L’armée furieuse).

Autorka v Kavalkádě mrtvých propojuje tři různé zločiny a hned šest vražd a dva nepodařené vražedné pokusy. Přičemž v první polovině jde o mistrovské dílo, které nadchne i zkušené čtenáře. Ty především úvodní kapitolou, která jako by vypadla z nějaké povídkové sbírky Georgese Simenona: komisař Adamsberg tu v chytře vedeném rozhovoru do konce kapitoly odhalí pachatele vraždy staré paní, kterou by méně pozorný policista odložil jako přirozené úmrtí. Až pak se rozehrají dva další případy.

V autě uhoří majitel jednoho z největších francouzských průmyslových komplexů a v podezření je jistý pařížský mladík, který předtím opakovaně zapaloval automobily, dosud jen ty prázdné. Centrální případ se ovšem odehrává ve městě Ordebec na severu Francie, kde je nalezen jeden mrtvý mizera a k tomu měla mladá slečna z podivuhodně nadané a postižené rodiny (její dospělí sourozenci mají některé schopnosti zcela výjimečné, zároveň trpí různými fobiemi a úchylkami a v běžném životě si moc neumějí poradit) vidinu takzvané Zuřivé armády, vojska mrtvých, které se zjevuje na starobylé Bonnevalské cestě v lesích a lukách podél Ordebecu a uchvacuje nepotrestané zločince. Takto byl u Bonnevalské cesty nalezen mrtvý bezcitný pytlák, který střílel i březí samice a mláďata a ani k lidem se nechoval moc hezky, takto mají být podle svědectví oné slečny být uchváceni ještě další tři, přičemž dvě z těch jmen (dost možná skutečně nepotrestané vrahy) již prozradila. A do všeho se ještě plete banální lapálie s holubem, kterému nějaký zlomyslný pařížský výrostek svázal nohy; Adamsberg se ho ujme, ošetřuje ho a nakonec se mu podaří rozlousknout i tento „případ“.

Autorka vše umně kombinuje a výsledkem je napínavý spád, aniž by k tomu bylo zapotřebí nějakých akčních scén. Adamsberg je policistou tak trochu starého střihu, který před forenzním vyšetřováním dává přednost vyptávání se místních a trpělivému získávání jejich důvěry, aby mu prozradili svá větší i menší tajemství, čerstvá i dávno zapomenutá. Děj se tak – opět v simenonovské tradici – posunuje převážně prostřednictvím rozhovorů. Ty také posilují jakýsi důvěrný, až domácký dojem, který kolem sebe komisař šíří a který zajímavě kontrastuje s oběma hlavními případy: v jednom hrozí strašidla, v druhém Adamsbergovi nadřízení, kteří tlačí na rychlé vyřízení vraždy mocného průmyslníka.

Ve druhé půli se bohužel vyjeví některé slabiny románu. Především je to nakonec dosti tradiční whodunitka, což by ještě samo o sobě tolik nevadilo, kdyby se vrah nechoval jako smyslů zbavený. Nejenže dál vraždí, když je městečko plné policistů, ale zaútočí i na jednoho z nich. Autorka k tomu navíc minimálně v jednom případě použije neobvyklou rekvizitu (kuši jako vražednou zbraň), která ale jako by vypadla právě z nějaké té staré anglické detektivní šarády ke kávě. Narůstající počet mrtvých a občas poněkud bizarní způsoby jejich vraždění tak v poslední třetině kazí do té doby sympaticky civilní vyprávění, které navíc autorka umí oživit nečekanými zvraty a vedlejšími zápletkami.

Je škoda, že Frédérique Audoin-Rouzeauová alias Fred Vargas v závěru podlehla pokušení zdramatizovat román thrillerovým způsobem. Z detektivky, která se zpočátku zdála být vynikající, tak zůstalo dílo, které je ve svém žánru „jen“ nadprůměrné.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2318x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce