Kaleta, Petr: Tajemné etnikum z Krymu

Kaleta, Petr
Tajemné etnikum z Krymu

recenze historie

Publikace přináší velké množství konkrétních faktů, které autor vypátral v archivech či během rozhovorů s pamětníky. Bohužel o karaimském umění a o tom, jaké vlastně bylo postavení této kultury mezi Východem a Západem, se čtenář mnoho nedozví. I po vydání této knihy tak zůstává téma „tajemného etnika z Krymu“ ne zcela vyčerpané.

Objevná kniha o Karaimech v Československu
Petr Kaleta: Tajemné etnikum z Krymu. KLP – Koniasch Latin Press, Praha, 2015, 425 s.

„Nenávidí ostatních židů, nechtějí míti s nimi nižádného styku, aniž chtějí býti k nim počítáni. Tohoto podivného nárůdku žije v nynější době pět až šest tisíc duší v Oděse a na Krymu. Jest mezi nimi mnohých statných a rázných postav. Jejich tvar nemá však nic židovského na sobě. Podobají se více Tatarům.“ Těmito slovy charakterizoval roku 1877 jeden český časopis tajemný národ zvaný Karaimové. Jaký je jejich původ a identita? Podle spisovatele Michala Ajvaze jsou krymští Karaité neboli Karaimové, jichž je potomkem, národ, o jehož původu se vedou spory, podle některých pochází od „dávných Chazarů. Mají vlastní jazyk, který patří do turkické jazykové skupiny, a vyznávají zvláštní formu judaismu, jejich literatura byla psána jejich turkickým jazykem, ale hebrejskými literami.“

Až na sklonku minulého roku vyšla vůbec první česká kniha, která se osudy této málo známé – a možná i pozvolna zanikající – skupiny zabývá: Tajemné etnikum z Krymu. Její autor Petr Kaleta se obecně zaměřuje na dějiny slovanských zemí a problematiku národnostních menšin v Evropě. Ve své nejnovější knize nabízí základní seznámení s karaimismem, dějinami Karaimů a jejich jazykovou situací. A především v ní neobyčejně podrobně sleduje pestré osudy těch Karaimů, kteří po bolševickém puči v Rusku odešli do Československa. Poukazuje na nejednoznačnosti v terminologii, dané tím, že někteří autoři zdůrazňují spíše jejich náboženskou a jiní spíše etnickou identitu.

Karaismus vznikl podle autora v 8. století na území dnešního Iráku tím, že se odštěpil od rabínského judaismu. Později ale nejvíce Karaimů žilo na území carského Ruska, kde patřili k nejvzdělanějším etnikům a mnozí z nich zastávali významné funkce ve státní správě. Uplatňovali se rovněž jako obchodníci, podnikatelé nebo pěstitelé ovoce či zeleniny (proslulé byly tzv. trocké okurky podle – dnes litevského – města Trakai). Rubem či součástí tohoto úspěchu ovšem byla souběžně probíhající sekularizace a opouštění tradic, což vedlo k „postupnému zániku karaimské společnosti v Rusku, i když ne okamžitému“. V době nacismu bylo Karaimům přiznáno, že je nelze „považovat za židovské náboženské společenství“, díky čemuž – co se týká poměrného počtu zabitých – byli postiženi méně než Židé. I tak ale jejich počty stále klesají: jestliže jich v roce 1897 žilo kolem 13 tisíc, roku 1926 už to bylo jen 8324 a na začátku nového tisíciletí pouze 2200 (jiné odhady udávají údaj ještě o dvě stě nižší).

Na československém území žilo od dvacátých do padesátých let 56 osob karaimského původu, což podle autora znamená, že z velkého množství ruských emigrantů byl jen každý 445. Karaim. Oč jich ale bylo méně, o to podrobněji – a pro běžného čtenáři asi až příliš detailně – sleduje autor jejich osudy. Byli mezi nimi technici, inženýři, genetici hospodářských zvířat, lékaři či specialista na tukovou výrobu. Autor zevrubně popisuje také život experta na výrobu mozaik a překladatele Michaila M. Ajvaze (1904–1994), otce zmíněného spisovatele, nebo pozoruhodné malířky Jevgenije S. Minaš, známé ve Francii jako Génia Hadji-Minache (1907–1972). Tato umělkyně původem možná z Íránu, spíše ale z Krymu, u nás mimo jiné kreslila výjevy lidového folkloru, přičemž podle dobového pozorování hledala v našich výšivkách a krojích „prvky blízké její vlasti, především tedy orientální tóny“.

Publikace přináší velké množství konkrétních faktů, které autor vypátral v archivech či zjistil během rozhovorů s pamětníky. V tomto odkrývání osudů československých Karaimů je Kaletovo dílo jistě objevné. Například u spisovatele Ajvaze ale autor bohužel zůstává jen u suchého a skoro nadbytečného výčtu jeho děl, který se dá snadno (v bohatě okomentované podobě) najít i na internetu, a nijak se nezabývá podstatnějšími otázkami: například tím, jak můžou Karaimové souviset s motivy jiných světů obývaných „druhými“ národy v jeho prózách, případně jestli se jejich vliv transformoval v jeho fiktivních textech nějak jinak. A platí to i obecněji: o karaimském umění a o tom, jaké vlastně bylo postavení této specifické kultury, nacházející se mezi Východem a Západem, se čtenář v knize mnoho nedozví. I po vydání této záslužné knihy tak zůstává téma „tajemného etnika z Krymu“ ne zcela vyčerpané a beze zbytku prozkoumané.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1834x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce