Lorenz, Konrad: Hovořil se zvěří, ptáky a rybami

Lorenz, Konrad
Hovořil se zvěří, ptáky a rybami

recenze beletrie zahraniční

Půvabné dílo světově uznávaného zoologa zaznamenává nejzajímavější postřehy ze světa zvířat, jež autor během své vědecké kariéry učinil. Své oblíbené zástupce fauny zde zobrazuje jako plnohodnotná a oduševnělá stvoření, která jej ani po letech nepřestala překvapovat a udivovat. Kromě toho zde Lorenz naučnou, a přitom humornou formou poutavě líčí, jak silný může být vzájemný vztah člověka se zvířetem, a svými úvahami zároveň vybízí k zamyšlení.

Hovořil se zvěří, ptáky a rybami
Konrad Lorenz: Hovořil se zvěří, ptáky a rybami. Argo, Praha, 2013, 240 s.

Jméno rakouského zoologa Konrada Lorenze (1903–1989) není zcela neznámé ani mnohým čtenářům, kteří nejsou zrovna odborníci na poli přírodních věd. Na přání svého otce, slavného ortopeda Adolfa Lorenze (1854–1946, mimochodem rodáka ze slezské Vidnavy), sice Konrad vystudoval medicínu, od raného dětství jej to však mnohem více táhlo ke studiu a pozorování zvířat. Začal se tedy zabývat jejich vrozeným i naučeným chováním. Díky svým průlomovým vědeckým poznatkům Lorenz záhy získal renomé jednoho z největších světových odborníků, a v roce 1973 dokonce i Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Dodnes je Konrad Lorenz plným právem považován za zakladatele moderní etologie, vědního oboru zabývajícího se zkoumáním chování živočichů. K suchopárnému vědci sedícímu celé dny nad knihami měl však Lorenz velmi daleko – své hluboké znalosti o světě zvířat uměl brilantně a s humorem předat širší veřejnosti a některá z jeho půvabných děl, v nichž popularizuje rozmanité tváře fauny, mohou svojí láskou k živým tvorům a humorným nádechem čtenáři připomenout knihy oblíbeného britského spisovatele a zoologa Geralda Durrella (1925–1995).

Co Lorenze k napsání této knížky vlastně vedlo? Kromě vrozeného citu ke zvířatům to byl, jak sám přiznává, především vztek. Vztek na celou řadu titulů podobného zaměření, jež píší lidé, kteří se sice vydávají za znalce fauny, přitom však o ní nevědí zhola nic a svými polopravdami či úplnými nesmysly jen vnášejí do společnosti bludy. Podle Lorenze si určitou dávku stylizace může dovolit maximálně umělec, básník či malíř, jenž nakreslí zvíře podle svých představ, ale rozhodně ne vědec. Objasnit mnohá fakta o zvířatech a zároveň vnést do tohoto vědeckého tématu špetku humoru, to jsou cíle originálně pojatého díla Hovořil se zvěří, ptáky a rybami (v originále Er redete mit dem Vieh, den Vögeln und den Fischen), které vyšlo v překladu Boženy a Josefa Kosekových v nakladatelství Argo naposledy před třemi lety.

Lorenz si uvědomoval skutečnost, že jako vědec by stěží mohl proniknout do duše zvířat, pokud by jim neposkytl absolutní svobodu. Protože jakákoliv mříž a klec jen utlumují zvířecí přirozenost a tím zároveň kalí možnosti jejich hlubšího poznání, mohli se všichni hlodavci, ptáci, obojživelníci a savci pohybovat po Lorenzově domě v dolnorakouském Altenbergu zcela volně. Autor tedy moc dobře ví, proč na začátku knihy upřímně děkuje své manželce za její neutuchající trpělivost, s níž se po tolik desetiletí pouštěla do obvykle marných bojů s čištěním zvířecích skvrn a do pokusů o obnovení interiéru. Je jasné, že dům plný hus, havranů, lemurů, opic a papoušků je nejen ideálním vědeckým pracovištěm, ale i zdrojem neutuchající zábavy, kde je něco jako nuda naprosto vyloučeno.

Tak jako je nevyzpytatelný svět zvířat, stejně tak čtenář málokdy tuší, co mu která kapitola přinese. Některé tematizují pouze jeden druh: tak kupř. v jedné z kapitol Lorenz vypráví o bojích siamských rájovců v akváriu a vůbec o některých vzorcích chování ryb, jinde hovoří o kavkách, jejich vzájemném namlouvání a běhu života, plného podobně těžkých břemen, jaká si s sebou vleče i člověk. V dalších kapitolách pak Lorenz čtenáři poradí, jakého zvířecího kamaráda je vhodné si pořídit, na jiném místě zas popisuje zavedené rituály zvířecích bojů apod. A samozřejmě se nevyhne ani svým oblíbeným husám. Čtenáře seznámí se svým patrně nejslavnějším experimentem, v němž vlastně náhodou zjistil, že čerstvě vylíhnuté house považuje za svého rodiče vždy toho, koho spatří poprvé. Malé house Martina, které spolu se svými sourozenci považovalo za svoji maminku právě Lorenze, mu tak bezděky zajistilo místo ve všech učebnicích zoologie. Své husí pokusy Lorenz ještě mnohokrát zopakoval a fotografie, na nichž za ním poslušně ťape řada malých housat, se staly legendárními. Kromě toho patří tato kapitola, při níž zjihne srdce i tomu největšímu tvrďákovi, k bezpochyby nejvtipnějším v celé knize (představa Lorenze, který musí své neustále pípající house celou noc husím kejháním ujišťovat, že je mu nablízku, opravdu stojí za to).

Jak zde již zaznělo, člověk se při čtení Lorenzových příběhů často neubrání smíchu. Kdo by tedy čekal nezáživný výčet zoologických faktů, ten bude velmi mile překvapen, jak vtipně umí autor své spolužití se zvířaty líčit a jak lze toto téma barvitě pojmout. Lorenzův smysl pro humor a notná dávka zdravé sebeironie a životního nadhledu jsou tak výrazným pozitivem celého titulu. Vtipné ladění však nepřekrývá, že jde o dílo nadmíru erudované (člověka přeci „vzruší živoucí skutečnost přírody tím hlouběji a trvaleji, čím více o ní ví“), u něhož čtenář cítí, že autor přesně ví, o čem mluví. Kromě pozoruhodných přírodovědných poznatků, jimiž se to v textu jen hemží, Lorenz také např. bortí nejeden zavedený stereotyp o zvířatech (třeba ukazuje, že hrdličky a srnci zdaleka nepatří mezi mírumilovné druhy, na rozdíl kupř. od vlků) a prostřednictvím zoologie sděluje poznání a velké pravdy svého života. Dává tak nahlédnout do své životní filozofie, vybízí k zamyšlení a sděluje nám, co se skrze pozorování přírody naučil a co bychom se od zvířat zase měli naučit my lidé.

Název knihy nemate: Konrad Lorenz díky svému mnohaletému pozorování chování zvířat skutečně začal některým druhům rozumět. A na rozdíl od bájného krále Šalomouna, jenž prý také vládl schopností rozmlouvat se zvířaty, k tomu rakouský zoolog nepotřeboval ani kouzelný prsten, který tuto moc biblickému panovníkovi dával. Lorenz si časem vypěstoval nadání zvířata přivolat, věděl, co který zvuk znamená, dokázal rozpoznat i ty nejjemnější nuance jejich gest, aby okamžitě seznal, co mu – nebo svým zvířecím spoludruhům – chtějí sdělit. Tento dar nezískal nějakým mytickým kouzlem (což by ani, jeho vlastními slovy, nepovažoval za „sportovní“), ale vrozenou touhou proniknout co nejhlouběji do světa „němých tváří“, jež k nám díky Lorenzovi promlouvají.

Z každé stránky lze cítit, jak silné citové pouto si k objektům svého zkoumání Lorenz vypěstoval: „A jak se tak ještě dívám za husami, které letí nízko nad vodou a ztrácejí se v nejbližší ohybu řeky, zmocní se mě náhle onen úžas nad tím, co je důvěrně známé, úžas, z něhož se rodí filozofie. Hluboce žasnu, jak to bylo možné, že jsem se tak důvěrně spřátelil s volně žijícím ptákem, a pociťuji tuto skutečnost jako něco neobyčejně obšťastňujícího, asi jako něco, čím je alespoň nepatrně odčiněno vyhnání z ráje.“ Autor nicméně čtenáře seznamuje i s příklady opačné náklonnosti, tedy cituplnými projevy zvířecí lásky k člověku, s tím, jak dokáže mít zvíře rádo a jak si užívá lidské společnosti – a nemusí to být nutně jen pes nebo kočka, ale i třeba papoušek, křeček, opice nebo špaček. Tak jako se v jiných domácnostech zavírají okna a dveře, aby domácí mazlíček neutekl, u Lorenzů tomu bylo přesně naopak – muselo se zavírat, protože se všechna zvířata mermomocí tlačila do domu.

Dílo, jež doplňují autorovy vtipné perokresby, zdobí i svižný jazyk a nadmíru poutavý styl vyprávění. Lorenz umí natolik pěkně a zaníceně hovořit i dejme tomu o „obyčejném“ akváriu, že má člověk v tu ránu chuť se vydat k nejbližší tůňce a dle autorových rad si takový svůj miniaturní ekosystém zařídit. Lorenz k tomu čtenáře přímo oslovuje, tyká mu (když radí, když rozesmívá), takže si k němu buduje sympatický vztah staršího učitele a zároveň kamaráda.

Přestože primární pomyslnou půdou pro vznik díla byl autorův vztek, jak zde padlo na začátku, tento jeho oprávněný hněv se na atmosféře díla nikterak neprojevuje, ba naopak, z každé strany čiší Lorenzova celoživotní a upřímná láska ke všemu živému, touha pozorovat zvířecí chování a vrozené instinkty a potřeba živočichy chránit. Titul je tak nejen obohacujícím a zároveň čtivým přírodovědným dílem, ale především dechberoucím záznamem přátelství mezi člověkem a zvířaty. Lorenzovi lze jeho svět jen závidět a jeho výpověď bude čtenář číst se zatajeným dechem (přerušovaným tu a tam smíchem) od začátku až do konce.

„Na životě tráveném pozorováním a prací s divoce žijícími zvířaty je nádherné právě to, že i ona sama jsou tak krásně líná. Idiotský pracovní shon člověka moderní civilizace, jemuž se nedostává času dokonce ani na skutečnou kulturu, je zvířeti naprosto cizí.“

 

Na podobné téma:
Veselovský, Zdeněk: Etologie: biologie chování zvířat

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 2540x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce