Ekman, Oskar; Bergting, Peter: Jednou se zase setkáme, Sanam

Ekman, Oskar; Bergting, Peter
Jednou se zase setkáme, Sanam

recenze komiks

Jak vypadá komiks, který českého prezidenta vyburcoval k posměškům a některé lidi k výhrůžkám Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky? Je idiotský, naivní a stupidní a podobá se bolševické propagandě?

Naivní, stupidní propaganda?
Oskar Ekman, Peter Bergting: Jednou se zase setkáme, Sanam. META, Praha, 2015, 60 s.

Komiksy v poslední době budí vášně a vyvolávají dramatické titulky v hlavních médiích. Nejprve to byla sexuální diverze Bohumila Fencla v časopise Čtyřlístek, nejnověji se prezident Zeman se svou pověstnou elegancí pustil do komiksu Jednou se zase setkáme, Sanam. Ten je součástí brožurky o uprchlících, jejíž vznik inicioval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (respektive jeho česká pobočka) a měl být distribuován v českých školách, než to ovšem ministryně školství zarazila. Ta to učinila bez nějakého významnějšího komentáře, zato Miloš Zeman se nechal slyšet, že „je to další idiotský projekt vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Myslím si, že je to stejně naivní jako bolševická propaganda, která sice neměla formu komiksu, ale byla v podstatě stejně stupidní.“

Miloš Zeman se jako obvykle mýlí, a to hned na několika rovinách. To nejméně podstatné: i bolševická propaganda mívala formu komiksu, byť je samozřejmě otázka, do jaké míry byl třeba polský komunistický rozvědčík kapitán Kloss cílenou propagandou, a nakolik pouhým únikovým čtením adaptovaným na možnosti v cenzurovaném státě. A podobné pokusy se děly nejen v Polsku, kde měl komiks obecně trochu lepší život než v socialistickém Československu: i u nás se v některých časopisech (namátkou Vlasta a samozřejmě ABC) čas od času objevily příběhy pro děti, které oslavovaly hrdinství sovětských osvoboditelů a komunistických partyzánů, připomínaly výročí Vítězného února či hvězdy komunistické mytologie.

Nyní to podstatnější: komiks švédského scenáristy Oskara Ekmana a kreslíře Bergtinga není o nic méně naivní, než je v komiksu pro děti obvyklé, a svou kvalitou rozhodně předčí třeba komiksy dvojice Ležák-Kocián o československých legionářích, jejichž druhá kniha Stopa legionáře 2 patřila k předvánočním hitům českých knihkupectví. Ale na rozdíl od momentálně výbušného tématu imigrace z muslimských zemí zpracovává bezpečné téma, takže o ní nikdo špatně nemluví. Kreslíř Bergting ostatně patří ve Švédsku ke špičce knižní ilustrace (mj. ilustroval knihy Astrid Lindgrenové) a mainstreamového komiksu, přičemž pracoval i pro americká nakladatelství Dark Horse a Image. Specializuje se hlavně na fantasy a na internetu lze dohledat i povídku pro sérii Hellboy, která ovšem (zatím?) nevyšla; nicméně alespoň s Mikem Mignolou a spisovatelem Christopherem Goldenem pracoval na sérii Baltimore.

Jistěže Ekman s Bergtingem zvolili formu edukativního komiksu s několika zkratkami a místy trochu kýčovitými scénami, zároveň ale docela věrně ukazují odvrácenou stránku imigrace a imigranty nikterak neidealizují. Pouze se – poučeni případovými studiemi – zkoušejí vžít do uvažování jednoho afghánského mladíka, který se vydá na dlouhou, nejistou a nebezpečnou cestu za lepším životem. Vyprávějí příběh zprvu chlapce, pak dospívajícího mladíka, který z území pod kontrolou Talibanu utíká přes Írán, Turecko a Řecko až do Švédska, kde se konečně usadí a snaží se vést jakžtakž normální život. V jinak celkem předvídatelném ději, plném útrap a vydřiduchů, se vyskytují přinejmenším dva sympaticky podvratné prvky. Nejprve způsob, jak zemřel Hamídův otec: nezabil ho totiž Taliban, ale dron, který americké ústředí nasměrovalo na konvoj vezoucí ocelové trubky na stavbu vodní elektrárny, když ho omylem na svých počítačových obrazovkách považovalo za konvoj Talibanu.

A pak Hamídův zkušenější parťák na útěku Farhád, který se do Evropy pokouší dostat podruhé, poté co byl předtím deportován zpět. Zná triky a finty, jak přežít v rukách bezskrupulózních převaděčů i jak oklamat imigrační úředníky. A některé jejich eskapády (například pokus projet skrz hranice přichycení k podvozku nákladního auta) jsou dostatečně napínavé a dobrodružné i pro českého teenagera.

Schematicky útěšný je podle očekávání závěr komiksu. Hamída se ujme sociální pracovnice a odvede ho do školy mezi švédské spolužáky. Autoři přitom nijak neřeší, jak se švédští vrstevníci k Hamídovi chovají (a už vůbec nenabádají, jak by se chovat měli), předmětem jejich zájmu byla především ona strastiplná, ale nakonec úspěšná cesta. Stejně tak nikomu nevnucují, že by měl uprchlíky vítat a hostit. Snaží se celkem věrně vylíčit situaci (dodejme, že ještě před loňskou velkou vlnou – komiks vyšel v originále v roce 2013), v jaké se migranti nacházejí, a představit evropskému čtenáři, co jsou zač. Jistě by mohl ten portrét být plastičtější, více zapojený do kontextu a snad i včetně vylíčení toho, co nakonec Hamíd začal ve Švédsku dělat, ale to už bychom od toho nevelkého dílka chtěli příliš.

V komiksech, jako je tento, můžeme hledat ozvuky dickensovských příběhů, jejichž populární – nejen komiksové - digesty také zdůrazňují melodramatické prvky, idealizují chudobu a straní ponižovaným a utlačovaným. V devatenáctém století budili pouliční trhani v příslušnících tehdejší vyšší a střední třídy také celou škálu vášní, od sentimentu po strach. Komiks Jednou se zase setkáme, Sanam (k přečtení například na stránkách organizace META) se snaží strach z neznámého zmírnit tím, že ono neznámé odkryje příběhem, přece jen podrobnějším a v širších souvislostech, než jaký nabízí rychlé zpravodajství nebo výkřiky na sociálních sítích. Můžeme ho občas považovat za naivní a účelový. Ale označovat ho za stupidní a propagandistický jej může jen čtenář povrchní a předem zaujatý.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2351x

katalogy

Inzerce
Inzerce